Lov je pro kareláky vším!

Znáte plemeno karelský medvědí pes? A víte, že se v zemi původu opravdu používá k lovu medvědů a losů? A zajímá vás, jaké uplatnění má v našich zeměpisných končinách a vůbec jaký je? Pak si určitě přečtěte tento moc pěkný rozhovor!

Sympatický Zdeněk Zvára má dva velké koníčky. Jedním z nich je myslivost a lovecká kynologie a pak jeho srdce patří dvěma fenkám karelského medvědího psa, kterým věnuje většinu svého volného času. A právě o tomto u nás málopočetném a nepříliš známém plemeni, jeho výchově, výcviku a soužití s ním jsme si společně moc hezky popovídali.

Zdeňku, co vás přivedlo ke karelským medvědím psům a čím si vás zejména získali?

Ke karelským medvědím psům mě přivedl zejména můj zájem o myslivost a loveckou kynologii. Hledal jsem plemeno, které bude vhodné k lovu především spárkaté zvěře. Seveřani se mi vždy líbili i díky knihám, a tak volba byla jasná.

Pokusil byste se nám přiblížit, jací to jsou vlastně psi a k jakému účelu byli původně vyšlechtění?

Karelský medvědí pes je sebevědomé, samostatné a odvážné plemeno. Když se s ním člověk naučí spolupracovat, je to neocenitelný společník, který pro svého pána udělá takřka cokoliv. Je ale potřeba počítat s tím, že je to plemeno, které je zvyklé samostatného uvažování. Není to typ psa, co by celý den aportoval míček. Donese ho dvakrát, třikrát a pak to pro něho ztratí význam. Je to od prvopočátku především lovecké plemeno určené na lov losů a medvědů a k tomu se uplatňuje i nadále. Do určité míry se dá použít i jako hlídač, a to především díky jeho hlasitému štěkotu na cizí osoby.

Momentálně vám dělají milou společnost dvě fenky tohoto plemene. Mohl byste nás s nimi blíže seznámit? Jaké vlastně jsou?

Moje První a samozřejmě NEJ je čtyřletá chovná fena Aira spod Sokola původem ze Slovenska. Naučila mě hrozně moc a za strašně moc věcí jí i vděčím. Společně jsme prošli čtyřmi zkouškami z výkonu lovecké upotřebitelnosti a několika výstavami. Povahově je to citlivá fena, která miluje všechny lidi a hlavně děti. Při lovu je to už zkušený matador, který je schopný se postavit i velkému kňourovi. 

Druhá fenka je mým odchovem a jmenuje se Abira z Voděradského údolí. Zatím je to ještě pořád štěně, ale už teď se u ní probouzí lovecký pud a začíná se projevovat její vyrovnaná povaha. Má za sebou i dvě výstavy se skvělými výsledky, takže do ní vkládám velké naděje do budoucna.

Jak spolu holky navzájem vycházejí a nemá třeba toto plemeno obecně problém ve vztahu k ostatním cizím psům?

Obě fenky spolu vycházejí naprosto bezproblémově a to jim na zahradě dělá společnost ještě chovná fena ruskoevropské lajky Gaia ze Staré Moravy. 

Karelský medvědí pes je temperamentním a do jisté míry i dominantním plemenem. Jsou si vědomí své síly a i díky samostatnosti můžou občas nastat konflikty. Tady je potřeba, aby se do toho nekompromisně vložil vůdce a nastavil jasná pravidla. Nesmí dopustit, aby mu pes takříkajíc přerostl přes hlavu a začal si vynucovat dominanci nad ostatními psy. Při lovu ale nebývají problémy, lov je pro kareláky vším, a tak nemají čas řešit takové malichernosti, jako jsou jiní psi.

Vy se věnujete převážně lovecké kynologii. Jak dobře se v ní může uplatnit právě karelák? Předpokládám totiž, že v našich zeměpisných šířkách medvědy asi nelovíte…

