Příběh smečky

Už jste někdy viděli smečku, ve které spolu pokojně žije osm různých zvířecích druhů? Kačka Kalašová má doma opravdu velkou všehochuť – od psů přes ovce a mývala až po lišky. V její harmonické smečce má každé zvíře nejen svou bezpečnou zónu, ale i spoustu aktivit a hlavně milující přístup od své majitelky.

Příběh smečky je nejen název tohoto rozhovoru, ale i facebookové stránky, kterou založila Kačka Kalašová. Můžete na ní sledovat autentické fotografie i videa ze života jejích zvířat. Je až neuvěřitelné, jak toto různorodé společenství spolu dokáže navzájem fungovat tak, aby nedocházelo k žádným konfliktům a všichni byli šťastní a spokojení.

Celé to začalo, když jsem si doma jako malé dítě vyprosila svého prvního psa, poté s ním začala chodit na cvičák a dělat různé sporty. Nicméně moje mamka s ní (je to fenka) také chtěla sportovat a najednou jsme zjistily, že akce se nám začaly překrývat, jeden pes už nestačil. Takže najednou byli doma psi dva.

Úplně bych neřekla na každém kroku. Dost často se mi stává, že přijede návštěva a po nějakém čase říkají, že by se rádi jeli podívat i za zvířaty na pozemek. Tak jim vždy musím vysvětlit, že je mám tady a že jen nejsou vidět.

Nyní mám doma celkem dvanáct zvířat, z toho ale jen deset svých. Druhově to mám trošku rozmanitější. Momentálně mám doma tři psy, kozu, ovci, dva králíky, kocoura, psíka mývalovitého, mývala severního a dvě lišky, z toho jednu lišku obecnou a druhou křížence lišky obecné a polární.

První a nejstarší je moje fenka chodského psa Andy z Malého údolí. Je to už paní v letech, momentálně je jí třináct let. Mám ji ve střídavé péči s mojí mamkou. Je spíše dominantnější povahy, takže u nás ve smečce zastává hlavně post vychovatele nových mladých jedinců a nastavuje jim hranice. Druhou v pořadí jsem si pořídila také fenku chodského psa jménem Safira, oficiálně se jmenuje Joker z Malého údolí a je jí osm let. Ta zastává pozici alfa jedince, kdy se všichni ve smečce hodně řídí podle ní, obzvláště venku v jiném prostředí. Třetím psem, kterého mám doma, je Bazilišek ze Zdonína, který se narodil bez vřetení kosti, a tak to už od začátku neměl zrovna jednoduché. Spousta veterinářů ho kvůli tomu chtěla nechat utratit, anebo měli vidinu, že do roka zemře. Jsou mu tři roky, a kdo ho zná, tak ví, jak je šťastný z jakékoliv věci a rozhodně netrpí.

V tuto chvíli je po druhé operaci s přední končetinou, a to díky jednomu statečnému veterináři, který ho rovnou neodmítl jako většina před ním. Bazilišek je ještě dost střelený mladík, který má ale neuvěřitelný cit pro komunikaci s dalšími tvory, a to hlavně s mladými jedinci. Jak s těmi, které potkává venku, tak hlavně s těmi, které má doma. Bazík učí nové přírůstky, kam se mají jít napít, kam venčit, kam si lehnout, jak se hraje s hračkou a podobně. Má neuvěřitelnou trpělivost, a když se zvíře bojí třeba nového pelechu, tak hned jde a ukáže, že mu nic neudělá a že se nic neděje.

Psi mi s celou smečkou neuvěřitelně pomáhají, hlavně s normálním denním chodem. Je to krásná ukázka sociálního učení v praxi, kdy si každý jedinec najde svoje místo, uplatnění a je rozhodně specifickou osobností.

Aktivity, kterým jsem se věnovala nebo ještě věnuji se psy, jsou záchranářský výcvik, dogfrisbee a agility. Za největší úspěch považuju to, že moje smečka spolu dohromady funguje. Ale i jako osobní úspěch beru to, že jsme odchovali tři vrhy štěňat. A také si složili pár záchranářských a hasičských zkoušek, obsadili 3. místo na mistrovství republiky v dogfrisbee a získali mnoho umístění na závodech a měli možnost se zúčastnit mistrovství Evropy 2018, ale také poznat nespočet fajn lidí okolo psů.

První zvíře, které jsem si pořídila kromě psa, byla koza. Tu jsem našla na inzerát v době, kdy jsem sháněla někoho na spásání zahrady. Když jsem viděla, v jakých podmínkách byla ustájená, tak jsem ji tam nemohla nechat. Dali jsme jí jméno Démon. Když jsem si ji přivezla domů, bála se člověka tak moc, že když od ní stál na deset metrů, snažila se svým tělem prorazit zeď. Postupně si začala zvykat na lidi a časem si i dokázala vzít pamlsek z ruky. V té době jsem si ještě dost naivně myslela, že přeci chtějí cvičit a komunikovat s lidmi jen psi a koně. Jenže i to „hloupé“ zvíře, jako je koza, vyžadovalo komunikaci a chtělo pořád nové stimuly.

