Pes, kterého vyšlechtil král sám! Dezert

O kavalírech už potřetí! Také jste se nemohli dočkat? Tak tentokrát, přátelé, něco málo o tom, co vás čeká a nemine první dny s kavalírkem doma, na co dávat pozor a co nepodcenit. Tak příjemnou zábavu!

A je to! Zítra si jedete pro to nejlepší štěňátko kavalírka na světě. Všichni rodinní příslušníci jsou z toho na krovkách a známí a příbuzní se k vám chystají na návštěvu v celých houfech... A já říkám ANO, kavalír je společenské plemeno a návštěvy si bude patřičně užívat, jen je potřeba seznámit „nepejskaře“ s tím, jak sbírat naše štěně ze země, ne je brát pod předními tlapkami jako lidské miminko, ale musí se mu podložit ruka pod zadeček... Anebo víte co? Ať ho ani nezvedají, ať se s ním mazlí na koberci, to bude lepší, alespoň jim nespadne.

Co přichystat předem?

Tak teď ještě zbývá zkontrolovat (nejlépe na všech čtyřech), jestli nebude mít váš nový člen domácnosti v dosahu nějaký nebezpečný kabel, prodlužovačku nebo ostrý předmět; zkrátka něco, co by mohl zlikvidovat nebo co by zlikvidovalo jeho, pak připravit mističky na vodu a baštu, raději užší, aby si v nich nemáchal uši, prostřít do pelíšku dečku nebo ručník, abyste nemuseli čistit pokaždé celý pelech... A co ještě? Božínku, jak my tu s tím miminkem budeme hospodařit?

Nebojte se…

Tím, že jste si vybrali skvělého chovatele, dostanete domů s výborně socializovaným štěňátkem i krmení, na které je zvyklé a také písemný „návod na použití“, kde se budete moci opakovaně ujistit, že to děláte dobře. Jinak chovatel se tím také trochu chrání, abyste mu ve tři ráno nevolali šílení strachem, že štěně moc nebo málo pije, moc nebo málo žere, pořád spí a tak. Tohle všechno jsou ale věci, které se týkají všech štěňat a já vám slíbila kavalíří speciál, tak jdeme na to!

Kavalír se dá „spráskat pohledem“

Vychovat z malého štěňátka pohodového kavalírka je překvapivě snadné, tedy pokud budete sice jemní, ale také důslední. Kavalír je povahově velmi něžný, takže nějaké řvaní povelů, škubání vodítkem nebo tahání za kůži je špatně. Moje kamarádka Běla Sochorová vždycky tvrdila, že se kavalír dá „spráskat pohledem“ a měla pravdu. Za čtyřista let soužití s člověkem „na klíně nebo na koberci“ se u našeho plemene vyvinula životní nutnost páníčkovy spokojenosti. Oni opravdu touží se za každou cenu zavděčit, a pokud jim dokážete vysvětlit, co od nich chcete, s radostí (a pro ten piškotek, co máme v kapse) to pro vás udělají.

Do roka a do dne, Lomikare!          

„Měla jsi pravdu, kavalírci jsou na vystavování boží“, Simona štěstím jen zářila, „vůbec jsem ho neučila na vodítku, ani jsem ho nijak na výstavu nepřipravovala a podívej, jak chodí!“ Malý zrzavý chlapeček za ní snaživě ťapkal a zdálo se, že je pro kruh jako stvořený. Protože nevyžádané rady už nedávám a nechtěné služby neposkytuji, spolkla jsem takové malé upozornění a jen jsem si pomyslela: „Do roka a do dne, Lomikare!“

Vyjímečně, jako vždycky, jsem měla zase pravdu. Vítěz několika výstav (třída štěňat a dorostu) se ve dvanácti měsících změnil v naprosto nevystavitelného psa. A jak je to možné? Snadno! Všechna mláďata psovitých šelem mají v chování zakódovánu přirozenou poslušnost, protože bez smečky dlouho nepřežijí. Kavalírci tohle mají díky svému původu v povaze dvojnásobně. Na toto chování rozumný majitel naváže výcvikem. Trochu mi to připomíná plavání novorozenců – mládě si ani nevšimne, že se něco změnilo. Tak tedy přivolání nebo chůzi u nohy u malého štěněte dokonalou musíte pozitivní motivací proměnit ve cvik. Pak se ani v roce kavalíra nic nezmění.

