Povídání opuštěných pejsků aneb Barnie

Pojďte se společně s námi seznámit s příběhem křížence stafforda Barnieho, jeho postupnou proměnou z naprosto nevychovaného nebo spíše ve všech ohledech zanedbaného jedince v celkem zvladatelného a vděčného psa. A kdo ví, třeba právě někoho z vás chytne tak za srdce, že mu poskytnete nový láskyplný a především trvalý domov…

Pan Jaroslav Vaněk známý na sociálních sítích jako náhradní páníček Eddy Kolibřík (78) má navzdory svému věku stále napilno. V Centru pro zvířata v nouzi při Zoo v Ústí nad Labem venčí dlouhá léta skoro denně psy s všemožným osudem a se svými svěřenci se během procházek věnuje výchově, aby snáze našli nového pána. A každou procházku večer popíše na zeď svého facebookového profilu. Co kdyby... A když se tu a tam objeví chlupáč, který má ještě o kapku více smůly než ti ostatní, pošle své postřehy autorce oblíbené knihy nejen pro pejskaře Egon: Děsná psina Petře Baďurové, dají hlavy dohromady a zanedlouho je příběh dalšího pejska na světě...

Bylo nebylo…

Když jsem se narodil, nad mou psí kolíbkou se nesklonila ani jedna sudička. Zíraly do ní upřeně jen tři jezinky. A podle toho vypadá můj osud.

Jsem kříženec stafforda a do útulku mě přivezla začátkem loňskýho roku policie. Našli mě přivázanýho u jednoho starýho stromu a za pomocí odchytový tyče mě vod něj vodvázali a dopravili sem. Dostal jsem tu jméno Taz. Podle toho, jak jsem byl zbídačenej, odhadli můj věk na šest let, začli léčit můj rozšířenej exém a pátrat, odkud asi tak můžu bejt. A protože pracovníci útulku jsou šikovný jako kriminalisti nebo CIA, zjistili, že jsou mi teprve tři roky a jmenuju se Barnie.

Byl jsem uzlík neštěstí a přátelsky jsem se nechoval k nikomu. Ani ke dvojnožcům, ani k ostatním psům. Nenáviděl jsem je. Protože jsem věděl, že jsou to zlý mrchy, ať maj nohou kolik chtěj. Tak kdo jim má věřit. Proto mi na můj kotec nalepili vizitku s upozorněním, že jsem hodně aktivní a rvu se jako pes. A kdyby mě někdo chtěl adoptovat, musí to bejt jedině zkušenej kynolog.

Aktivní to já teda jsem. Vždyť ve mně koluje staffordí krev. Tak aby ne.  A jsem mladej. V rozpuku sil. A udržet mě na vodítku je pořádná fuška. Protože jsem se naučil, že vodítko je něco, co musim za sebou rvát i s člověkem, kterej se potácí na jeho druhym konci. Mně se díky tomu může líp zuřit na psy a udrží mě jen silák jako Rambo a žádná pápěrka. Venčitelů jako Rambo, co mají sílu jako já, do útulku ale tolik nechodí. Choděj místo toho do fitness centra. A proto já chodím na útulkový procházky jak do houslí. Z kotce se dostanu ven přes den jen někdy s útulkovým ošetřovatelem Matějem. I když jenom na čtvrt hoďky. Ale ženská mě nemůže vzít ani jedna. Hned by se válela po zemi. A těch je tady většina.  Takže v době venčení většinou jen čumim na svět přes mříže svýho kotce a koukám, jak mí šťastnější kolegové choděj na promenády se svými venčiteli.

Ale i přesto mě docela nedávno, někdy koncem loňskýho roku, svitla naděje, že by si mě na venčení někdo přes tohle všecko vzal. Chodil sem totiž jeden venčitel, co byl jako hora. A řek, že se mu líbim, tak že si mě vyzkouší. A párkrát mě ven vzal. Pokaždý jsem s nim ale vysmejčil louku za útulkem a tak o mě ztratil záhy zájem, že prej na vodítku moc tahám a to je příliš i na něj! Taky že jo, když vodítko je vod toho, abych za sebou táh toho, kdo je na jeho konci. A utáhnout takovýho siláka, to se musí zabrat. No a pak ten venčitel jak hora zmizel a už jsem ho nikdy neviděl. A zas jsem jen čuměl na kolemjdoucí přes mříže.