Medvědy samozřejmě nelovíme, i když se stačí podívat za hranice na Slovensko, jaká je tam momentálně situace, takže i třeba na to ještě dojde. Ale primárním cílem je pro nás práce na společných lovech na černou a vysokou zvěř. Spousta lidí trpí předsudky, které jsou ale z velké části založené na neznalosti. Nejčastějším mýtem (bohužel podporovaným i některými chovateli) je to, že karelák má pohybový rádius třeba i dvacet kilometrů. Ano má, ale v zemi původu. A je si potřeba uvědomit, že Finsko je země, která je cca čtyřikrát větší než my, a přitom se tam loví osmkrát méně zvěře. S trochou nadsázky je u nás divoké prase za každým keřem, proto psi u nás nemají potřebu běhat kilometry, když jim stačí stovky metrů. Samozřejmě je to i o výcviku a využívání psa. Pokud ho vezmu na lov jednou za uherský rok, budu nešťastný nejen já, ale hlavně samotný pes. Dalším jejich využitím je práce na dosledech – nalezení postřelené zvěře. Kareláci mají dobrý čich, a tak pro ně není problém najít a vypracovat stopu i dvacet čtyři hodin starou, což je moje osobní zkušenost. Někdy se najdou i jedinci s chutí aportovat pernatou zvěř, ale to beru spíš jako výjimky a není to pravidlem.

V souvislosti s divokými prasaty trochu odbočím. Napadá mne totiž otázka, která bude jistě velmi zajímat všechny pejskaře. Povězte nám, jak se nejlépe zachovat, když na ně na procházce v lese se psem narazíme? Útočí třeba sami, i když zrovna nemají mladé?

Divočák sám od sebe nezaútočí. V drtivé většině případů o nás ví mnohem dříve než my o něm, a raději vyklidí pole. Většinou můžeme očekávat útok, pokud ho zaženeme do kouta, cítí se v ohrožení, anebo se jedná o zraněný kus. Je potřeba si uvědomit, a tím bych chtěl apelovat na všechny pejskaře, že i volně pobíhající pejsek může u kňoura vyvolat agresi a útok. A pro netrénovaného psa je velice těžké správně reagovat, když se na něho řítí sto kilogramů živé váhy vyzbrojené 7 cm dlouhými a jako břitva ostrými zbraněmi.

Pojďme ale zpět ke karelákům. Jedná se o poměrně málopočetné plemeno. Co tedy říkají kolegové myslivci, když se s nimi objevíte někde na honu? A mohou vůbec plnohodnotně konkurovat běžnějším loveckým rasám?

Reakce jsou různé.  Někdo vůbec neví, někdo je zaslepený předsudky, ale už se objevují i jedinci, kteří kareláka viděli pracovat a vědí, co od něho čekat. Nejen karelák, ale všichni seveřani mají svůj specifický styl práce. Pro mě předností, ale pro mnohé chybou je jejich tichost. Pracují naprosto tiše až do chvíle, kdy zvěř skutečně vidí. Pak teprve začnou štěkat – hlásit. Díky tomu dokáží naplno využít všech svých smyslů. Čichu, zraku i sluchu. Jejich přirozeností je snaha najít zvěř a tu buď zastavit na místě a vyčkat na lovce, nebo ji na něho natlačit.

Stavbou těla je karelák zrozen pro pohyb v těžkém terénu. Vzhledem ke své rychlosti a vytrvalosti je předurčen pro samostatné prohledávání houštin a strání. A díky svému neomylnému orientačnímu smyslu se nikdy neztratí. A určitě je rovnocenným partnerem jiných ras loveckých psů a myslím si, že na práci v leči je mnohem vhodnější než třeba teriéři a jezevčíci, kteří jsou na tuto činnost často nasazováni.

Je třeba je nějak speciálně trénovat nebo to mají prostě rovnou v sobě?

Silný lovecký pud mají zakódovaný geneticky, jen je potřeba ho usměrnit. Každý pes se musí na lov připravit a trénovat. Ale díky vrozené inteligenci se karelák učí velice rychle, jen je potřeba najít tu správnou cestu a naladit se se psem na stejnou vlnu.

Pokud by někdo o karelském medvědím psovi uvažoval, ale nechtěl by se věnovat vyloženě lovečině, poradil byste nějakou jinou vhodnou činnost nebo by mohl být zcela spokojený i „jen“ jako rodinný mazlíček a parťák na výlety a procházky?

Je potřeba si uvědomit, že karelský medvědí pes byl, je a bude vždy loveckým psem. Když mu to neumožním, tak popírám desítky let práce na plemeni. Lov je pro něj prostě tím NEJ. Cokoliv jiného je jen náhražkou. Samozřejmě je možné pořídit si kareláka jen jako parťáka a mazlíčka, ale je nutné počítat s jejich nadměrnou dávkou energie spojenou s nadprůměrnou inteligencí a samostatností. Fyzicky unavit psa, třeba na stopovače je nemožné, a tak je potřeba zapojit do práce i hlavu a nos. Špatnou volbou určitě není canicross nebo nosework. Ale pořád to jsou jen náhražky. Nudící se karelák znamená pro člověka jediné – mít celou zahradu plnou děr od hrabání, a také se popasovat s útěky (ani dvoumetrový plot není žádnou překážkou) apod.  Je to líbivý pejsek, ale nedá se používat jako módní doplněk třeba ke kočárku. Je to plemeno vyšlechtěné k lovu velice nebezpečné zvěře a na to se nesmí zapomínat.