Tak jsem ji začala učit různé triky a povely, jako třeba přinášení věcí, stoupnutí si na zadní, podávání bot a podobně. Momentálně s námi a zbytkem smečky chodí na procházky vedle nohy a je takový mazák, že se ničeho rozhodně nebojí. Také se ze svých 15 kg dostala na krásných 65 kg.

Poté došlo pořízení kocoura, kterého jsme pojmenovali Digl. No, kocour také nepochopil, že má být jen „kočkou“, moc rád cvičí a učí se nové a nové věci, je závislý na přítomnosti člověka, když se jde na procházku, tak se drží poblíž.

Dále přišla ovce jménem Heroin. Tu jsme sháněli přes inzerát jako parťačku pro Démona. Když jsme se na ni jeli podívat, našli jsme ovci, která byla tak hubená a v tak špatném stavu, že když fouknul vítr, tak spadla. Nešlo tam to zvíře nechat. Jak jsme se dozvěděli, bylo to z toho důvodu, že byla odvrhnutá mámou. Tak ji dokrmili na flašce a už zapomněli odčervit, takže měla strašlivě rozjetou plicní červivost. Následovala velice intenzivní a dlouhá léčba, proto také dostala jméno Heroin. Jakmile se dala dohromady, byla neuvěřitelně sociální a také vyžadovala interakci s lidmi a ostatními zvířaty. V té době jsem začala studovat bakalářské studium, kde jsem se snažila si dohledat informace, jak to má vlastně ovce s čichem, protože když jsem za ní přišla do výběhu, hned věděla, v které kapse jsou pamlsky nebo kam jsem je položila. Nikde jsem nenašla, že by ovce používala na něco čich, což mě inspirovalo k mojí bakalářské práci, kdy jsem posuzovala stopování psa a ovce. K mému údivu byla ovce schopná vypracovat stejnou stopu jako pes, sice ne tak přesně, ale rychleji a úspěšně.

Poté přišli dva králíci Plíseň, Tea a pak hned liška, kterou jsem získala od myslivců jako měsíční mládě. Tu mi bohužel po půl roce někdo ukradl. Najednou byl život bez lišky strašně prázdný, tak na jaře přišla do smečky Speedy. Je také získaná od myslivců jako dvoudenní mládě se zlomenou nohou. Postupně jsme si ji odchovali na flašce a nožičku ošetřili.  Už od mala umí základní povely stejně jako pes a to i „štěkání“ na povel. Je to neuvěřitelně temperamentní zvíře, které je ale i empatické a každé ráno se chodí mazlit do postele… Popravdě ve smečce není většího mazla než právě Speedy.

Poté jsme úplně omylem objevili inzerát na mývala starého tak tři měsíce a najednou u nás doma byl i mýval jménem Indiana, která umí být neuvěřitelně cholerická a za minutu mazlivý roztomilý plyšák, který by vám za kus hroznového vína dal i pusinku.

Roudy neboli Roadkill se k nám dostala tak, že mi na stránku psala paní, že našla asi mývale, které bylo vedle bráchy, který už byl mrtvý, a neví, jak se o něj má postarat, tak jsem v noci jela pro „mývala“, holčičku, která už byla bez sacího reflexu a neuvěřitelně zablešená a začervená. Po pár dnech beze spánku a neustálé péče o ni mi kamarádka sdělila, že to asi nebude mýval, že to bude spíše psík. Popravdě beze spánku a snahou ji prostě zachránit jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, co to je. Díky tomuto rozhovoru mi došlo, že to rozhodně mýval nebude, a tak se u nás doma vyskytnul i psík mývalovitý. A jako posledního a nejnovějšího člena smečky máme Olivera, který je kříženým lišákem z rodinné zoo.

Moc nevím, jak obecně, ale u konkrétních osobností, které mám doma, to můžu zkusit. Koza je třeba neuvěřitelně chytrá a vše jí sice déle trvá, ale občas vymyslí opravdu neskutečné věci. Ovce je jejím pravým opakem, ta bude ráda vše dělat podle návodu a nebude nic extra vymýšlet okolo. Liška je zase neuvěřitelně temperamentní zvíře, sociální, ale také hodně nervově labilní a rozhodí ji každý detail na dlouhou dobu. Mimo svojí home range je dost nervní a nedokáže si moc odpočinout a uklidnit se, je pořád ostražitá. Oproti tomu mýval je takový pohodář až do chvíle, než začne být na chvilku cholerický a pak je zase úplně vyrovnaný. Venku mimo svoje prostředí je úplně v klidu a nevadí jí se vyvalit na větev stromu, který vidí poprvé v životě, a usnout. Psík je taková kategorie sama pro sebe, je neuvěřitelně plachá a dost často se leká sama sebe, když se pohne.