Rok se s rokem sešel a za humny je jaro…

Můj kotec sousedí s kotcem, kde je ubytován Kortéz, taky kříženec stafforda jako já. Jsme si docela podobný, až na jedno. Za Kortézem chodí pravidelně jinej venčitel. Říkaj mu náhradní páníček Eddy. Je šedivej, žádnej kulturista to není a do hory má taky hodně daleko. Jenže Kortéz je docela klidnej pes. Narozdíl vode mne. Ten nikoho za sebou nevláčí. Kdoví proč, když má páru jako já.

U mýho kotce se skoro nikdy nikdo nezastaví a tenhle malej šedivej střízlík Eddy, vždycky, když se vrátil s Kortézem, zastavil se i u kotce mýho. Zamrkal na mě a strčil mi přes mříže pamlsek. Mňam. A vůbec hned nevodešel zas vo kotec dál. Postával přede mnou, pozoroval mě a povídali jsme si. Já povídal jemu a von povídal mně. Třebas: „Kdybys, Barnie, nebyl tak blbej a netahal jak tažnej kůň, tak bysme mohli spolu taky chodit na procházky. A nemuseli na sebe jen civět jak lvové přes mříže. Ty v kotci a já před nim.“  A tak to šlo den za dnem. A já se na Eddyho začal těšit a když jsem ho uviděl… co uviděl, ucejtil, tak jsem vyváděl jak malý štěně.

Jednou se zas Eddy za mnou po procházce s Kortézem stavil, zahleděl se na mě upřeně, podrbal se na čele a dlouho neřek ani ň. A pak zavrtěl hlavou, zamračil se a řek mi: „Já už se na tebe, Barnie, nemůžu koukat. Tolik měsíců. Skoro pořád jsi tu zavřenej. Vždyť ty se tady utrápíš! Víš co, já se v útulku domluvim, že bych tě na tu procházku vzal já. Budeš mít pořádnej koš a já pořádný podrážky. Snad to voba přežijem.“

A jak Eddy řek, stalo se…

Marné bylo totiž přesvědčování pracovníků útulku, že mě Eddy kvůli svýmu věku nezvládne! Marné byly obavy, že to špatně dopadne. Marné bylo láteření, že si něco zlomí, že se zraní tak, že už mu nebude pomoci. Jenže Eddy, když si vezme nějakýho čokla do hlavy, tak neustoupí! A jde přes mrtvoly. A tak jednoho dne Eddy zase přišel, ale neopřel se o mříž mýho kotce s pamlskem. Votevřel vrátka, vstoupil dovnitř, nandal mi náhubek a připnul mě na vodítko. Vrátka kotce votevřená a já nadrženej z něj vylít jak utrženej ze řetězu. První já a za mnou Eddy. A měl co dělat, aby mě vůbec udržel. Ale zatnul zuby. Louku nad útulkem jsem s ním taky vysmejčil, jak mam ve zvyku a dlouho jsme tenkrát na procházce nebyli. A zpátky jsem ho za sebou táhnul jak kačera na provázku. V kotci si odfrk, byl celej rudej, odepnul mě ze šňůry, zavřel za mnou vrátka a já za nim koukal, jak pomalu odchází. Měl jsem na kahánku, poněvadž mi bylo jasný, že už za mnou nikdy nepřijde. Že už dost možná vůbec do útulku nepřijde. A když jo, u mýho kotce se už nezastaví a ani se na mě nepodívá.

