Kynologie pod jednou střechou aneb Jak správně na čévéčka

Máme pro vás velmi zajímavý rozhovor, který přináší pohled do světa výcviku československých vlčáků, plemene s jedinečnými vlastnostmi a náročnými potřebami. Zkušený trenéři sdílí své poznatky o tom, jak s nimi pracovat, zdůrazňují rozdíly při práci oproti běžným domácím psům a kladou důraz na pochopení specifik tohoto jedinečného čtyřnohého společníka. Ukazuje se, že správný výcvik může odhalit neuvěřitelný potenciál československého vlčáka a umožnit mu dosáhnout vynikajících výsledků.

Pohodlně se usaďte a ponořte se do tohoto úžasného povídání, které představuje nejen Treat Wolfdogs Academy, unikátní výcvikové centrum zaměřené především na československé vlčáky, ale také zákulisí jejich tréninku. Za touto inovativní akademií stojí dva vášniví a zkušení trenéři, Světlana Jahodová a Pavel Musílek. Jejich oddanost tomuto plemenu a profesionální přístup k výcviku jsou nakažlivé a poskytují nový pohled na vztah mezi člověkem a čévéčkem, tedy naším „vlkem“. Připravte se, že nenásilně proniknete do společenství lidí, které spojuje nejen láska k těmto impozantním psům, ale také touha po odborném vedení a jedinečné metodologii. Určitě se nebudete nudit, a pokud jste už navíc majiteli tohoto plemene, tak ve vás následující řádky vzbudí nejen zvědavost, ale jistě se posunete i o krůček dál…

Pavel: Vezmu to od konce. Pocházím z kynologické rodiny. Mí rodiče měli CHS dobrmanů a už v šestnácti letech jsem se začal věnovat kynologii. Cvičil jsem nejdříve naše dobrmany,  později i rottweilery, německé ovčáky, černé knírače… Navíc oba rodiče pracovali v zoologické zahradě, kde jsem v podstatě vyrůstal mezi zvířaty. I moje tety a strýcové pracovali v zoologické zahradě a můj strýc doktor Štěpán Šír patřil mezi legendární zoology a nesmazatelně se zapsal do historie pražské zoo transportem dvou slonů z tehdejšího Cejlonu a stál také u zrodu učebního oboru ošetřovatel a chovatel exotické zvěře. Takže práce se zvířaty mi byla asi předurčená. A proč ČSV? Můj otec i jeho bratr sloužili pod panem Karlem Hartlem, zakladatelem plemene a byli tzv. „při tom“. Oba vyprávěli různé historky, a jaké měli s tehdejšími F2 – F5 zkušenosti (tak byli původně označováni první kříženci). Takže oba rodiče, kynologové, mi neustále vštěpovali do hlavy „hlavně si nepořizuj „čévéčko!!!“ A odříkaného největší krajíc. Tak dlouho jsem to poslouchal, až jsme si pořídili v roce 2016 naše první „čévo“. A od té doby se věnujeme tomuto plemeni. Dohromady nám k dnešnímu dni prošlo rukama ať už přímo či nepřímo přes dvě stovky ČSV.

Světlana: Na začátku je potřeba si uvědomit jeden velmi zásadní aspekt týkající se povahy ČSV. Proces ochočování divokého zvířete – domestikace – započala někdy před 12 – 14 000 lety (některé prameny uvádějí před 17 000 lety…) Výsledkem tohoto procesu je mimo jiné menší agresivita, snížení strachu z lidí, tolerance k fyzické manipulaci, lepší adaptabilita, lepší kognitivní funkce, větší sociální schopnosti, větší frekvence reprodukce a mnoho dalších a důležitých aspektů, které pomáhají domestikovaným zvířatům žít společně s lidmi. A teď si vezměte, že do tohoto tisíciletého procesu jsme před necelými sedmdesáti lety přidali do psa vlka. Takže de facto jsme vrátili celý proces domestikace na začátek. Když se podíváte znovu, co se podařilo procesem ochočování vybudovat, tak vše z výše jmenovaného máme u tohoto plemene více či méně narušené.

