Veselý a nebojácný skřítek – to je norwičský teriér!

Sháníte malého, akčního a bezproblémového parťáka do rodiny a na výlety? A stále ještě nemáte vybráno? Seznamte se tedy blíže s norwičským teriérem a třeba se bezhlavě zamilujete…

Norwičský teriér u nás stále ještě patří mezi málopočetná plemena a jeho chovu se u nás aktivně věnuje pouze šest chovatelských stanic. I přesto si ale již dokázal získat nejedno lidské srdce. Není to totiž teriér v pravém slova smyslu, ale spíš parťák do nepohody a navíc bezmezně milující svého člověka. Své o tom ví i Eva Cherýnová, dlouholetá chovatelka (CHS Honey Goblin) právě těchto báječných malých skřítků.

Evo, prozraďte nám, jak dlouho se věnujete chovu norwičských teriérů a proč jste spojila svůj život právě s tímto plemenem?

Mojí první norwičce Mišce bude jedenáct let, ale s chovem jsem začala až později, takže jedináčkovi z mého prvního vrhu bylo letos pět let. K norwičům jsem přišla vyloženě náhodou, moje maminka toto plemeno objevila v knížce, ale v té době bylo velmi obtížné sehnat štěňátko. Takže když jsem pak potkala na výstavě paní s úžasnou maličkou červenou fenečkou, běžela jsem za ní a zamluvila si štěňátko z jejího prvního vrhu. Po více než roce jsme si vezli domů malou Mišku, a už po pár dnech s ní jsem věděla, že už jiné plemeno nechci. Odmalička to byla osobnost, ničeho se nebála, každého nadšeně vítala a za jakýchkoli okolností byla v dobré náladě. S chutí se mnou vyrazila na půl dne na procházku, ale když bylo venku ošklivo, prolenošila celý den v posteli. Pro mne prostě ideální pes. 

Mohla byste nám prozradit něco z jejich historie a k jakému účelu byli původně vyšlechtěni?

Plemeno nese jméno podle východoanglického města Norwich. V 19. století byli tito malí teriéři využíváni na lov krys v univerzitních budovách v Cambridgi. Svojí povahou si rychle získali přízeň studentů, a tak se plemeno začalo rozšiřovat. V dnešní době se ale norwiči chovají spíše už jako společenští psi. Původně byl norwič a norfolk teriér, který se liší jen postavením uší, řazeni jako jedno plemeno, avšak definitivně byli rozděleni až v roce 1964.

V České republice se norwiči stále ještě řadí mezi málopočetná plemena. Jak dlouho se u nás chovají? Předpokládám také, že chovatelská základna asi nebude příliš široká, je to tak?

Zhruba před dvaceti pěti lety přivezl do ČR první chovný pár Ing. Jaroslav Janda, který ale odchoval jen jeden nebo dva vrhy, po něm následovalo několik dalších chovatelů, ale protože se chov norwičů nedařil, nastala několikaletá přestávka. V roce 2003 přivezla Nataša Uxová z Německa fenku Domenikus Iphy, kterou všichni vnímáme jako zakladatelku chovu v ČR a také ji má většina českých štěňat v rodokmenu.V současné době je u nás pouze šest chovatelských stanic, které pravidelně odchovávají a narodí se zde dvacet až třicet štěňat ročně, což je v porovnání s jinými plemeny teriérů zatím opravdu málo.

Pokud sama hledáte pejska na krytí, je šance, že si vyberete u nás doma nebo je potřeba kvůli rozšíření genofondu jezdit spíš do zahraničí?

Protože se počet chovných jedinců v ČR pomalu ale jistě zvyšuje, je už možné vybrat si pejska na krytí i u nás. Kvůli rozšíření chovatelské základny je ale samozřejmě potřeba občas zvolit zahraniční krytí. V posledních letech se také podařilo importovat několik štěňat např. z Anglie, Finska, Ruska nebo Chorvatska. Ale jakým přínosem pro chov budou, ukáže až čas...

