Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

S láskou ke zvířatům se už narodila!

Čtete rádi rubriku „Legendy československé kynologie“, ve které vzdáváme hold opravdu mimořádným osobnostem té naší milované pejskařiny? Tak si rozhodně nenechte ujít tento díl! Je věnován dámě, na kterou se opravdu jen tak nezapomíná! A ono to vlastně ani nejde…


S láskou ke zvířatům se už narodila!

Běla Sochorová 3. 7. 1945 – 15. 10. 2019

S láskou ke zvířatům se už narodila!

„Čas letí jako bláznivý…“, zpívá se v jedné velmi známé písni. A ano, je to přesně tak. Uběhl už celý dlouhý rok, co do kynologického nebe odešla dáma s velkým „D“ a zároveň úžasný člověk, na kterého prostě nejde jen tak zapomenout, který nám tu všem strašně moc chybí, ale který toho tu po sobě i hodně zanechal. Pojďme tedy společně zavzpomínat na maminku, prima kamarádku, úspěšnou chovatelku kavalírů a novofundlanďanů, majitelku CHS ze Zámku Lešná, spravedlivou mezinárodní rozhodčí z exteriéru, dlouholetou předsedkyni a zakladatelku Cavalier King Charles Spaniel klubu Čech, Moravy a Slezska a hlavně báječnou ženskou paní Bělu Sochorovou. 


 

S láskou ke zvířatům se už narodila!

Běla se narodila v Praze pár měsíců po skončení druhé světové války a už jako malá holka milovala všechno živé, čímž se značně lišila od svých sourozenců a ani rodiče neměli pro její vášeň příliš mnoho pochopení. S železnou pravidelností zachraňovala venku na ulici kdejakého opuštěného tvora a s nadšením sobě vlastním ho pak vždy přinesla domů. Pokaždé to ale bohužel končilo srdceryvným pláčem a naprostým zoufalstvím, protože musel nekompromisně z domu. Co se ale dalo dělat.

Navzdory všem a všemu…

S láskou ke zvířatům se už narodila!

Už jako malá asi osmiletá holčička prohlásila, že bez zvířat prostě nechce a ani nebude žít. Ovšem tehdy to samozřejmě nikdo nebral vážně. Zlom však nastal v roce 1959, tedy v okamžiku, kdy se začalo řešit její budoucí povolání a pokračování studia po základní škole. Doma to Běla samozřejmě neměla jednoduché a podpory se také nedočkala. Dokázala si ale nakonec prosadit svou. Už tehdy jezdila na koni, a tak si moc přála ve Vizovicích studovat obor „Ošetřovatel – žokej“. Na školu však nebyla přijata s prostým odůvodněním, že nemají internátní zařízení pro děvčata. Co tedy dál? Její sen se však přesto splnil, a to když nastoupila v pražské zoologické zahradě na obor „Pěstitel – chovatel cizokrajných zvířat“. Konečně mohla být čtyřiadvacet hodin denně mezi svými milovanými zvířaty. Sama toto období označovala jako jedno z nejkrásnějších ve svém životě. Vždyť také právě zde získala spoustu teoretických i praktických znalostí z oblasti genetiky, zoologie a chovu, ze kterých pak mohla v budoucnu čerpat. A nejenom to!

S láskou ke zvířatům se už narodila!

Právě v ZOO v Praze spatřila v roce 1960 poprvé také novofundlandského psa, jehož kouzlu okamžitě propadla a rozhodla se, že takového psa jednou musí určitě mít. Zhruba po roce se jí podařilo získat krásnou fenku Bessie ze Stárkova dvora, pozdější zakladatelku jejího chovu. Školu ukončila s vyznamenáním a poté se vydala pracovat jako ošetřovatelka zvířat do ZOO Lešná na Moravě. A právě odsud také pochází název její chovatelské stanice „ze Zámku Lešná“, neboť tehdy na zámku opravdu bydlela. A zde také v roce 1965 odchovala svůj první vrh novofundlanďanů.

Motto paní Běly: „Pokud chceš žít, pak sám musíš nechat žít!“

Není všechno zlato, co se třpytí

S láskou ke zvířatům se už narodila!