Déle jim trvá se adaptovat na nové prostředí, stále monitorují své okolí, což jim brání v soustředění např. na cvik. Jsou velmi obezřetní, jsou nedůvěřiví, jsou citliví na jakoukoliv změnu. Cokoliv je dokáže rozhodit, a pak je těžké se s nimi opět vrátit do práce. I u velmi dobře připraveného psa si nemůžete být nikdy jistí, co si s čím spojí v hlavě např. během zkoušek z výkonu nebo práce a jaký podnět si tak či onak vyhodnotí. Zatímco např. NO nebo malinois se dokáže maximálně koncentrovat, u čévéčka nikdy dopředu nevíte, zda ho nevyruší např. kýchnutí rozhodčího nebo vlající prapor. Musí mít vše pod kontrolou.

Prostě ten vlk tam je, ať chceme nebo ne. A vlka ztráta kontroly nad prostředím může stát v přírodě i život. Jeden příklad za všechny. Pracujeme s jednou černou kníračkou a učili jsme ji nový cvik na jednom z našich výcvikových táborů. Takže nikoliv domácí hřiště. Přišla na plac, jednou se rozhlédla a během několika vteřin se již soustředila na psovoda připravená pracovat. Za tři minuty měla cvik vysvětlený. Čévo se za tři minuty ani nerozkouká, protože si musí vše zkontrolovat, jestli je vše OK, jestli ho třeba někdo nechce zabít, co tam v dálce dělá ten chlap a proč se na zemi válí to smetí… To je potřeba vše vzít v úvahu a před tím, než je začínáme učit, jak my říkáme „sedni, lehni stůj“, musíme se zaměřit na všechny výše uvedené vlastnosti a především je otužovat, zatěžovat, učit je se soustředit, zvyšovat adaptabilitu a učit je maximálně se koncentrovat.

Pavel: S naším prvním psem (máme tři vlastní), kterému je dnes sedm let, jsem pracoval od začátku tak, jak jsem byl zvyklý pracovat v minulosti. Tzn. klasikou „musíš, nesmíš“. Od roku 1986 jsem pracoval s dobrmany, NO, RTW, velkými knírači a v 90. letech jsem odešel na Šumavu, kde jsem se věnoval mushingu. Měl jsem spřežení aljašských malamutů. Vojenskou službu jsem absolvoval jako psovod pro MV, takže jsem neznal jiné způsoby výcviku psa. Jenže to, co mi fungovalo na jiné psy, najednou přestalo fungovat na našeho vlčáka. Sice se mi do jisté míry dařilo se posouvat ve výkonnosti, máme za sebou poměrně dost zkoušek z výkonu jak NŘ, tak i MZŘ, ale najednou jsem nevěděl, jak s ním dál. Došel jsem k nějakému limitu. Vše přestalo fungovat. A když jsem zvýšil tlak, pes mi to začal vracet a odmítal se mnou spolupracovat. Prostě ho to přestalo bavit. A začaly otázky. Proč to nejde? Proč věci, které leta fungovaly, najednou nefungují? Proč to ten pes dělá? Ale nechtěl jsem jít na to silou. Nechtěl jsem mít utlumené a unavené zvíře, sice třeba se složenými zkouškami IGP3, ale zvíře, které se mnou spolupracovat nechce a chování dělá proto, že ví, že přijde trest.

Navíc jsem s tím psem chtěl pracovat co nejdéle, pokud možno celý jeho život. Nechtěl jsem udělat to, co se ve sportovní kynologii nebo služební dělá, že pes, který je na pěti letech unavený, jde do psího důchodu a pořídí se nový… To jsem si opravdu nepřál. A tak jsme oba, i s manželkou, protože mezitím přišel druhý pes, fena ČSV, hledali odpovědi a objevili jsme Animal Training Academy, kterou založil a vede pan Jiří Ščučka. Mimochodem náš první dobrman na něj kousal… Takže pana Ščučku jsem vlastně znal od mého (i jeho) mládí… A tam jsme postupně dostávali všechny odpovědi. Začali jsme doslova od nuly. Ze začátku to byl pro nás šok. My, kteří přeci všemu rozumíme, já, který jsem v kynologii vyrůstal se mám teď učit, jak nakrmit psa, jak ho správně oslovit a jak ho odměnit??? V překvapivě krátké době jsme najednou zaznamenali změny u našich psů. Rozsvítily se jim oči! A už jsme v tom jeli. Najednou jsme měli odpovědi, začali jsme našim psům rozumět, začali jsme poznávat, co se na place děje, naučili jsme se používat jiné nástroje pro komunikaci a začalo to fungovat. Myslím si, že kdybych zůstal u těch plemen, které jsem měl a cvičil, asi by nepřišly ty otázky, na které jsme dostali odpovědi díky studiu na ATA. Takže paradoxně byl to československý vlčák, který nás přivedl na trenérskou školu ATA a přiměl nás něco změnit i u sebe...

