Německý křepelák má loveckou vášeň ve svém srdci!

Také fandíte loveckým plemenům a lákala by vás k tomu navíc i myslivecká kynologie? Rozhlížíte se po vhodném čtyřnohém parťákovi právě do lesa a ocenili byste i větší temperament a opravdovou chuť do práce? Pak se pojďte blíže seznámit s německým křepelákem, kterého si nejspíš zamilujete na první dobrou!

Sympatická Zdenka Lorencová miluje zvířata a především psy už od útlého dětství, a také jich pár po svém boku vystřídala, ať už to byl čtyřnohý parťák vlastní nebo „jen“ sbírala zkušenosti při výcviku nejrůznějších plemen ze sousedství. Každopádně tato vášeň se jí propsala i do dospělosti a nyní se už čtrnáct let věnuje chovu (CHS od Caltovských mlýnů) a loveckému výcviku německých křepeláků. A právě o nich je náš společný rozhovor…

Ke zvířatům jsem inklinovala od malička. Pokusy donést zvíře (jakékoliv – od darovaných morčat, křečků, králíčků, které jsem s brekem stejně vždy musela vrátit dárcům až po dopis asi v sedmi letech dostihovému klubu Chuchle, kde jsem prý panu řediteli slibovala ustájení nějakého koně, kterého už nepotřebují u nás doma v prádelně, ten zavčas zadrželi rodiče - myslím ten dopis) domů, jsem v pravidelných intervalech zkoušela již jako capart. Nicméně, díky těmto aktivitám maminka usoudila, že bezpečnější bude, když mě vybere zvíře sama a objevila se u nás první kočka, pak druhá, třetí…, jenže, pořád to nebyl vytoužený pes. Ono tehdy vodit kočku na vodítku, povelovat jí „sedni, lehni, zůstaň“ nebylo tedy u nás na vsi úplně normální. Moje Mukina obstojně povely plnila, a to byl, myslím, důvod k tomu, že rodiče (maminka, abych byla přesná, tatínek se většinou skamarádil, až když bylo zvířátko doma) povolili a u nás se objevil první pes kokršpaněl Oskar, veselý, vždy připravený parťák na lumpárny.

Léta plynula, Oskárek už běhal za duhou, založila jsem rodinu a přála si mít znovu psa a náš syn Tomáš šel v obdobném věku stejnou cestou, takže po letech přemlouvání a proseb, jsme mu dopřáli kamaráda, vlastně kámošku, černou labradorku s PP Barušku (Ambra z Tachovského ráje). Přiznám se, že kluk se staral, všechna čest, ale věděla jsem, že pes je hlavně mým splněným snem. Ve zkratce, výchova a výcvik šly jako po másle, a já v té době ještě netušila, kam mě to zavede. Soustředila jsem se tehdy na canisterapii, a až při oslovení kamarádem myslivcem, že by potřebovali psa do mysliveckého sdružení, a jestli bych s ní nemohla zkusit udělat lovecké zkoušky. Noo…, koupila jsem si zkušební řády, zkusila cvičit a hned napoprvé jsme to s Bárou zvládly. A to byl vlastně začátek mého života s loveckými psy, jelikož Baruška mi jasně dala najevo, že jako být s lidmi při „canisce“ je fajn, ale honit ta „zvířátka“ v lese a v rybnících je prostě o hooodně lepší.

