Před deseti lety nebyla taková konkurence!

Dnes vychází nové číslo našeho časopisu a my se zároveň loučíme s hovawartem, plemenem měsíce předchozího. A to možná co nejdůstojněji, jak to jen jde – rozhovorem s jedním z nejúspěšnějších stopařů posledních let Mirkem Pospíšilem a jeho fenami Cindy von Philippsdorf a Blackie Amijon star!

Jméno Mirek Pospíšil není ve velké rodině hovawartů a jejich příznivců u nás, ani i v zahraničí neznámým pojmem. S jeho dvěma fenkami Cindy a Blackie se mu postupně podařilo „vyčuchat“ si mimo jiné i úctyhodných dvacet čtyři titulů CACT, stal se mistrem světa i mistrem republiky plemene a neztratil se ani na MČR všech plemen, kde skončil na stupínku bronzovém. A zlatou medaili z MČR hovawartů stopařů si pověsil na krk i letos. A všichni mu to přejí…

Mirku, kolik už jsme spolu pro různá média vlastně dělali rozhovorů? Asi bych to ani nespočítala. Baví tě to se mnou ještě vůbec?

To víš, že jo, rád odpovím na všechny tvé „záludné“ otázky.

Stopařina je krásné, ale jistě i velmi náročné odvětví kynologie, a proto spoustu lidí prostě netěší. U tebe je ale určitě disciplínou číslo jedna. Proč?

Je to náročná disciplína, ale mám v ní hodně volnosti. Mohu jít na trénink prakticky vždy, když mám volno. Baví mě vymýšlet další metody pro zpřesnění, či odstranění nežádoucích projevů při práci.

Začal jsi před lety se svou dnes již veteránkou Cindy von Philippsdorf a nyní úspěšně pokračuješ i s její dcerou Blackie Amijon Star. Jaké ty tvoje hovawartí holky vlastně jsou? 

Cindy je velmi přátelská a udělala by pro mě vše, co mi na očích vidí. Blackie je temperamentnější a mnohem lepší hlídač. I svojí barvou budí u domu větší respekt. Obě žijí ve vzájemné symbióze, Blackie ale ve svých čtyřech letech převzala roli vůdčího psa ve smečce.

Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu, ale přesto co pes, to originál. Mohl bys Cindy a Blackie porovnat po pracovní stránce? Které je více tzv. „od boha dáno“, a se kterou je potřeba víc makat?

Pro Cindy byla stopařina ze všech možných ostatních disciplín největší zábavou, a tak jsem se tomu začal věnovat i já. Je velmi vytrvalá, nestalo se mi, že by sama práci na stopě skončila. Trochu jsme bojovali s přesností, ale postupně se nám dařilo projev zlepšovat. Blackie má v genech mnohem více temperamentu. Od počátku jsem jí vedl k přesnému vypracování, a tím pádem je někdy její postup po stopě pomalejší.  Pokud se ptáš na tréninkové nároky, tak Blackie se musím určitě věnovat víc. Cindy to měla více v krvi a též konkurence před deseti lety nebyla taková, jako je dnes.

Metod nácviku pachových prací je celá řada, od těch klasických používaných ještě za Svazarmu až po dnešní přesné stopování. Jakým způsobem vedeš tréninky ty a jak začínáš se štěnětem nebo mladým psem? 

Se štěňátkem trénuji formou hry, učím ho používat nos pro vyhledávání pamlsků, hraček … Později přidávám pachové čtverce, vlnovky, samostatně učím označování předmětů. Každá tréninková stopa je jiná – žádný stereotyp. Postupně přidávám na obtížnosti, měním terény, cizí kladeče… 

Odlišuje se nějak tvůj trénink v běžném provozu a třeba před nějakými velkými nebo důležitými závody? Jak často vůbec chodíš na stopu?

Většina závodů je bohužel soustředěna na podzimní období. Ve sněhu netrénuji, ale hned jak sleze, trénuji minimálně dvakrát týdně. Intenzivnější trénink pak začíná tak dva až tři měsíce před závody. To chodíme i pětkrát týdně. Většinou se snažím v tomto období pracovat na podobných terénech, které pak budou i na závodech.

