Naděje pro „nechtěné” – to jsou Dobrmani v nouzi

Dvakrát měř a jednou řež. Toto přísloví platí před pořízením nového chlupatého parťáka dvojnásob. A v případě dobrmana snad i vícekrát. Mnoho lidí oslní jeho elegantní vzhled. Avšak stále je až příliš těch, kteří díky líbivému exteriéru zas až tak neřeší jeho přirozené potřeby a povahu. A to, v případě inteligentního a energického dobrmana je, pokud se páníček nechytne za nos a nepřizpůsobí se, cestou do pekel.

Své o tom ví i paní Broňa Hrubešová, která společně s kamarádkou Janou Veselou provozují Dobrmany v nouzi ČR. Nejedná se však o klasický psí útulek. Dobrmani v nouzi jdou na pomoc svému oblíbenému plemeni sice poněkud netradičně, avšak velice efektivně. Jejich „bojištěm” jsou převážně sociální sítě, skupiny sdružující milovníky dobrmanů a inzertní servery. Jak vlastně taková pomoc probíhá a jak jsou na tom dobrmani co do četnosti nabídek k adopci? To jsme se zeptali právě paní Broni.

Dobrmani v nouzi fungují zhruba od roku 2010. Tuto činnost jsme začaly s kamarádkou Janou Veselou dělat nezištně – tedy bez nároku na adopční poplatek, ve svém volném čase, za vlastní finance a v podstatě hlavně za pomoci využití sociálních sítí, inzercí, komunity lidí kolem dobrmanů a informací, které šíříme na stránkách „Dobrmanů v nouzi“. A tak je to dodnes. Díky tomu se na nás začali obracet lidé, kteří hledali pomoc pro své dobrmany, ať už s adopcí nebo s pomocí ohledně výchovy, když se objevil týraný dobrman nebo když věděli o nějakém jedinci, který zůstal např. jako nechtěné dědictví, kterému náhle „odejde" páníček, zůstane na dvoře prodaného domu či firmy, anebo když se potřeboval dobrman, který měl jít do adopce, socializovat a podobně. A také pokud se našel někde nějaký, anebo se někomu dobrman ztratil. V tomto ohledu sociální sítě fungují skvěle. Spousta hodných lidiček příspěvky sdílela a sdílí, a tak se většině dobrmánků díky tomu pomohlo. Vlastní azyl ani útulek nemáme. Spolupracujeme s pár azyly, kde jsou umístěni dobrmánci nejen dočasně, než se pro ně najde nový domov, ale pár jich tam je bohužel i natrvalo. Nehodí se k adopci z vážných důvodů. Snažíme se, aby se dobrman do útulku ideálně vůbec nedostal. Prioritou je, aby šel rovnou do adopce. Tedy rovnou do nového domova – pokud je to možné.

Přiznám se, že po těch letech si přesnou statistiku už nevedeme. Když je potřeba, snažíme se případ každého dobrmana co nejdříve vyřešit. Kříženec je každý dobrman bez PP a řekla bych, že poměrově to může být jeden ku třem, tedy jeden „papírák” na tři bez PP.

Nejčastějším důvodem je nezvládnutí jeho temperamentu. Je to služební plemeno. Miluje práci, člověk mu musí věnovat opravdu hodně času. Zvláště v prvních třech letech života. Jsou strašně chytří, umí přemýšlet, a ne každý páníček s tím umí naložit. Stejně jako když chce dobrman v lidské smečce převzít vedení. To pak nekončí dobře. Může dojít k napadení, pokousání, a je to důvodem dát psa pryč. Majitelé se ho začnou bát a přestane to fungovat, protože dobrman to pozná, vycítí, a situace využije. Dalším důvodem je, že pokud svojí energii nevydá, tzn. pokud mu člověk nezajistí vyžití, najde si způsob sám. Nestačí mu unavit jen tělo, je potřeba mu dostatečně zaměstnat i mozek. Takže pokud nemá zejména dostatek duševní práce (výcvik, triky, hlavolamy atd…), třeba do roka může devastovat byt, zahradu, přestane poslouchat a začne si dělat, co chce. Jsou to také velcí závisláci, takže problémem často bývá separační úzkost. Pejsek neumí být doma sám, štěká, vyje, pláče. No a další „oblíbeným” důvodem je alergie – nejlépe dítěte. Za tu se obvykle schovají veškeré výše jmenované nešvary spojené s přebytkem energie a nezvládnutou výchovou.