A co třeba zabřezávání a porody? Probíhá vše obvykle hladce nebo se objevují i komplikace? Také by mne zajímalo, kolik se průměrně rodí štěňátek ve vrhu.

Jako u každého plemene, i mezi norwiči se najdou fenky, které nejsou schopny bez problémů zabřeznout a porodit přirozenou cestou. Každopádně jsou ale norwičky výborné matky, ani po porodu neztrácejí nic ze své hravosti a jsou schopné se se štěňátky přetahovat o svou oblíbenou hračku. Ve vrhu se rodí průměrně dvě až čtyři štěňátka, ale ani jedináčci nebo naopak početnější vrhy nejsou výjimkou.

Hovoříme-li tu o chovu, nemohu se nezeptat na další důležitou věc, a tou je zdraví plemene. Sledujete třeba cíleně nějaká onemocnění, a jaká je průměrná délka života těchto čiperných úžasňáků?

Protože jsou norwiči původní a zatím nepřešlechtěné plemeno, nevyskytují se u nich žádná vážnější či dědičná onemocnění. V zemích, kde se chovají v hojnějším počtu (USA, Německo, Holandsko) se provádí např. vyšetření průdušnice či luxace patelly. Průměrná délka života je dvanáct až patnáct let, ale nedávno jsem se doslechla o pejskovi, kterému je osmnáct let a je stále plný elánu. 

Je mi jasné, že vzhledem k málopočetnosti plemene se zatím nemůže provádět nějaká rozsáhlá selekce, nicméně nějaké podmínky chovnosti jistě existují. Které to jsou?

Plemeno norwič teriér u nás zastřešují dva kluby – KCHT a KCHMPP, podmínky pro zařazení do chovu jsou ale téměř jednotné. Pes musí mít standardní nůžkový skus, řezáky 6 x 6 a kohoutkovou výšku okolo 25 cm. Důraz by se ale měl klást i na typ – norwič by měl být malý podsaditý pejsek se silnou kostrou a milou nebojácnou povahou. 

Když se řekne teriér, kdekdo si ihned představí akční a trochu tvrdohlavou „střelu“, kterou ne zrovna každý člověk zvládne také dobře vychovat. Ono je to ale v tomto případě trochu jinak, že?

Ano. Oproti jiným teriérům jsou totiž norwiči jemnější a citlivější, i když temperamentem přímo srší. Moc rádi a rychle se učí, jsou bystří, někdy až moc – jakmile zjistí, že vám v kapse docházejí piškoty, najednou už nemají tolik času se vám věnovat. Vychovat je ale zvládne každý, je potřeba jen cit, norwič není pes na tvrdý výcvik.

∼ Norwiči se moc rádi a rychle se učí, jsou bystří, někdy až moc – jakmile zjistí, že vám v kapse docházejí piškoty, najednou už nemají tolik času se vám věnovat! ∼

Vy sama v současné době vlastníte poměrně početnou smečku, kolik jich tedy celkem máte a jak se spolu navzájem snášejí?

Postupem času se naše  smečka rozrostla na osm skřítků – dva psy (osm a pět let) a šest feneček (od dvou do jedenácti let). Holky všechny drží spolu a jsou nejlepšími kamarádkami, kluci Jack a Agent se snesou jen pod dohledem, protože oba jsou „alfa samci“ a rádi si to navzájem dokazují. Když k nám před třemi lety přišla Dorotka – vyhublá a týraná německá doga, celá smečka ji s nadšením přijala a občas mám pocit, že ji i adoptovali. 

 Říkala jste mi, že si také poměrně často berete do bytu cizí psy na hlídání. Dost dobře si neumím představit, jak to lze pak s těmi domácími skloubit dohromady?