Pavel: Na to je jednoduchá odpověď. Trénink zvířat je nikdy nekončícím dynamickým procesem. Žádné chování není nikdy hotové. Každý pes je jiný a takto je potřeba ke každému jedinci přistupovat. Trénink psů nelze dělat tak, že když to funguje na jednoho psa, tak to bude fungovat i na jiného psa. V tomto nemůžeme pracovat podle nějaké šablony. Na druhé straně o žádném způsobu tréninku nemůžete říct, to je dobré, to je špatné. Vždy jde o efektivitu, o to, co se zvířetem chcete dělat, co od toho očekáváte, jaké má predispozice a co které zvíře potřebuje. Je mnoho trenérů a je mnoho cest. A proto, i když máme ATA  za sebou a s ní i mnoho pracovních workshopů spojených s ATA , kde jsme se učili řešit konkrétní situace, stále se dovzděláváme i u jiných, velmi zkušených zahraničních trenérů. Ať už je to práce s problémovými psy, nebo je to sportovní kynologie, provozní poslušnost, záchranařina apod.

A věřte, pokaždé si přivážíme nové poznatky. Jsme v několika uzavřených evropských a světových trenérských skupinách na FB, kam se dávají různá videa, a konzultujeme možné postupy. Je zajímavé, že nějaká řevnivost nebo pocit konkurence tady není, vždy jde o psa a o hledání té nejlepší cesty. Jsme oba členy IACP (International Association of Canine Professionals ), která sdružuje profesionální trenéry z celého světa a i zde nacházíme platformu pro další studium a získávání dalších informací, zkušeností a postupů. Mimochodem. to, že je ČSV opravdu ve výchově poněkud specifičtější, nám potvrdili někteří zahraniční kolegové, kteří dostali na internát ČSV a prostřednictvím naší skupiny a chatu s námi konzultují kroky ve výchově. Prostě nikdy a v ničem není pouze jedna cesta. Avšak na konci jakékoliv cesty by měl být spokojený pes, ale i majitel.

Pavel: Pro mne ty začátky byly trochu obtížnější, trochu jsem se pral se svým egem… Ale jakmile pochopíte ty základní principy, pak vám začne vše zapadat a najednou je vše neuvěřitelně logické a vše souvisí se vším. ATA vám dá ucelený vhled do práce se zvířaty.  Naučí vás, jak se zvířaty komunikovat, naučí vás klást si otázky, a učí vás si na ty otázky umět odpovědět. A to co oba obdivujeme? Moderní trénink a nové  NePoPo®  jsou úžasné v tom, že vše, co je obsažené v těchto metodách už před námi dávno objevila příroda.

Světlana: Já jen doplním, že ATA a následná další studia a praktické workshopy v rámci ATA nejsou nějaké víkendové kurzy nebo semináře, jak se někdy někteří pletou. Je to skutečně velmi intenzívní studium. Nespočet hodin strávených jak na place se psy, tak i v učebně nad teorií, ve které nechybí ani etologie. Kdybychom spočítali čistý čas, který jsme studiu do dnes věnovali v rámci ATA a dalšího vzdělávání, tak je to už více než sedm měsíců čistého času v kuse bez přestávky.