Každá práce má ale i svá úskalí. Běla si na jedné straně s nadšením plnila své pracovní povinnosti a dělala i to, co ani nemusela a zvířata to pochopitelně moc dobře poznala. Její péči, lásku a pozornost odměňovala svou nákloností a vřelým vztahem k ní. A ona si toho dokázala užívat plnými doušky. Na straně druhé se však našli zaměstnanci, kteří brali tyto živé tvory jen jako prostředek ke své obživě nebo lákavou dekoraci prostředí a cokoliv jiného jim bylo na obtíž nebo k smíchu. Závist prostě světem vládla, a stále i vládne. V té době byl nejen u psů, ale i u ostatních živočišných druhů „v módě“ tzv. regulovaný chov, kdy se nadpočetná zvířata musela nechat utratit, přestože byla zdravá a životaschopná. Dovedete si tedy jistě představit, co dané nařízení znamenalo pro člověka, jakým byla Běla. Každý takový zmařený život oplakala. Až jednou vzala situaci do svých rukou a zatajila dvě „nadpočetná“ vlčata, která se jí dokonce podařilo tajně vypiplat a také odchovat.

S láskou ke zvířatům se už narodila!

Vyprávěla mi i příběh apatického mláděte levharta, který špatně nesl změnu prostředí a odmítal potravu. I s touto šelmou měla svatou trpělivost a u Leonka, jak mu říkala, proseděla hodiny a týdny, než se jí podařilo, aby začal zase vnímat svět kolem sebe a normálně žít. Podobně na tom byl i sameček vydry říční a díky Běle se ze zraněného a vyděšeného tvora stal typický a veselý představitel svého druhu. Snad nejkurióznější historku, jakou jsem od ní z té doby slyšela, bylo, jak se jí jako mladé dívce při návštěvě cirkusu podařilo „vyškolit“ egoistického krotitele šelem, který v kleci bičem dráždil lva a několik rysů stylem „čím větší hluk, tím větší efekt“. Vyzval tehdy přítomné diváky, zda si někdo troufne vstoupit k němu dovnitř. A to by snad ani nebyla naše Běla, kdyby do toho hned nešla po hlavě. Ona však dobře věděla, že člověku, který se mezi zvířaty dnes a denně pohybuje a umí to s nimi, žádné nebezpečí nehrozí. Celá aréna samozřejmě ztichla a se zatajeným dechem pozorovala, jak to nenápadné děvče s klidem hladí obrovského lva po hlavě a ten je evidentně spokojený. Již méně spokojený drezér však ve svém čísle pokračoval přehnaným proháněním rysů po celé kleci, až na něj jeden samec začal útočit opravdu natvrdo. A pak to přišlo. Tyčí, kterou měla Běla po ruce, zahnala rozzuřenou šelmu zpět na své místo. Samozřejmě si vysloužila neutichající aplaus publika. Znechucený krotitel si sice asi oddechl, ale rozhodně netleskal. Vždyť ho strčila do kapsy „obyčejná“ divačka.

Zvítězila pejskařina!

S láskou ke zvířatům se už narodila!

Po několika letech práce v ZOO se Běla vrátila do Prahy a nějakou dobu pracovala se zvířaty v laboratořích výzkumných ústavů. Postupně se jí narodily dcery Simona a Linda a také se již naplno zabývala kynologií. Kromě toho se věnovala i drezuře a parkúrovému skákání na koni a chovala několik let i perské kočky. Pejskařina však zvítězila na celé čáře. Počátkem sedmdesátých let dokončila zkoušky na mezinárodního rozhodčího z exteriéru psů a začala s nadšením, a i když okem přísným, ale spravedlivým posuzovat na výstavách všeho druhu. Postupně si pak rozšířila aprobaci i na další plemena. Kromě novofundlandských psů začala od roku 1981 chovat i kavalír King Charles španěly, pro něž v roce 1992 založila i samostatný specializovaný klub, jehož byla až do konce svého života všemi uznávanou předsedkyní.

 

Jakým byla člověkem?

S láskou ke zvířatům se už narodila!