Máš na svém kontě řadu stopařských úspěchů, ale kdybys měl vybrat jen jeden jediný, takový nezapomenutelný nebo pro tebe něčím významný, který by to byl a proč?

Jeden se mi vybírá opravdu těžko. Když utírám prach na pohárech, tak si vždy na atmosféru každého konkrétního závodu s úsměvem zavzpomínám.

Mám-li ale vybrat, tak snad tyto:

Kromě titulu Mistra světa, který jsem se Cindy v roce 2010 ve Švédsku získal a kdy nás pak při návratu doma čekala TV Nova a milí sousedi připravili velkolepé přivítání, nemohu zapomenout na třetí místo na MČR všech plemen, vítězství na CACTových závodech všech plemen, které se už bohužel nekonají – Memoriál Jardy Hnízdila a Frýdlantský stopařský speciál.

Velmi zajímavý byl pro mě i závod MČR hovawartů stopařů v roce 2015, kdy obě mé fenky vyhrály svoji kategorii. Pro Cindy to byl poslední závodní rok, a tak jakoby předávala dceři pomyslnou závodní štafetu.

Letos jste si s Blackie „vyčuchali“ zlato, a tím pádem i další titul na Mistrovství republiky hovawartů stopařů. Gratuluji! Jak to bylo tentokrát náročné a jak bys tuto akci hodnotil?

V Lukové, kde se i letos MČR konalo, mají dle mého docela specifické terény. „Zelená“ stopa byla položena na jetelině. Takový terén není ve většině ostatních lokalit běžný a málo týmů mělo možnost na podobném terénu trénovat. „Hnědá“ stopa byla na řídkém osení, které mělo tentokrát docela dobrou konzistenci a hodně týmů na něm dosáhlo na pěkné hodnocení. Bohužel pro splnění limitu je potřeba absolvovat obě stopy alespoň na minimálně sedmdesát bodů a to se podařilo tentokrát jen dvěma.

Jistě jsi sledoval i práci většiny svých konkurentů. Co bys tedy řekl konkrétně k výkonům ostatních a byl tam nějaký, který tebe speciálně zaujal?

Velmi mě potěšila taková účast a dokonce i nových týmů. Zkouška IPO-FH je velmi náročná a dobře na ni připravit pejska vyžaduje mnoho času při tréninkových stopách. Sledoval jsem práci soutěžících ve své skupině a zajímala mě i práce týmů, které jsem měl možnost vidět poprvé. Jeden z těchto „nováčků“ – Bono z Nerudovky s panem Kolbekem předvedli výbornou práci na první stopě, za kterou obdrželi 97 bodů. Druhá, na jeteli jim už bohužel nevyšla.

O pár týdnů později jsi startoval i na mistrovství světa hovawartů stopařů ve Vranově nad Topľou dle IPO-FH. Je jasné, že každý den není posvícení, ale tady se bohužel žádnému z patnácti závodníků nepodařilo splnit limit. Kde hledat příčinu?

To je velmi těžké – lámu si s tím hlavu od prvního dne. Něco bylo jinak než obvykle. Patnáct týmů z různých zemí je docela vysoký počet. To, že by nikdo zkouškový limit nesplnil, se mi na žádném jiném závodě ještě nestalo. Schopnost psa přesně vypracovat stopu ovlivňuje několik faktorů. Pominu-li tréninkovou připravenost – většina se zúčastnila až po národních kvalifikačních závodech dle IPO-FH, kde byla jejich připravenost dostatečně prověřena. Nejdůležitějším faktorem tak zůstává terén, povětrnostní podmínky a samotná příprava stopy kladečem. Počasí bylo po oba dny pro stopaře v pořádku. Zbývá tedy terén a samotná příprava stopy. Na podrobnější analýzu příčiny nezdaru nemám dostatek informací, ale určitě to nebylo nedostatečnou přípravou psů.

Podmínky se tedy zdály být téměř ideální, zejména počasí, ale i slušné terény. Vezmu-li konkrétně tvoji Blackie. V posledních týdnech před MS jste se spolu zúčastnili několika vrcholových soutěží dle nejvyšší stopařské zkoušky. Myslíš si, že se na tvé fence mohla podepsat i únava?