A bylo rozhodnuto. Co čert nechtěl, Baruščina kolena nebyla úplně cajk, postupně jí popraskaly vazy a menisky, takže s pohybem v náročných terénech jsem ji musela i kvůli jejímu věku už trochu brzdit. A protože jsem k lovečině, jak se říká, přičichla a díky klukům ve sdružení, kteří mě dotlačili si udělat myslivecký kurz, jsem v té době začala uvažovat o dalším štěněti. Moje představa sebevědomého, temperamentního a lehčího psa střední velikosti, bez genetického zatížení kloubů a schopného práce při lovu černé, spárkaté i drobné zvěře. A tak padla volba na německého křepeláka. Musím říct, že jsem se fakt nespletla.  Moje první fenka Kája (Brisa od Borůvkové hory od pana Evžena Lomozníka z Bílého Potoka), byla (bohužel už není mezi námi) úžasná holka a parťačka, velmi učenlivá, temperamentní „jezinka“. Ona byla profesorka, to ona mě školila a to jako hodně. A co se práce v lese týká, byla to ona, která už po pár metrech od nástřelu věděla, jestli „to“ na konci „leží“ nebo ne. Takže k prapůvodu otázky, proč tohle plemeno… protože Kája… A jací jsou? Jsou skvělí!

Dle FCI skupina 8, tedy slídiči, což už samo o sobě napovídá, že jejich využití bylo a stále je především pro slídění za lovnou zvěří, ať již drobnou, spárkatou vysokou a černou. Nicméně v dnešní době vidím uplatnění tohoto plemene především jako „naháňkového“ psa při společných lovech. Díky jeho temperamentu a větší tělesné konstituci než například třeba jezevčík (chovatelé prominou, nic ve zlém mám je ráda), dokáže až na výjimky vytlačit svou důrazností a vytrvalostí černou zvěř z obtížného terénu. Osobně ale znám spoustu křepeláků, kteří spolehlivě pracují jak v lesních porostech, při slídění v poli, tak při práci na vodní pernaté při kachních honech, a upřímně, v některých případech předčí i práci leckterého ohaře. Za mě si plemeno stále drží historicky vyšlechtěnou loveckou odbornost, i když, z různých rozhovorů s již „starší generací pánů myslivců“, kteří měli tu čest toto plemeno vlastnit, a vést v myslivecké praxi před pár desítkami let, poslouchám, že dřívější generace křepeláků bývala daleko ostřejší a důraznější. Ale to já nemohu soudit, vlastním a chovám je jen čtrnáct let, a i tak vidím německého křepeláka jako všestranného, lovecky upotřebitelného psa.

Ano, v současné době vlastním tři parťáky. O „profesorce Káje“ jsem se již výše zmínila, ta bohužel odešla za duhu loni v červenci. A v té době jsem si říkala, no co, budu nějaký čas jen se dvěma holkami, ale to nevydrželo dlouho. Koncem srpna se mi vrátilo ve dvou a půl letech moje štěně z mého odchovu, pes čokoládové barvy „Orion“ (Coddy od Caltovských mlýnů), dle majitelů velmi dominantní a nezvladatelný pes, kterého se rodina bála. Počáteční myšlenka, že ho přenechám někomu, kdo pochopí jeho mentalitu, se ukázala jako lichá, a po pečlivém uvážení zůstal Orin prostě DOMA. Nicméně, i přes počáteční vzájemné, někdy až nepříjemné interakce jsme spolu ve stádiu vzájemné tolerance a nutno podotknout, že i přes naše prvotní neshody je to pes s neuvěřitelně velkým loveckým srdcem. Je velmi temperamentní, trochu „hrr“ do každé akce, trochu svéhlavička. Lidskou terminologií řečeno „hladovej a hodně unavenej chlap taky občas prostě prudí“, ale to neznamená, že ho nebudete milovat.

Další úžasnou členkou v mé smečce je „Roza“ (Adéla od Caltovských mlýnů), téměř desetiletá psí dáma z mého prvního odchovu štěňat. Ona je nejklidnějším článkem smečky, naprosto spolehlivá a velmi samostatná při práci v lese i na vodě. Pracovně mi její naturel a klid velmi vyhovuje a jednoho smutného dne mi ONA bude opravdu velmi chybět. Věk už je „díky“ pracovnímu vytížení hodně znát, trošku hapruje zdravíčko, ale pořád to pracovně dokáže „natřít“ i mladším ročníkům.