Několika slovy – báječným, nezapomenutelným a nenahraditelným. Běliny znalosti, zkušenosti, rady a ochota nezištně pomoci každému, kdo byť jen trochu potřeboval, nám všem už teď moc chybí. A nejen to, i ten její pověstný, někdy až peprný humor k ní prostě tak nějak neodmyslitelně patřil. Dokázala nás bez nejmenších problémů „sprdnout“, když to bylo potřeba, ale na druhou stranu i pochválit, když jsme si to zasloužili. Měli jsme ji prostě rádi takovou, jaká byla a ona měla ráda nás a všechno nám to několikanásobně oplácela. Nakonec to dokumentuje i vzkaz, který nám před pár lety napsala na svém facebookovém profilu poté, co obdržela četná přání ke svým narozeninám: 

„Milí moji přátelé, kamarádi a spřízněné duše, současní i ti, kteří mě doprovázíte životem. Není nic v životě tak milé jako to, že má člověk kolem sebe duše jemu milé, milující a milované. Nečekám na to, že jsem důvodem k pozornosti, ke kterému se upíná svět, chtěla bych více dávat než brát Cavalier King Charles Spaniel klubu Čech, Moravy a Slezska. Stále více jsem přesvědčená o tom, že jsem obklopená láskou a ta je nenahraditelná žádným jiným citem. Všichni ti, kteří mi píšete, jste plní citu, kterým mě zahrnujete. Vím, že nemohu jinak, než si vážit a ukládat vaši pozornost v srdci.              

Díky vám všem, moji milí.“

Běla

S láskou vzpomínají i obě dcery…

Moje máma měla smysl pro humor!

Simona Sochorová je prvorozenou dcerou Běly Sochorové. Po mamince určitě podědila lásku ke kynologii. Vlastní chovatelskou stanici Rubínové srdce, věnuje se chovu border kolií, norvičských teriérů a příležitostně i stafordšírských bulteriérů a také se aktivně zabývá tréninkem nejen svých psů, ale je i instruktorkou výcviku v ZKO.

Simono, jak na svou maminku s odstupem času vzpomínáte?

Je to rok, co už tady není a já si zatím ještě neumím na tu situaci zvyknout. Tak když přijedu k „našim“, mám pocit, že si za chvíli spolu dáme kafe. Kolikrát mám chuť, když jedu někde poblíž, zavolat jí, že se stavím. Ale to chce čas. Vzpomínám na ni dost často, byla hodně citlivá a chápající, měla ráda lidi, naslouchala jejich problémům a ráda jim pomohla, pokud to šlo. K sobě byla naopak tvrdá a svými starostmi nikoho nezatěžovala. Byla hodně samostatná.

S láskou ke zvířatům se už narodila!

I vám byla dána do vínku velká láska ke kynologii. Myslíte si, že to je dědičné? Ale vážně… Určitě vás tato pro nás pro všechny úžasná dáma v době vašich začátků nějak ovlivnila, mám pravdu?

Mnoho různých vlastností a dispozic je dědičných, jen záleží na tom, zda je člověk rozvíjí nebo ne. Myslím, že jsem určitě zdědila pár věcí, některé se mi dnes hodí a pak jsou ty, kterým jsem se dál bohužel více nevěnovala. Máma jezdila v mládí závodně parkúry na koních. Když jsem si sedla poprvé na koně já, jeli jsme tenkrát hned ven a koně se splašili, situaci jsem zvládla bez problému, nikdo mi nevěřil, že na koni sedím poprvé, ale to už je dávno.

Sama se psy velmi aktivně cvičíte a také chováte, čerpáte třeba ještě dnes ze zkušeností, které jste získala doma?

Co se týká života se psy, mě máma prostě „nešetřila“, asistovala jsem u porodů a odchovů štěňat už velmi brzy. Asi od svých šesti let jsem viděla krytí, celé porody i následnou péči o štěňátka i fenu, a to si myslím, že byly velmi užitečné znalosti pro chovatelství a nijak mě nenarušily ve vývoji. Také zákonitosti v dědivosti určitých znaků mi vštěpovala již od malička a ukazovala na příkladech, ty znalosti využívám dodnes. Naučila mě být kritická hlavně k vlastním odchovům, ne k cizím.

