Musíme na cvičák – tohle rozhodnutí mi změnilo život!

Je mnoho cest, jak zaměstnat chytrou psí hlavu, aby neměla prostor vymýšlet lumpárny. Jednou z nich je i výcvik v kynologickém klubu. Ačkoliv je dnes trend spíše opačný, naštěstí „klasice” zdaleka ještě neodzvonilo. Pro pracovní plemeno, jakým je dobrman, je taková zábava jako dělaná. Přestože se občas majitelé sportovní kynologii brání, mnohdy je situace nebo plemenná příslušnost jejich miláčka takříkajíc dožene, a nakonec na cvičák zamíří. Své o tom ví i paní Věra Elsinger.

Už jako dítě jsem milovala psy, a to především díky mému tátovi, který byl v padesátých letech vojenským psovodem na Šumavě. A já jako dítě jsem hltala jeho historky.

Rodiče mi ale vlastního psa nechtěli dovolit, a tak jsme různě s kamarádkou venčily pejsky sousedům. Až jsem si nakonec domů přes zákaz rodičů donesla malou kříženku, která se pak u nás dožila krásných čtrnácti let. Následovalo ještě několik psů, kříženec, německý ovčák, dokonce malamut. A pak přišla ONA. Moje první bez PP dobrmanka Linda. Okolí ji nemělo příliš v lásce. Byla to tak trochu ostrá potvora, ale pro mě byla tím nejúžasnějším, nejkrásnějším a nejchytřejším stvořením. Byla velmi chytrá a milovala nade vše svoji rodinu. Pro mě byla naprosto jiná, než plemena, která už jsem do té doby poznala. A já se do dobrmana naprosto zamilovala. Poté následovalo několik let, kdy jsem psa mít nemohla…

Hned jak nastala příhodná chvíle, jeli jsme s manželem pro dalšího dobrmana. Tentokrát už s PP. A tak se k nám dostal Bart (Bart Elydon). A s ním to vlastně všechno opravdu začalo. Bart byl tak trochu lotr, darebák a taky pěkný vtipálek. Ze začátku nám dával docela zabrat. Takže padlo jasné rozhodnutí. Musíme na cvičák! Tenkrát jsem ještě tak úplně netušila, jak moc nám tohle rozhodnutí změní život. Začali jsme chodit na cvičák Cihelna ve Svitavách a já začala poznávat nejen poslušnost, ale také stopy a hlavně obrany, o kterých jsem si myslela, že je nikdy nemůžu dělat. Ale Bart mě z toho vyvedl. Postupně jsem zkusila i další sporty, vlastně s Bartem jsem zkusila, co šlo. Včetně coursingu a agility. Nakonec jsme, krom sportovky, zůstali ještě i u obedience. S Bartem jsem nakonec složila celkem třináct různých zkoušek z MZŘ a NZŘ, IRO a startovali jsme na MR v OB1. Bohužel jsme v jeho třech letech museli se sportem skončit, protože se mu projevil Wobbler syndrom, následovala operace a pak už si Barťa žil spokojený život domácího mazlíka.

Když měl Bart asi dva roky, přišla k nám Niki (Nicolette Naomi Alary Aslar). Moje hnědé zjevení. Byla úplně jiná než Bart. Naprosto disciplinovaná, poslušná, rychle se vše naučila. Prostě taková moje malá šprtka. Niki se, bohužel, dožila jenom tří let, kdy zemřela na DCM. I přes to jsme toho spolu stihly hodně. Zvládly jsme šest zkoušek ze sportovky a OB, a s ní jsem také pronikla do světa výstav. Ač nebyla úplná kráska, ale spíš pracák, vyběhaly jsme Českého šampiona.

Po ní přišla Heidi (Heidi Black sagitta). Haja byla mojí parťačkou a kamarádkou. Fena, co fungovala na myšlenku. Složily jsme spolu dvacet tři zkoušek, až po ty nejvyšší. Startovaly jsme na VS, na MR v OB1, 2x na MR dobrmanů , 2x jsme se kvalifikovaly na MS dobrmanů (do kterého ale vstoupil covid).  Vyběhaly jsme spolu Českého, Slovenského a Rakouského šampiona. Splnily jsme německou bonitaci ZTP. A dala mi krásný vrh osmi štěňat – kluků.