Třetí rarach v mé smečce je téměř osmiletá „Julie“ (Bryna od Caltovských mlýnů). Rarach je, myslím, označení, které se naprosto shoduje s jejím naturelem, i když, začínám konečně pozorovat, že věkem se začíná zklidňovat. Nebo možná usoudila, že je načase předat štafetu synovi Orinovi, nevím. Na každý pád, lovecky si tahle feňule nezadá s maminkou Kájou a jablko nepadlo daleko od stromu, a když Pán Bůh dá, bude aspirovat i na tu „profesůru“.

Bohužel tuhle otázku nemohu subjektivně posoudit, jelikož, co se křepeláků týká, u nás doma byli psi vždycky ve smečce, tedy kromě první Barušky (ale to byl labrador, to je trochu jiná diagnóza). Nicméně, objektivně platí, že ať budu žít doma jen s jedním psem, vím, že jakákoliv aktivita, kterou s ním budu podnikat (a je úplně jedno, jestli s ním budu dělat agility, stopy, služební výcvik, dogdancing, záchranařinu atd.), bude spokojený nejen pes, ale i majitel. Už jen z důvodu, že pak nemá potřebu vymýšlet blbiny, ničit zařízení bytu apod., protože příjemně unavený pes je spokojený pes. A tím pádem i jeho majitel.

Ano, se všemi svými psy včetně první labradorky Báry jsem se věnovala a věnuji lovecké kynologii. Sama provozuji aktivně myslivost od roku 2009, kdy jsem složila zkoušky o první lovecký lístek. Své psy využívám především v období lovu divokých kachen od počátku září do konce listopadu. Práce na vodě a v rákosu je opravdu baví. Posléze plynně přejdou na naháňky, kdy v lesních porostech je potřeba vyslídit, zvednout a vyhnat spárkatou zvěř, a především zvěř černou (pro laiky: zvěř holou laně a kolouchy a divoká prasata, občas i zvěř myslivosti škodící, tedy lišky). Osobně mám členy své smečky jako mazlíčky, jelikož jak už jsem psala výše, mají poměrně náročnou „práci“, a po práci jsou schopni klidně den dva proležet, a dát klid namoženým svalům. Ale jestli máte na mysli „mazlíčka“ v rukou úplného laika, který nemá o plemeni ani „šajnu“, a bude mít pocit, že na gauči s procházkou třikrát denně kolem bytovky bude „mazlíčkovi „dobře, tak vězte, že nebude. To plemeno má v sobě geneticky zakódovanou potřebu lovu, pohybu, je to chytrý pes, který používá mozek. A pes, který se nudí, ten mozek bude používat například k účelům uvedeným u předešlé otázky. A to fakt nechcete…

Upřímně, vždycky to je o prvním křepelákovi, kterého si vezmete, jeho povaze, dispozicích, z jakého je chovu, co s ním máte v úmyslu dělat, cvičit, co si vlastně od něj slibujete a jaké plány s ním máte. A nezapomeňte, že před nimi jsem už měla zkušenost s vedením a loveckým výcvikem LR Báry, kokřík Oskar sice byl lovecký pes, ale to jsem byla dítě, a za pomoci knížek a výcvikáře na našem vesnickém „cvičáku“ jsem ho zvládla vychovat a vycvičit. Německý křepelák je vlastně mým třetím plemenem (pominu-li za ty roky pomoc s výchovou a trochu výcvikem sousedovic jezevčíka, kamarádovy braky, springera, kamarádky pudla, a to vše byla nějaká průprava). Křepeláka jsem si tedy vybírala především pro jeho zaměření, temperament i poměrně pevné zdraví. Navíc není velký jako například ohař, vzhledem ke své výšce do 55 cm se může účastnit naháněk. Nemá problém s vodou, tudíž ideální na kachny. Jasně, trošku překvapující je opravdu velký temperament a lovecká náruživost. Proto bych osobně doporučila ty ruce, do kterých křepelák půjde, aby byly aspoň trošku zkušenější, nebo aspoň jedny zkušené k nim navíc. Chyby při výchově a výcviku se nadělají snadno (bych mohla vyprávět), a asi je udělá každý majitel psa, ať je začátečník, nebo zkušený vůdce. Spíš jde o to, aby se nezkušený majitel neodradil a nebyl zklamán svou volbou.