Určitě se shodneme na tom, že k perfektní práci je vhodná i patřičná motivace psa. Co funguje nejlépe vám?

U mých holek nejlépe funguje dobrý masový pamlsek. Potom se můžou utlouct.

Může se majitel spolehnout na to, že mu toto plemeno dokáže bez problémů ohlídat dům, ale na druhou stranu že bude i respektovat vítané návštěvy nebo třeba i děti?

Za mě jsou to nejlepší hlídači. Jak se k plotu přiblíží kdokoliv cizí, tak ho přivítají hlasitým štěkotem. Fungují jako velice spolehlivý zvonek. Ale stačí, aby návštěva vstoupila na zahradu a už je klid a psi se běží pomazlit. Takže když by to byl zloděj, tak nic neuhlídají. A třeba moje Aira vyloženě miluje děti a dělá všechno proto, aby ji hladily a mazlily a nechá si od nich líbit úplně všechno.

Myslíte si, že kareláka zvládne i začátečník, nebo se hodí spíše pro zkušenějšího psovoda? A na co by bylo dobré dát si při socializaci a výchově pozor?

Není to plemeno úplně jednoduché a jsou určitě jiné vhodnější rasy pro úplné amatéry. Ale není to nic nemožného. Chce to jen najít tu správnou, třeba i nekonvenční cestu, a pochopit, že to, co platí třeba na německého ovčáka nebo ohaře, na kareláka platit nebude. Největší důraz bych kladl na správné navázání vztahu pes – psovod a je potřeba si dát pozor na dominanci a její vynucování na jiných psech. Když pes pochopí, že s pánem tvoří nerozlučnou dvojku, je vyhráno.

Prozraďte nám, jak jsou v současné době nastavené podmínky chovnosti a doporučují se třeba i nějaká nadstandartní zdravotní vyšetření?

V současné době je možné chovat pod dvěma kluby. Buď pod Klubem chovatelů honičů, který zastřešuje dalších čtyřicet plemen honičů, anebo přímo v Klubu karelských medvědích psů a lajek. Podmínky chovnosti nejsou nijak nereálné. Je potřeba mít dvě výstavy se známkou VD a lepší (jedna z nich jde nahradit zkouškou lovecké upotřebitelnosti) a splnit bonitaci. Žádná zdravotní vyšetření nejsou povinná.

Jak je na tom vůbec plemeno celkově se zdravím a kolika se průměrně dožívá let?

Ne nadarmo se řadí mezi primitivní plemena, takže netrpí na žádné vrozené choroby a nemoci. Průměrný věk je kolem dvanácti let.

Máte přehled o tom, jak je u nás přibližně široká stávající chovná základna?

Největším kamenem úrazu chovu karelských medvědích psů v České republice je úzká chovatelská základna. V dnešní době je tu zhruba čtyřicet chovných jedinců obou pohlaví a necelé dvě desítky chovatelských stanic. Každý rok se narodí tři až čtyři vrhy štěňat, většinou v počtu od šesti do osmi kusů kusů, ale ani deset není výjimkou. S porodem a následným odchovem většinou nebývají problémy.

Podělil byste se s námi na závěr o nějakou nezapomenutelnou historku nebo moment, kdy vás některá z vašich karelaček překvapila nebo naopak pořádně vypekla?

Jelikož trávím se svými fenkami skoro všechen svůj volný čas, tak zážitků a historek je spousty a je velice těžké vybrat jen jednu. Ale co se mi nesmazatelně vrylo do paměti, je můj první odchov. Na to se nedá zapomenout. Je to neuvěřitelný pocit, když člověk může být u zrození nového života a má takovou důvěru své feny, že ho u sebe nechá a nebojí se mu svěřit své malé dětičky. To pro mě bylo a vždycky bude nezapomenutelnou chvílí.

Moc vám děkuji za příjemné představení tohoto málopočetného plemene.

Foto: archiv Zdeňka Zváry