S láskou ke zvířatům se už narodila!

Podělila byste se s námi o nějaký nezapomenutelný moment nebo veselou příhodu, kterou jste s mamkou zažila?

Moje máma měla smysl pro humor dokonce, i když jí už nebylo vůbec dobře a nemoc jí dávala zabrat. Pamatuji se na den, kdy jsem ji viděla naposledy. Byly jsme společně čipovat štěňátka – kavalíry a mého norviče. Byl krásný slunečný den a my byly ještě po cestě na návštěvě u majitelů otce mého štěněte. Když jsme se vraceli, chtěla máma zastavit u lékárny vyzvednout si nějaké léky. Před námi ve frontě stál nějaký mladý muž, máma se zakoukala na strop, kde byla klimatizace a řekla mi: „Hele, myš!“ Potom už jsem se musela otočit a dusit smích do regálu se zbožím, protože ten kluk předvedl něco jako tanec svatého Víta. Máma si vyzvedla léky a jely jsme domů. Pak už jsem ji nikdy neviděla...

Kdybyste jí mohla vzkázat něco tam nahoru, co by to bylo?

Nejsem z těch, kteří věří na „nahoře“ nebo „dole“, ale pokud bych měla něco říct, tak by to bylo: „Děkuju!!!“


 

Chov „ze Zámku Lešná“ nezanikne!           

Mladší dcera Linda Jandová se od maminky také mnohému přiučila a už jako malá holka jí často asistovala a pomáhala. Pečlivě odrodila a odchovala poslední Bělin vrh a do budoucna plánuje pokračovat v její chovatelské práci, takže se můžeme těšit na další štěňátka kavalírů s příjmením „ze Zámku Lešná“.

Lindo, jak na svou maminku s odstupem času vzpomínáš?

Je to rok, co odešla, tak v hlavě stále lovím a zachycuji střípky a úryvky z veškerých životních zážitků a situací, jak ze soukromého, tak i z profesního (kynologického) života. A jinak samozřejmě s nesmírnou pokorou k tomu širokému obsahu jejího odborného vědění, jako pro osobní inspiraci a také na to, s jakou vnitřní nezkrotnou silou vládla a jednala ve společnosti lidí a směrem ke všemu živému v bezbřehé milé přirozenosti a tvrdé upřímnosti.

Tvou zásluhou naštěstí nezanikne její chovatelská stanice „ze Zámku Lešná“. Plánuješ tedy pokračovat v chovu jejích milovaných kavalír King Charles španělů?

Snažím se nyní obsah celé její chovatelské práce nějak uchopit a vystihnout záměr, jak svoji chovnou linii mamka vedla. Takže ano, budu se snažit o kvalitní pokračování v duchu odkazu a na její jméno a název chovatelské stanice.

S láskou ke zvířatům se už narodila!

Odmala jsi vyrůstala mezi psy, takže tě hned tak nějaký ten chlup v polévce asi nerozhodí… Prozraď nám však, co všechno jsi za ty roky stihla odkoukat nebo se naučit od té nejlepší učitelky na světě?

Nejspíš by to vydalo na román, neboť její zážitky z let, kdy pracovala se zvířaty v zoologických zahradách a začínala s prvními chovatelskými počiny, jsou velmi zajímavé, rozmanité a rozhodně nenudí. Naučila jsem se a pomohlo mi respektovat živé tvory v jejich přirozenosti a projevech, porozumět řeči, kterou k nám mluví a gestům, která ukazují. Nemást a nezatěžovat je ničím příliš „lidským“, aby nás mohli snáze pochopit, přizpůsobit se a přitom zůstat ve svém živočišném svobodném prostoru. Protože přílišnými a přehnanými lidskými emocemi, „díky“ kterým máme (v jejich neprospěch) sklony je tolik polidšťovat, je nevědomky té vnitřní přirozenosti a svobody zbavujeme a to mamka ctila a stejné vnímání mi i předala. Odpozorovala jsem i různé techniky, které mi pomohly nejen při krytí, porodech, odchovu štěňat, ale i v běžném soužití s veškerými šelmami a se psy v první řadě.