Za mě, jako přednost a pro mě velmi důležitou vidím zachování hlasitosti na stopě zvěře. Tato vlastnost je důležitá především na naháňkách při společných lovech. „Němý pes“, to je takový, který stopu sice sleduje, ale nehlásí (neštěká), je potichu a vy v tu chvíli vlastně nevíte, kde je. Samozřejmě mu můžete dát GPS obojek a v tu chvíli vidíte, kde a jestli se pohybuje. Ale nevidíte, co žene, on totiž pes, který přijde do kontaktu se zvěří častěji, pak hlásí různě i různou zvěř. Vůdce je většinou schopen říci, co jeho pes tlačí, a tak se i připravit mu v případě držení a zaštěkávání postřelené zvěře na místě pomoci. V posledních letech jsem byla častokrát, ať už na zkouškách, či při společných lovech svědkem, že některá jiná plemena slídičů tuto schopnost pomalu a jistě ztrácí, kluby netrvají na tom, aby si jejich plemeno udrželo hlasitost a je to velká škoda. K lovu to prostě patří, být nejen vidět a slyšet, a to se v případě některých psů bohužel neděje. Častěji pak střelci při obstoupené leči ani nemohou včas reagovat a připravit se k lovu. Jsem velmi ráda, že klub německého křepeláka stále trvá na splnění podmínek chovnosti, mezi které limitní známka z hlasitosti patří.

Ano, a to poměrně často. Jak jsem psala výše, křepelák je velmi temperamentní, většinou sebejistý a tvrdší pes. Jeho náruživost jít za kořistí je velká. Někteří po první zkušenosti s černou zvěří lehce zbrzdí svou důraznost při kontaktu, to je ta lepší varianta, varianta dvě je taková, že jsou schopní tzv. jezdit na praseti a dorážet a dotírat tak dlouho a tvrdě, že prase použije své zbraně k odražení psů. Vybavuji si pár naháněk, kde bohužel nejeden pejsek skončil s těžkým zraněním, a vybavuji si i naháňky, kde to skončilo i smrtí psa. Nedílnou součástí je mít s sebou aspoň základní lékárničku, protože o šrámy, kousance, a jiné nehezké rány zas taková nouze bohužel není. A je dobré mít  v záloze třeba i veterináře, který vám prostě ten telefon o víkendech zvedne. Druhou smutnou věcí, která nás vůdce může potkat, je zastřelení psa, který tlačí zvěř ven z leče. Bohužel i takové případy se stávají, ať už je na vině nezkušenost střelce, adrenalin při spatření prchající zvěře a neregistrování, že za zvěří běží pes, i výše zmíněný němý pes, kterého střelec neslyší. Samozřejmostí by mělo být povinné vybavení psa opravdu dostatečnými reflexními prvky, které jsou dobře vidět i v hůře přehledném terénu a při zhoršené viditelnosti.

V České republice jsou dva kluby. Primárně je to Klub německého křepeláka, z. s. (https://krepelak.cz/), a pak Klub chovatelů loveckých slídičů (https://kchls.cz/), sekce německého křepeláka. Chovné podmínky jsou totožné pro oba kluby a to:

Výstavní ocenění nejméně velmi dobrá, ve věku minimálně 12 měsíců – na výstavě národní, klubové nebo speciální. Platí pouze ocenění z výstav na území ČR.

Musí být změřena výška dle standardu Klubu německého křepeláka, psi 48 – 54 cm, feny 45 – 52 cm

Chrup úplný, skus nůžkový.

Vyšetření na dysplazii kyčelních kloubů s nálezem nejvýše 2/2. V tomto případě musí mít při krytí protějšek 0/0. Vyšetření musí být provedené po 12. měsíci věku.