Pokud není pejsek, kterého hlídáme, příliš dominantní nebo naopak bázlivý, vždycky se během pár dní bez problému začlení do smečky a často se mu pak ani nechce vrátit se s majitelem domů. Norwiči radostně vítají každou návštěvu – lidskou i psí, a pejska na hlídání berou okamžitě jako nového parťáka pro společné hry.

Pro některé majitele jiných teriérů bývají procházky poměrně adrenalinovým zážitkem. Řeší totiž často kam anebo za čím pes uteče, případně zda se někde porve, či nikoliv. Jak se venku chová vaše smečka? Mohou chodit na volno?

Všeobecně vzato to nejsou útěkáři, ale pořád je v nich kus teriéra, takže pokud uvidí na protější straně silnice kočku, bezhlavě se za ní vrhnou bez ohledu na projíždějící auta. Když ale z houští vyběhne srnka, kousek za ní popoběhnou a vrátí se. Každý z mých psů je povahou trošku jiný. Jack a Bibi se ode mne na procházce nevzdálí víc než na tři metry a pořád mne po očku sledují, ale třeba dvouletou Lili bych na volno nepustila. V okamžiku, kdy je na dohled kdokoli cizí – ať už člověk nebo pes, musí se hned běžet skamarádit a ne vždy je to bezpečné...

Zájemce o plemeno jistě budou zajímat i vhodné aktivity, které by šly s norwičským teriérem podnikat. Napadá mne třeba lovecký výcvik nebo agility… Co byste poradila vy?

Osobně nejsem zastáncem loveckého výcviku u norwičů, i když si myslím, že vlohy jim nechybí. Nebyla bych schopna svěřit štěně aktivnímu myslivci s vědomím, že může přijít k úrazu při práci v lese. Norwiče si většinou pořizuje ten, kdo hledá mazlíčka a parťáka pro společné procházky. Pro sportovní aktivity se hodí spíše jiná plemena, i když znám jednu šikovnou pětiletou norwičku, která se věnuje agility a dogdancingu na profesionální úrovni a ve své kategorii vyniká. 

Srst norwičského teriéra se upravuje trimováním. Zvládne to i běžný nebo jako já třeba nešikovný majitel? A liší nějak úprava psa na výstavy a pro běžný život rodinného mazlíka?

Trimování je vlastně vytrhávání staré, uvolněné srsti. Pokud máme pejska jen jako domácího mazlíčka, stačí ho upravit třikrát do roka – otrimovat všechnu přerostlou srst a pak ho jen občas pročísnout. Na tuto úpravu si může troufnout každý, jen je lepší napoprvé vidět, jak pejska trimuje někdo, kdo to opravdu umí. Srst výstavního norwiče vyžaduje daleko více péče, trimuje se častěji a před každou výstavou je potřeba doladit detaily a vymodelovat „fazonku“. Výstavní úpravu tohoto plemene zvládne málokterý salon, je lepší obrátit se přímo na chovatele. 

Komu byste tohoto malého, a jak sama říkáte, něžného skřítka doporučila, a kdo by na něj měl raději zapomenout?

Člověk, který se rozhodne pořídit si norwiče, by měl počítat s tím, že je to pes, který se upne na majitele a bude s ním chtít trávit každou volnou chvilku. Moji skřítci se mnou i vaří, následují mne na každém kroku, i když jdu jen od sporáku k ledničce a zpátky. Rozhodně to není pes, který by bylspokojený na zahradě u boudy, potřebuje společnost a těsný kontakt s člověkem.

∼ Rozhodně to není pes, který by byl spokojený na zahradě u boudy, potřebuje společnost a těsný kontakt s člověkem! ∼

Kdybyste měla na závěr jednou jedinou větou charakterizovat toto úžasné plemeno, jak bude znít?

Malý, energický, veselý a nebojácný skřítek, který vás za každých okolností bezmezně miluje.

Foto: archiv Evy Cherýnové
http://www.norwichterrier.wbs.cz/