Dva roky po Heidi k nám přišel Chosánek (Chosé Black sagitta). Chosé byl takový psí „model”. Miloval výstavy. Byl šampionem šesti zemí, Grand šampionem a Klubovým šampionem. Ale důležitější pro mě bylo, že také pracoval. Měl asi patnáct zkoušek, startovali jsme spolu na VS, MR dobrmanů a kvalifikovali se na MS dobrmanů. Měl také německou bonitaci ZTP.

Ano, pak se už ke mně dostala moje černá divoška Žiletka (Gillet Ebony Queen). Jak se říká -  Nomen Omen. Anebo také – dej pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit (smích). Žiletka je pravým dobrmanem - takovým, jaké jsem je znávala kdysi a jak jsem si je zamilovala.  Je ostrá, tvrdá a divoká. Je neuvěřitelný dříč. A za svoji rodinu by dala život.

Žiletka má tři a půl roku. Zvládly jsme spolu zatím pět zkoušek a výstavu, účast na MR dobrmanů v IGP1, kde jsme vyhrály. Má německou bonitaci ZTP.

V současné době se chystáme v naší CHS Satanovo kvítko na štěňátka, a já doufám, že u nás zůstane další dobrmanka. Tentokrát už můj vlastní odchov.  

Musím říct, že čím více se věnuji výcviku, s tím větší pokorou se psy pracuji.  Jezdím na semináře, snažím se neustále nějak vzdělávat a získávat zkušenosti. Cvičím spíše pozitivně, hlavně se štěňaty a mladými psy. V loňském roce jsem byla na semináři Nepopo, a i když jsem klikr trénink znala, toto mi zase trochu rozšířilo obzory a do budoucna bych se tomu ráda věnovala víc. Ale čemu jsem v loňském roce naprosto propadla, je královská disciplína – stopařina.

Každý z mých psů byl naprostý originál a s každým jsem musela pracovat trošku jinak, ale kdybych to měla nějak shrnout… Dobrman se strašně rychle učí. To dobré, ale bohužel i to špatné a většinou si to už pamatuje celý svůj život. Takže, když něco ve výcviku pokazíte, dobrman to na vás vytasí v tu nejméně vhodnou dobu, třeba na zkoušce, nebo na závodě. Dobrman je pes jednoho pána, a proto je pro mě naprosto zásadní, mít se svým psem pouto. Pak pro vás udělá téměř cokoliv a půjde s vámi kamkoliv. Dobrman nesnáší dril, takže se musíte neustále snažit být pro něj zajímavější než okolí. Krátký, rychlý trénink, odměna a konec, dokud ho to baví a je na place s vámi. Protože tam, kde skončíte, budete příště zase začínat.

Několikrát jsem byla svědkem toho, že lidé přišli s dobrmanem na cvičák do řadovky, hodinu s ním chodili po place a přiznám se, že když jsem viděla, jak se tam nudí, hlava dolů… Následovalo škubání za obojek a pohled na zvíře, které by nejraději zmizelo z placu. Nebývalo mi z toho úplně dobře. Dobrman potřebuje jemné, ale důsledné vedení. A důslednost je, myslím, naprosto zásadní, protože dřív, nebo později vás dobrman začne testovat, co mu dovolíte. Ale to platí asi nejen u dobrmanů. Pro mě je temperamentní pes ve výcviku výhodou. Je lepší jej spíše brzdit, než ho tahat nahoru. Což oceníte zejména na zkouškách a závodech. Někdy mám pocit, že dobrman rychleji běhá, než myslí, ale nakonec zjistím, že opak je pravdou. Většinou totiž sám moc dobře ví, co, kdy, proč a jak dělá a že pomalá jsem byla zase jenom já (smích).

Od začátku začínám s budováním vztahu mezi mnou a štěnětem. To je pro mě jedna z nejzásadnějších věcí. A ruku v ruce s tím samozřejmě přichází i výchova.

Aby se mnou bylo štěně v kontaktu, vnímalo mě. Na vycházkách krmím, hrajeme si. Učí se jezdit autem v kleci, být samo, potkáváme psy, lidi, poznává svět. Trénujeme takové to venčící přivolávání. Venku blbneme. A mezi tím, tak nějak přirozeně, zkusíme nějaké sedni, lehni na pamlsky. Také stopujeme. Rozvíjím u něj lovecký pud. Rozhodně ho nenechávám růst, jako kůl v plotě. Ale to pořád není výcvik. Na ten musí být štěně psychicky i fyzicky zralé. A to dřív jak v roce věku není.