Ano, umístění není vždy jednoduché. Dobrman je specifickým plemenem, a jejich umístění ne vždy dopadne dobře. Snažíme se budoucí zájemce prověřovat. Pokud je možnost, jedeme se podívat, do jakých podmínek by šli, a jak zkušení jsou noví páníčci – co vědí o plemenu. Občas jsem brala s sebou i svého psa jako takový „prubířský kámen”. Pokud byli noví majitelé v dosahu, svého psa jsem jim na chvíli půjčila do ruky. To, jak s ním zacházejí, jak se k nim pes má a co z nich vycítí, mi hodně napovědělo. Pokud tam byl strach, nejistota a neznalost, většinou se adopce neuskutečnila. Občas se také stane, že ač se noví páníčci snaží, společnou řeč nenajdou. Pejskovi se pak musí najít vhodnější domov. Fenky se umisťují většinou lépe a rychleji, stejně jako mladí psi. U těch starších už mohou být návyky, které se déle a hůř odbourávají, a ne každý, kdo chce adoptovat, se s tím chce zaobírat. Naštěstí většina dobrmanů jde k lidem, kteří již dobrmana měli a něco o nich už vědí.

Pokud má za sebou pes špatnou zkušenost z předchozího domova, samozřejmě si následky nese s sebou i dál. Některé nešvary se dají správným vedením odbourat, s některými se musí pracovat dál. Ano, stane se, že v ojedinělých případech dojde k recidivě, a to v případě, že chování v novém domově mu něco připomíná minulost. Např. u týraného psa je potřeba najít způsob komunikace, aniž by člověk použil zvýšený hlas, bohužel někdy stačí i zvednutá ruka, anebo snaha pohladit psa po hlavě či mu chtít nasadit obojek. Pokud to psovi připomene, co nehezkého zažil, pak jeho jedinou obranou je reakce, která není páníčkovi příjemná a může ho velmi nemile překvapit. Taková zkušenost se hned neodbourá, a nový majitel se s tím musí naučit počítat. Stejně jako když pejska napadne jiný pes a ošklivě ho zraní, nedůvěra tam už je. Občas se to přetočí v to, že ze strachu pes začne ty druhé raději preventivně sám napadat, a odhánět je od sebe. Takové psy bereme do skupiny hodných a pohodových psů na socializace, které také pořádáme, a kde se naučí to neřešit, naučí se jich si nevšímat. Ale nedá se to zvládnout za pár dní, potřebuje to čas a každodenní práci. Bohužel pro dobrmany je největším problémem to, že si vše pamatují a proto je to s nimi složitější. Jsou navíc velmi citliví a vnímaví, a nesnesou nespravedlnost. Jejich důvěra, pokud jí člověk naruší, se získává zpět dost složitě a dlouho. I proto se snažíme dozvědět se o pejscích k adopci co nejvíce informací, hlavně těch špatných, aby případný zájemce věděl, na co se má připravit.

Já osobně jsem si brala (vykoupila) týranou fenečku, která byla zavíraná na záchodě. Neznala procházky, nesměla štěkat, nesměla si hrát, nebyla vůbec socializovaná a později jsme zjistili, že měla nadvakrát zlomenou a neléčenou nožičku. Zřejmě ji někdo nakopl a ona spadla ze schodů, kterých se bála. Pejsek vám to vše časem řekne a ukáže, čeho se bojí, a co mu kdo udělal. Chce to však obrovskou trpělivost. Když jsme ji chtěli pohladit, krčila se a uhýbala před rukou. Pokud byla zatlačená do rohu, byla schopná kousnout. Trvalo to rok a půl, než se trochu srovnala, začala lidem věřit, než jsme spolu našly společnou řeč, a začala fungovat v běžném režimu. Bylo to náročné, a lidi, od kterých jsme ji vykoupily, ji tak poznamenali na celý život. Kolegyně si brala fenku z útulku, která si následky nesla také celý život – když vyhodnotila, že je v ohrožení, kousla. Já jsem si brala další dvě fenky, které měly zkušenost s ohňostrojem a střelbou. Bohužel se to také nevědělo, než mi ukázaly, jak strašnou paniku při jakékoliv ráně prožívají.