Moji psi už to vůbec neřeší a dříve také neřešili, maximálně jim dám nejdříve očuchat třeba ruce, kterými jsem sahala na nové zvíře, aby nebyli tak hr na nový pach, poté si sotva všimnou, že někdo doma přibyl do té doby, než jim začnou ožírat pacičky.

Ano, jak na mývala, tak na psíka je potřeba výjimka pro chov invazivního druhu, který se zařizuje přes krajskou veterinární správu. U lišky, jelikož se jedná o volně žijící druh v ČR, tak se také musí žádat o povolení přes krajskou veterinární zprávu a přes myslivce. Pro ovci a kozu je zase potřeba mít založené hospodářství.

Pokaždé nové zvíře přivedu do „hotové“ a vyrovnané smečky, a to zvíře si postupně najde svoje místo, a jelikož zbytek smečky je v pohodě, tak nedochází k nějakým velkým rozbrojům a velké změně hierarchie. Nového člena si buď smečka pomalu sama odkojí, nebo potřebuje pomoct s normálními věcmi ohledně chodu smečky, najde si svoji činnost anebo pomáhá někomu dalšímu. Pokud mají možnost vybít si energii a zabavit mozek vhodným způsobem, tak nemají proč vyvolávat konflikty.

Samozřejmě, každé zvíře je osobnost a má své nálady a občas mu něco přelítne přes čumák, ale neodděluju je. Každé z nich má svoji safezone, kam si v takové situaci zaleze a nikdo ho neruší (a to i v autě).

Většina z nich (až na kozu a ovci) bydlí v domě s námi, mají možnost chodit do výběhu, ale tam jsou půl hodiny denně, protože se tam většinou nic moc neděje. Každý má nějaké svoje místo (safezone), kam se ostatní nedostanou a respektují, že je to toho konkrétního jedince. Ovce a koza mají svůj velký výběh, občas chodí do výběhu k ostatním a občas i domů, ale také ve svém výběhu má každá svůj „domeček“, kde mají svoji safezone.

Většina byla původně aktivní přes noc, ale postupně zjistili, že je v noci nuda a nic se neděje, takže nejvíce živo je u nás momentálně večer mezi osmou a půlnocí. Podnikám s nimi spoustu věcí, přeci jen jsou to parťáci. Učím je různé povely, hrajeme si, vytvářím jim různé enrichmenty, snažím se měnit homerange, chodíme na procházky, jezdíme na různé akce, na tréninky, do školy a některé beru i do práce.

Na poslední dovolené jsme byli v Rakousku v Alpách, kde jsme měli všechny naše parťáky (v té době bez psíka a jedné lišky), což bylo v součtu deset zvířat. Ale ve stejném složení a s psíkem navíc pravidelně jezdíme na tábory pro děti dělat vedoucí, a to na celých čtrnáct dní. Ani si neumím představit jet bez nich, myslím, že bych byla strašně nervózní a dovolenou si vůbec neužila.

Rozhodně ano, jen se vždy musí vše trošku poupravit konkrétnímu jedinci, ale to i u psů. Velký rozdíl vidím v tom, že pes nám odpouští neuvěřitelné množství chyb a ostatní zvířata, jako je třeba koza, nám to dají neuvěřitelně sežrat. A to už v podobě dlouhého ignorování, které může trvat i několik dní nebo třeba dlouhodobé bázlivosti nebo naopak přemotivovanosti. Například když kozu odměňujete při tom, když z pastvy nosí předměty, které tam nepatří. Poté rozděláváte balíky a koza za vámi běží s nožem v hubě. Nebo když se za ní tři dny nejdete podívat, protože akutně potřebujete odjet na víkend pryč bez ní a ona vás pak šest dnů úmyslně ignoruje a nepřemluvíte ji ani na pamlsky. Nebo se také může stát, že zachytíte špatné chování, když učíte nový trik. U psa se všechny tyto nešvary jednodušeji odbourají a je s tím méně práce.

Spoustu starostí, ale to naštěstí překonají radosti. Také vidím velké pozitivum v rozmanitosti učení se novým věcem a rozhodně mě nenechají zůstat na místě, ale posouvají mě dál a dál.

Určitě a to spousty, jen už nevím, kam bych je do dodávky složila a jak je uživila, ale jak se znám, na jaře bude zase nějaké zvíře potřebovat pomoc a zůstane u nás doma.

Že rozhodně není, pokud ten člověk nemá zkušenosti. Ať se nejdříve přijede podívat k nějakému chovateli a vidí to naživo, nejen roztomilé video, ale i tu práci okolo. Také bych mu řekla, jestli tomu dokáže obětovat svůj život, vytvořit si nový životní styl podle toho zvířete a vidí se v tom, jinak to zvíře bude trpět, a to by byla škoda.

Děkuji za velmi zajímavý a milý rozhovor.

Text: Marie Trauškeová
Foto: Kateřina Kalašová