Jenže druhej den stál z ničeho nic před mým kotcem v pozoru jak generál. A přes rameno vodítko. Vytáh z kapsy piškotek a spustil na mě: „Takže hele, Barnie, včera to bylo poprvé a naposled. Takhle to nepůjde, takže dneska si vyzkouším, co už ses v tom svým nepovedeným životě naučil. Jestli vůbec něco. Chůze na vodítku to rozhodně není, ale něco možná přesto dovedeš.“ Připnul mě, já byl jako v tranzu a vylítli jsme z kotce ven. Jenže hned před útulkem mi k vodítku zacvak dlouhou stopovačku a jak jsem ji našponoval, nahlas zavelel: „Barnie, ke mně!“ Já myslel, že je to nějaký cizí sprostý slovo, a tak jsem se ani neotočil. Jenže Eddy řek mý jméno, a ten neznámej výraz „Ke mně“ znova, lehce škubnul stopovačkou, přitáhnul mne a ukázáním rukou mi naznačil, co po mě chce. Nenadával mi, neječel, ani do mě nekop. Potom mě pohladil a dal mi mňamku: „Ty bláho, tak ty nejsi blbej, tys to pochopil hned. Jsem z toho trochu paf. Ono taky bylo na čase! No, paráda.“ Pak mě přivolal ještě nesčetněkrát a vždycky jsem dostal pochvalu. Jé, jak mě to bavilo. Z očí mi doslova cákala dychtivost.

Při jednom takovým přivolání, který jsme trénovali celou dobu, jsem k Eddymu zase hned přicupital, von mě zase pochválil a dal mi zase pamlsek a jak se moje radost stupňovala, že se mi to povedlo a že je se mnou Eddy spokojenej, poskočil jsem do vejšky a křup! Praskla karabina. A jak se nám to teď oběma hodilo, že mě Eddy to přivolání naučil. Zavolal mě k sobě, chytil do ruky krátký vodítko, na kterým byla přichycená ta stopovačka, plác si o stehno a řek další cizokrajný slovo: „K noze!“ Bylo mi hned jasný, že nic sprostýho to taky nebude. A Eddy mi to potvrdil: „To je další povel, bez kterýho žádnej pes nemůže na ulici. Ten vypilujem!“ Já moh na něm oči nechat a když jsem ho trochu předešel, znovu si plác o stehno, velel „K noze“ a pak frrr, v hubě mi přistála další laskomina. Už jsem se od jeho nohy nehnul ani na krok. Proč taky. Vyšlapovali jsme si vedle sebe jako zamilovanej pár. Levá pravá. Přední zadní. Já a můj náhradní páníček. Já a Eddy. A třeba na povel „Stůj“ jsme se zastavili. Courali jsme tam a zpátky. A z ničeho nic koukám a šlus. Stojim před útulkovou brankou a co by dup před kotcem.

Byla to zábava a nejkrásnější den v životě

Byl jsem unavenej, sed jsem si vedle mýho náhradního pána a přivřel oči a honily se mi hlavou ty povely. Říkal mi je tak nějak jinak. Byla v nich přísnost, důslednost, neodbytnost a řád, ale zároveň láska a bezpečí. A bylo mi u toho tuze fajn. Protože je to zábava. Protože Eddy je zajímavější než všecko kolem. Eddy mě pohladil a zaklap za mnou mříž. A já potichu zakňučel: „Přijdeš zase zejtra, Eddy? Prosím“. Otočil se a přiklek na bobek: „To víš že jo. To víš, že přijdu. Protože posloucháš vlastně docela dobře, asi s tebou někdo možná přeci jen něco trénoval. Jen sis to nejspíš potřeboval oprášit. Ovšem žádný čekání, hned od zejtra se začneš socializovat se psy, ty rváči jeden! Je mi to jasný: půjde to. A z nezvladatelnýho stafforda se stane beránek. A potom tradá do novýho domova!“ A já mu voblíz přes mříž nos a prostrčil přes ni packu na pozdrav. V ten jsme byli venku dlouho, hodně dlouho a byl to můj nejkrásnější den v životě.

Já si čuch, on si čuch a tradá…

Jak Eddy řek, tak udělal. Hned druhej den jsem si zase hrdě vykračoval vedle jeho nohy a sem tam mne pustil na stopovačce na volno. Procvičovali jsme povely, který jsem si vůbec neoprášil, ale nově naučil. Díky Eddymu. A na louce jsme potkali Apolla. Taky křížence stafforda. Je nás ve všemožných útulcích totiž hodně, protože si nás pořizuje kdekdo a zanedlouho neví, co s námi, poněvadž bull pes není pro každýho. A zvlášť ne pro nějakýho pápěrku. Apolla venčila náhradní panička Eva, my se k nim přiblížili a postavili se proti sobě a pak jsme do sebe ťukli čumákama. Vlastně košíkama. A jak socializace začla, tim i skončila. Za malou chvilku jsme pochodovali vedle sebe, jako bysme se znali roky.