Zkoušky dle ZŘ slídičů:

ZV + PZ minimálně v II. ceně nebo

ZV + LZ + vodní práce minimálně v II. ceně, anebo ZV ve II. ceně a VZ v III. ceně

Na zkouškách musí být splněny tyto limitní známky:

Nos, hlasitost, stopa živé zvěře, chování po výstřelu, slídění – vše minimálně známka 3.

Co se týká zdraví, je plemeno v podstatě bez problémů, není náchylné k problémům s pohybovým aparátem, a pokud se vyskytne problém, je to většinou úrazový stav. Ale nemám žádnou statistiku, mohu mluvit jen ze zkušeností kamarádů, kteří ho sami chovají. Nejsou ani problémy s dysplazií kyčelních nebo loketních kloubů. Co se však začíná ve větší míře objevovat, jsou alergie, spoustu z mých známých, kteří chovají toto plemeno, pozoruje u svých psů častější záněty slechů, meziprstních prostorů tlapek, zvýšené drbání bez nálezu vnějších parazitů. Co je příčinou, těžko říct. Zda složení krmiva, přecitlivělost na materiály, se kterými psi přijdou do styku, životní prostředí? Nevím a nedokážu na to odpovědět, jen to pozoruji a sama mám tu zkušenost, bohužel.

U tohoto plemene nevidím, že by měly feny problém zabřeznout nebo psi krýt. Většinou se tak děje přirozeně. Jde spíš o nezkušenost chovatelů, kteří špatně odhadnou vhodné dny na krytí fenky a pak se zadařit nemusí. V dnešní době není problém využít odběrů a nechat změřit u feny progesteron, který je jasným indikátorem k ideálnímu krytí. Vrhy bývají poměrně početné, osm až dvanáct štěňat je standard, z povídání chovatelů jsou ale známé i početnější vrhy. Tam bude samozřejmě nižší porodní váha, a nutnost dokrmování, jelikož i mléčné lišty u feny mají své limity. A co se týká péče o štěňata, vesměs jsou to dobré mámy, které se starají, jejich hry jsou možná trochu drsnější než u jiných plemen, ale to není nic proti, jen příprava na budoucí život. A konec konců, jak v psím, tak i v lidském světě se najdou mámy, které, řekněme, nejsou tak oddané a pečující.

Možná se mnou nebudou někteří souhlasit, za mě je pro kondici, lepší osrstění i pohodu toho, kdo byt nebo dům uklízí, mít psy držené venku. Což dodržuji u té mladší generace, která má své dobře zateplené boudy ve cvingrech. Starouškové jsou v ubikaci uvnitř domu, převážně na gauči, jelikož už si při zdravotních potížích a po těch odpracovaných letech teplo a pohodlí zaslouží. A takhle, ono, když si několik temperamentních křepeláků vymyslí v obýváku hru „na honěnou“, nebo „kdo teď povede smečku“, a začnou přeskládávat nábytek, tak to také hraje pro držení tohoto úžasného plemene ve venkovních prostorách s občasnou výjimkou. A co se týká hlídání domu, no rodinu a kamarády bez problémů pustí dovnitř, ale třeba soused, od kterého skoro každý den dostanou přes plot piškot, říká „na zahradu na kafe už se k tobě neodvážím“, tak nevím, jak to myslel… Ale teď vážně, vědí o všem, co se v ulici šustne a patřičně na to upozorní, lidi mají rádi, ale poznám, jestli přijeli kamarádi nebo jenom pošťák.

Ať mu zůstane co nejdéle, pokud možno stále, lovecká vášeň v srdci tak, jak to zamýšleli ti, kteří věděli, proč a k čemu toto plemeno chtějí vytvořit. A lidem? Neustupujte pohodlí, ať vám ti psi pořád skvěle „šlapou“.

Moc vám děkuji za poutavé vyprávění a z celého srdce přeji, ať se vám daří.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Zdenky Lorencové