Motivace u mých psů byla u každého jiná. Dost dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že co je motivace, si pes určuje vlastně sám. Někteří preferovali žrádlo, jiní míčky. Heidi milovala tenisáky, a za mojí radost a pochvalu by udělala kotrmelec. Chosé miloval na výstavě zájem o něj, byla to pro něj motivace sama o sobě a do postoje se stavěl už před kruhem, ale na stopách jsem mu musela dávat grilované kuře, abych ho rozčuchala. No, a Žiletka jako štěně byla blázen do balonků, pešků - vlastně do čehokoliv, co mohla ulovit. Občas ulovila i mě, takže moje garderoba a ruce braly sem tam za své. A teď, čím je starší, je tak neuvěřitelně žravá, že je jí vlastně úplně jedno, jaké pamlsky používám. Samotný trénink jako takový, je pro ni odměnou sám o sobě. Miluje každý cvik, u kterého může běhat a lítat jak blázen.

Strašně ráda bych řekla, že ano. Ale pravdou je, že většina dobrmankářů, ať už si to chtějí přiznat, či  nikoliv, jsou ze zdraví našich dobrmanů trochu zoufalí. Největším našim strašákem je v současné době DCM. A nejenom ta. Nejsem odborník na DCM, ale mým laickým odhadem dnes už minimálně 50% dobrmanů na DCM umírá, ať už v mladším, nebo starším věku. Sice probíhají různé výzkumy, ale pravdou je, že zatím nikdo neví, jak se tomu vyhnout. Chovatelé se už dnes snaží všemožnými cestami chov ozdravit. Ať už jsou to různá nadstandardní zdravotní vyšetření (jako např. EMBARK test), krytí staršími psy, zkoumání nezatížených chovných linií (které dnes už prakticky nejsou), strava a celková podpora imunity, nebo vyhýbání se různým chemickým preparátům. Ale až čas ukáže, co bude cesta. Dobrmani také často trpí na Wobbler syndrom, nebo rakovinu. To je ale v dnešní době problémem nejen u dobrmanů.

Ideální majitel dobrmana by měl být vyrovnaný, empatický a důsledný člověk. Nejlépe alespoň trochu sportovně založený. Dobrman byl vyšlechtěný jako doprovodný pes a obranář, takže budoucí majitel musí počítat s tím, že jeho dobrman ho bude chtít doprovázet všude. Měl by tedy mít úzký kontakt se svým pánem. Pak je spokojený a bude s vámi dělat cokoliv. Takže pokud někdo chce mít nezávislého psa, který mu bude hlídat zahradu, ať si raději pořídí jiné plemeno.

V podstatě je asi jedno, jestli je majitel začátečník, nebo dlouholetý pejskař. Každý jsme někdy začínal. Jen musí být ochotný se svému pejskovi věnovat.

Znám spoustu lidí - prvomajitelů, a jsou skvělí. Se svým dobrmanem cvičí nebo se věnují různým psím sportům, a vlastně můžu říct, že dobrman jim změnil život. Stejně jako kdysi mně.

Jakých úspěchů si nejvíce cením? Těžko říct….

Dříve bych asi řekla, že nějakého vítězství, kdy jsem skončila na „bedně“.

To už dneska není tak úplně pravda. Samozřejmě je to fajn pocit a třešnička na dortu, kdy se vám zúročí ty hodiny tréninku, naježděných kilometrů, a vynaložených peněz.

Dnes ale považuji za úspěch, když se můj pes ve zdraví dožije slušného věku, nebo když se mi povede trénink tak, že si na konci řeknu: „Ty jo! Wow!“, protože jste si to prostě oba užili tak, že svět kolem vás na chvíli zmizel.

Za největší úspěch, který by nebyl jen můj, ale nás všech, bych považovala, kdyby se nám podařilo alespoň zredukovat tu proklatou DCM.

A čeho bych chtěla dosáhnout? Asi proniknout ještě víc do tajů stopování, a vůbec trénování našich parťáků dobrmanů.

Děkuji za rozhovor.

Kateřina Smětáková

Foto: Jana Trávníčková, Hana Toušková, archiv Věry Elsinger