Mamka dříve pracovala v zoologické zahradě, jezdila na koni a vůbec měla ráda všechno živé. Čemu si myslíš, že by se věnovala, kdyby to nebyli psi?

Ona by ty živé tvory v sobě nikdy neopustila. Vždyť už jako batole od prvních krůčků s bezmeznou oddaností a touhou směrem k nim, visela na krku kdejakému voříškovi na ulici s pocitem sounáležitosti s ním, studovala a pozorovala zvířata od mládí a respektovala jejich přirozenost jako ona ji. Učila se životem s nimi a směřovala k tomu, co jí bylo předurčeno. Takže kromě kreativity a šikovnosti na výtvarné techniky, by byla nejspíš malířkou a výtvarnicí, samozřejmě zvířat. Své psy i sama malovala, její obrazy visí u nás doma v obývacím pokoji a v pracovně.

S láskou ke zvířatům se už narodila!

Kdybys jí mohla vzkázat něco tam nahoru, co by to bylo?

To, co bych jí vzkázala, je velmi osobní. Ráda bych pošeptala: „Mami, ty víš!“, protože věřím, že nepochybovala. Plně cítím a ztotožňuji se s jejím krédem: „Pokud chceš žít, pak sám musíš nechat žít!“ Vše, čím jsi mě vybavila do života, svým přístupem k životu a všem tvorům v něm, těm zvířecím i lidským, to je dar od tebe, za to posílám svůj dík!

Běla Sochorová - dáma s velkým „D“

S láskou ke zvířatům se už narodila!

3. 7. 1945 Svět se stal bohatším o jednoho báječného člověka.

Rok 1959  Počátek studia oboru „Pěstitel – chovatel cizokrajných zvířat“
Rok 1960   Seznámení se s plemenem novofundlandský pes
Rok 1961   Pořízení Bessie ze Stárkova dvora, zakladatelky chovu NF psů
Rok 1965

Založení CHS ze Zámku Lešná

  Odchov prvního vrhu novofundlanďanů
Rok 1967   Narození dcery Simony
Rok 1971 Složení závěrečných zkoušek na mezinárodní rozhodčí z exteriéru psů
Rok 1976 Narození dcery Lindy
Rok 1981 V CHS ze Zámku Lešná se narodil první vrh kavalírů
Rok 1992 Založení Cavalier King Charles Spaniel klubu Čech, Moravy a Slezska
Rok 1992 – 2019 Předsedkyně Cavalier King Charles Spaniel klubu Čech, Moravy a Slezska

15. 10. 2019 Životní pouť naší milované Běly končí…

 

Od roku 2020 se na její počest v rámci podzimní klubové nebo speciální výstavy bude pravidelně pořádat Memoriál Běly Sochorové pro všechny jedince v její nejoblíbenější barvě blenheim!

Život jde dál…

S láskou ke zvířatům se už narodila!

Ještě stále jsem si sama nezvykla na to, že už tady s námi Běla prostě není. Že nemohu jen tak zvednout telefon a čekat, že se na druhém konci ozve její milý hlas. Že už nikdy nezazvoním u branky jejího útulného domku s očekáváním, že mi přijde otevřít ta usměvavá zámecká paní, jak jsem jí s oblibou říkávala. Vím, že už nikdy nebudu moci nasát tu její nakažlivou energii, která z ní čišela na každém kroku, a které měla na rozdávání. Vzpomínky ale zůstávají, ty mi nikdo nevezme a mně navíc a na rozdíl od jiných dělají milou společnost dvě skvělé kavalírky z jejího chovu…

Běla by určitě nechtěla, abychom byli smutní a také by nám to rychle a velmi svérázně vysvětlila. Takže na ni pojďme společně vzpomínat s úsměvem a buďme vděční, že jsme ji někteří z nás mohli poznat osobně, a že dokázala obohatit část našeho života. Děkujeme za to, že jsi byla a jednou nashledanou!

S úctou

Michaela Weidnerová

 

Foto:     archiv rodiny a přátel Běly Sochorové

Kam dál ...