Neměl by si dobrmana pořizovat jako módní doplněk jen pro to, že se mu líbí, a zrovna je nějaký takový k mání. Neměl by si brát psa z lítosti – to většinou nefunguje. Mohou pak být nešťastní oba, když se v novém domově zjistí, jaké má pes problémy. Ideální páníček je takový, který zná plemeno, jeho specifika a chce parťáka, se kterým bude vymýšlet aktivity. Takový, se kterým se pes nebude nudit, bude s ním cvičit poslušnost, obrany, stopy nebo si vybere jiný vhodný sport. Dobrman je pes, který chce být s páníčkem, po jeho boku, a to co nejvíce. Mne třeba psi doprovází kamkoliv, kam mohou – od centra města po nákupní centrum, městskou dopravu, pracovní schůzky, restauraci. Oni jsou šťastní vedle člověka jako doprovod, ačkoli umí ležet i na gauči. Jen jsou raději, když se něco děje, pro to byli vyšlechtěni. Takže pokud na ně člověk nemá moc času, tráví dlouhé hodiny v práci, pak to není ideální spojení a v takovém případě to ani nedoporučujeme.

Ano..., bohužel ano. V jednom azylu máme umístěné tři dobrmany, kteří do adopce nemohou. I když se pro ně našel nový domov, došlo ke stejnému problému a pes musel opět pryč a vrátil se do azylu.

Ano, určitě. Na našich stránkách na Facebooku jsou uvedeny kontakty, kde nás lidé mohou zastihnout. Najdou tam také informace, když je potřeba konkrétní pomoc – kdo a proč pomoc zrovna potřebuje a jak je možné konkrétně v dané situaci pomoci. Hodně lidé pomohou tím, že přispějí na léčbu adoptovaného dobrmana na základě dodaných faktur, což si myslím, že je úžasné. Pomoc je tak transparentní a jde konkrétnímu pejskovi – jak všichni víme, veterinární náklady bývají vysoké. Před Vánocemi se díky vybraným penězům pro konkrétní azyl, kde máme umístěné tři dobrmany, zakoupí granule, aby o ně bylo na pár měsíců postaráno. Skvělé je i to, že se tyto informace prostřednictvím sdílení dostávají i k lidem, kteří už třeba ani dobrmana nemají, anebo ani nikdy neměli, ale i tak pomohou. Také se nám povedlo navázat spolupráci s výrobcem invalidních vozíčků pro pejsky, a můžeme je zapůjčit (nejen) dobrmánkům, kteří to potřebují. V tomto mají sociální sítě opravdu velkou sílu. Když je potřeba okamžitě někde vyzvednout pejska v nouzi, lidé se domluví a dojedou pro něho klidně i přes celou republiku. Pejsek se tak dostane rychle do dočasné péče, než se najde domov trvalý. Já sama jsem si vzala do dočasky tři pejsky a už u nás zůstali, takže i tak to končívá. Což si myslím, že je ideální. Jsme národem pejskařů a řekla bych, že kdo si zamiloval dobrmany, rád pomůže. I obyčejné sdílení tak může být pro mnohé pejsky obrovskou pomocí.

Děkuji za rozhovor, a přeji co nejvíce úspěšných adopcí a spokojených dobrmanů i jejich nových páníčků.

Kateřina Smětáková

Foto: archiv dobrmani v nouzi

https://www.facebook.com/profile.php?id=100064002731231

https://www.instagram.com/dobrmani