Únava určitě ne. První den se Blackie terén vyloženě nelíbil – po čtyřiceti metrech odmítla dále pracovat. Druhý den byly stopy položeny na stejných terénech – jen o několik metrů posunuté. V neděli si vylosoval stejné místo, které měla v sobotu Blackie, závodník ze Slovenska (J. Bacigál). Jeho fenka na tomto terénu z nášlapu ani nevyšla, přestože předchozí den došel až do konce a limit splnil. V neděli jsme měli na druhé stopě vyloženě smůlu – Blackie šla téměř bezchybně až do vstupu na šestý úsek. Na lomu se zadrhla stopovačka o zbylé slunečnice a Blackie po jejím zadržení znejistěla a začala ověřovat. Dostala se bohužel až na předchozí úsek, kde rozhodčí práci ukončil. 

Dáme-li stranou výsledky, jak se díváš zpětně na celé mistrovství?

Organizačně výborně připravené, rezervy byly v ubytování a v prostorech na venčení. Na Slovensku bohužel ještě není zcela běžný požadavek mít psa v hotelu na pokoji. Tím byly možnosti výběru pro organizátory docela omezené. Venčení na východním Slovensku v blízkosti rómských osad nebylo také zcela optimální. Takže většinou na vodítku – pro psa bez možnosti odreagování. Atmosféra mezi závodníky byla přátelská, ovšem sobotní odpoledne a neděli však poznamenalo zklamání nad výsledky. Vyhlášení výsledků – nikdo nesplnil limit a tak je otázka, zda mělo být určováno pořadí. To byl ten důvod, proč německá a francouzská reprezentace odmítla nastoupit na stupně vítězů.

Nedá mi to a musím se zeptat ještě na jednu věc. Bezprostředně po skončení této akce se na Facebooku samozřejmě vyrojilo mnoho duchaplných komentářů, hodnocení a rad zejména těch, kteří se vyjadřují všude, vždy a naprosto ke všemu přesto, že sami téměř necvičí, nechovají apod., jen jim prstíky zdatně klepou do klávesnice. Co bys vzkázal těmto chytrým Horákyním a Horákům?

To fakt nevím. Přiznám se, že názory na Facebooku raději moc nečtu. Já osobně bych si ale netroufl komentovat věci, které znám jen z vyprávění.

Se svými fenami se ale neztratíš ani v rámci vrcholových soutěží pro všechna plemena. Pociťuješ nějaký rozdíl na všeobecných akcích oproti těm výhradně pro hovawarty?

To není o tom, pro jaké plemeno je závod připraven, ale o rozhodčích – jak poučí kladeče, jaké terény společně s organizátorem vyberou. V poslední době nevidím rozdíl. Významnou roli ve stopařině hraje i počasí. To může všem i při optimálních terénech pěkně „zatopit“.

Vzpomeneš si na nějakou situaci nebo moment, kdy ti některá z tvých holek (těch psích samozřejmě J) na zkoušce nebo na závodech pořádně „zatopila“, případně na nějaký humorný zážitek? 

Na jednom ze závodů ještě se Cindy nebyla stopa přešlapaná, ale zůstaly tam cedulky pro přešlap. Cindy se u první z nich zastavila, očuchala ji a pak si vedle ní lehla, jakoby označila předmět.
Na výběrovém závodě ve Volenici se nám stalo něco podobného. Cindy náhle odbočila cca o jeden metr ze stopy a označila látkový předmět, který si myšky snažily stáhnout do svého podzemního domečku.

Blíží se nám zima. Trénuješ nějak i v tomto ročním období nebo spíš odpočíváte a nabíráte síly na jaro?

Snažím se využít terény, které jsou dostupné jen na podzim, a tak trénuji do té doby, než bude zem pokryta sněhovou nadílkou.

Prozradíš nám své plány na příští sezónu?

Příští rok se budeme s Blackie připravovat na výběrové závody a MS IHF v Rakousku.

Foto: archiv Miroslava Pospíšila