A další socializace na sebe nenechaly dlouho čekat. Při jedný z procházek jsem potkal Oskara. Obrovskýho moskevskýho strážního psa, co je dvakrát větší než ten největší stafford světa. Jako hora. Ještě větší než silák Matěj, co se mnou chtěl a pak nechtěl chodit ven. Měl jsem před nim pořádnej respekt, podíval se na něj nahoru, přistoupili jsme k sobě a já si čuch. A potom on.  A tradá, dál jsme šli na procházce spolu a vrtěli si do noty vocasama stejně jako s Apollem. Dva chlupatý kámoši na stejný lodi, v útulku! Tak proč bysme se prali! A taky jsem se skámošil s mrňousem Fredym! Opřeli jsme se packama o ramena, nejdřív já, potom on, pohlídli si do vočí a vočmuchali se. Aby ne, to k socializaci patří, ne asi! Vočmuchávání. A kdoví, proč se neočmuchává Eddy třeba s Evou.

A jak je to teda dneska?

Můj útulkovej život jde dál. Den za dnem a tejden za tejdnem letí jako voda. A procházky? Když je málo venčitelů, tak se o Eddyho musím podělit s dalšími chlupatými obyvateli útulku. Hlavně s Kortézem. Po hodině se o Eddyho vystřídáme. Když někdy přijde víc venčitelů, to je pak paráda a Eddyho mám celý dvě hodiny pro sebe jen já! A za ty dvě hodiny už se dá prožít solidní procházka. A pořádnej trénik! Hafo opakování. A hodně socializací. I vejlety. Já už s ním byl za městem v lese a šli jsme na kopec Čepec nad vesnicí Chuderov, odkud je vidět daleko do kraje. A i na rozhledně Erbenova vyhlídka jsme spolu byli. Tam to totiž vypadá jak v ráji. Se psy se kámošim, ale někdy, když jsem na dlouhý stopovačce na volno, mi to nedá, prostě se neudržim, něco zavětřim a Eddyho pořádně zatáhnu nebo s ním trhnu. To se pak na mě hodně zamračí. Ale hned se zas usměje, skloní se nade mnou a praví: „No, brachu, ty mi dáváš, víš, kolik mi je? Jenže za to ty nemůžeš. Jo, lepší se to, lepší, ovšem ještě to bude nějakej ten pátek trvat. Ale jsi šikulka, to dáš!“

„Jen s tim tvým praním to nebude tak hrozný, jak si všichni mysleli, jak o tobě všichni říkali,“ opakuje mi často Eddy. A má recht. Když je na mě někdo hodnej, já na něj taky tak. Ať má nohy dvě, čtyři nebo je to stonožka. Na to, že jsem byl uvázanej hned, jak jsem povyrost a narostly mi svaly, věčně věků jen sám na řetězu u boudy a nikdo si mě nevšímal a ostatní psy viděl jen tu a tam přes plot, chci zapomenout. Díky Eddymu se mi to daří. Už nejsem uzlík neštěstí a nepřátelsky se nechovám k nikomu. 

Moje největší přání je mít pravej psí domov

Jenže ne! Neříkejte si – no jó, dyť ten Barnie se má v tom útulku jak prase v žitě. Denně je venku a jak pěkně vypadá a kolik má zábavy a pohybu. Oproti tomu, než se do něj dostal. Co víc by si moh ten pes přát? Jo. Máte pravdu. Ale taky ne. Sebelepší procházky a sebelepší náhradní páníček není nic oproti pánovi vopravdickýmu. Moje největší přání je mít pravej psí domov a v něm hodnýho pána. Vlastního. Důslednýho. Zkušenýho. Silnýho. Co se mi bude věnovat. A povely pilovat. Mít svůj pelíšek, svou misku. Navěky. A už nikdy se na svět nekoukat přes ty protivný mříže útulkovýho kotce a pořád na ten zázrak jen čekat. Den, co den…

Jaroslav Vaněk a Petra Baďurová

Foto: z archivu J. Vaňka

Eddy:

https://www.facebook.com/eddy.kolibrik

Ústecký útulek:

www.utulek-ul.cz

https://www.facebook.com/groups/977939828931117