Kdo si hraje, nezlobí!

Další jejich specifickou vlastností je touha po psích kamarádech. Kavalíři byli chováni v celých skupinách. To tedy musel být báječný pohled, když se po koberci v korunovačním sále hnalo deset nebo i víc „různobarevných křepeláčků a svým štěkotem ohlašovali příchod krále“, jenže vy máte doma jedináčka a proto mu musíte dopřát psí společnost. Vybíráte, alespoň pro začátek, pejsky v podobné váhové kategorii, aby vám ho nějaký rotvík nebo bernský salašnický omylem nepřišlápl. A pozor, rozhodně ho před psy nezachraňujete vyzdvižením do náruče. Pokud si nejste jistí, jak takové setkání proběhne, dřepněte si ke štěněti na zem a první seznámení s cizím pejskem absolvujte spolu s ním. Když nedopřejete štěněti kontakt s cizími psy, a to i těmi většími, nenaučí se správně chovat a může například zběsilým útěkem vyprovokovat třeba dospělého výmaráka k lovu.

Co se v mládí naučíš…

Péči o kavalíří kožich je důležité praktikovat od samého začátku. Kavalír je přírodním plemenem, tedy nic se na něm neupravuje nůžkami nebo trimováním, jeho krásnou, hedvábnou srst je potřeba jen občas pročesat, vykartáčovat a vyšampónovat. Už od malička seznamujte miminko s kartáčem (já používám ten pro batolátka) a i když ještě vlastně není co česat, je nutné pejska s údržbou srsti seznámit. Kontrola a přistřižení drápků, prohlídka uší, očí a zubů, to všechno jsou důležité činnosti, které nesmíte podcenit.

Zátěž dávkujte s rozmyslem!

Na veškeré sporty, na které se už určitě těšíte, si budete muset trochu počkat. Kavalíří miminko lze poměrně snadno zničit nerozumně nastaveným pohybem nebo nevhodnnou zátěží. Je to plemeno tzv. lymfatické, tedy štěně je měkoučké, kulaťoučké a překvapivě těžké. Sbíhání šesti pater po schodech, skákání z pohovky, několikahodinové běhání po chodníku nebo dokonce klus u kola... To všechno kavalírům spolehlivě zlikviduje ramenní klouby, lokty a někdy i páteř. Musíte miminko nechat vyrůst s rozumnými dávkami aktivity, které budete postupně zvyšovat, protože jen tak zajistíte svému miláčkovi dobře rostlou kostru a posléze i skvělé osvalení. Vždyť tříletého kluka byste také nenechali běžet maraton, že ne?

Apetit – ten tedy mají!

A na konec jsem si nechala krmení. Nebudu se tu rozepisovat o výhodách granulí nebo vařené či syrové potravy, o tom už bylo popsáno mnoho metrů papíru. Jste s chovatelem dopředu jistě domluveni, čím a jak často krmit. Kavalír je proslavený svým sklonem k sežrání všeho, co nepálí nebo není přibité. Je naprosto NEZBYTNÉ udržet štěně v optimální kondici, nesmí být ani přetloustlé, ani vyhublé. Pro základní orientaci je to – co měsíc, to kilo navíc do zhruba půl roku věku, ale samozřejmě, že existují i výjimky. Větší pejsek bude mít víc deka než drobná holčička. Je důležité mít tohle na paměti a nenechat se omámit kavalířím pohledem typu: „Již týden jsem neměl v hubě, dala bys mi, prosím, ten párek v rohlíku? Celý, jestli mohu prosit.“

Tak hodně štěstí se štěňátkem přeji a za týden se zase budu těšit.

Foto: archiv Michaely Čermákové, Michaela Weidnerová, Dana Tošenovjanová, Luděk Novotný

www.zlaty-kavalir.cz