Světlana: Vlastně to ani nebyla inspirace. Přivedla nás k tomu nápadu vlastní zkušenost ze cvičáků, kam jsme chodívali s našimi psy a zkušenosti jiných majitelů ČSV. Naše vlastní zkušenost nebyla špatná, co se týká osobních vztahů s lidmi, co vedli různá ZKO, kam jsme chodili. My sami si nemůžeme stěžovat na to, že by se k nám chovali špatně. Ale i sami výcvikáři nám říkali, že s tímto plemenem nemají zkušenosti. Ale v našem okolí je hodně klientů, které prostě s tímto plemenem doslova vyhodili, nebo jim dávali najevo, že nejsou vítáni se slovy „když chceš dělat kynologii, pořiď si normálního psa...“. Máme i klienty, kteří docházeli na cvičák v dobré víře, že jim tam někdo poradí a povede je. Ale praktikami některých „výcvikářů“ dostali psy do stavu, že jakmile se vleze na cvičák, psi vypnou a snaží se to prostě nějak přežít. A tak jsme založili TWA, což přesně vystihuje naše zaměření, neboť v AJ slovo „treat“ mimo jiné znamená i „zacházet, jednat, nákládat….“ Prostě učíme klienty, jak „zacházet“ s čévéčkem….

Pavel: Je to přesně, jak říká manželka, v TWA se věnujeme všeobecnému rozvoji. Učíme psy se učit, učíme je samostatně přemýšlet, učíme je překonávat překážky, což je posiluje, budujeme pomocí tréninků osobnost psa, a to vše v respektu ke zvířeti a jeho potřebám. A to je moderní trénink a nové NePoPo. A v neposlední řadě i učíme jejich majitele poznávat, co se s jejich psem děje, učíme je vzájemné oboustranné komunikaci. To považujeme za velmi důležité, protože když pochopíte, co vám pes chce sdělit, pak i najdete řešení, jak mu pomoci.

Světlana: Samozřejmě by se chtělo napsat, že největší výzvou je např. dobře vykonaná zkouška z výkonu… Ale. Ti psi, a stále mluvíme o ČSV, kteří jsou občas vidět na zkouškách z výkonu, to je jen špička ledovce. To, že mnoho majitelů se s tím psem bojí jít na procházku, jít do města mezi lidi nebo že jim pes demoluje byt, nebo že pokousal rodinu, tak s tím se na sociálních sítích většina nechlubí… Mimochodem hodně „rozbitých“ psů k nám chodí po „výborných“ radách na internetu a FB. Vesměs je to ale ten stále se opakující problém. Senzitivita na vnější okolí, vysoká míra stresu přesměrovaná do nežádoucího chování, špatná adaptabilita a neschopnost se soustředit. My se snažíme klientům vysvětlit, co se se psem děje, proč tomu tak je, hledáme řešení a potom krok po kroku vedeme klienta tak, aby se pro něj život s takovým psem stal radostí a ne starostí. Často se nás někteří ptají „a jaké tedy máte zkoušky nebo výsledky?“ To, že pes na cvičáku udělá nějaké kynologické úkony, ale za plotem cvičáku je nepoužitelný, není pro nás žádným měřítkem úspěchu. Navíc zkoušky z výkonu jsou především ambicí psovoda. Ten pes z toho nic nemá. Pro nás je výsledkem spokojený pes a jeho majitel. Každý chce mít především zdravého a spokojeného psa.

Co je vám platné, když máte milion zkoušek, navíc u ČSV je to většinou s bodovým minimem, když vaše procházka s tímto psem je permanentní řvaní a škubání vodítkem? A pes se vám počůrá strachy, když na něj promluvíte? Ano, to se opravdu děje. Na cvičácích učíme psy 5 procent z toho, co bychom je měli učit. Těch zbývajících 95 procent je to, aby ti psi dokázali žít i pro nás v tak turbulentním světě. To je ten všeobecný rozvoj. A to na těch cvičácích nevidíte. Tam se přeci dělá ta kynologie. Máme v práci i takové psy, kteří se bojí vyjít na ulici, pokud na protějším balkoně vlaje vyprané prádlo. Pracujeme se psy, u kterých majitelé nevědí, zda na procházce utečou, nebo někoho ze strachu napadnou. Zlepšit takový život těm psům a majitelům, to je výsledek. Naučit psy žít v našem lidském světě je těžší, než ho naučit několika kynologickým kouskům. Mluvíme stále o ČSV. Samozřejmě když se díváme na práci „maliňáků“ nebo NO, je neuvěřitelné, co ti psi dokážou a klobouk dolů. Ale jsou to plemena, která jsou pro práci s člověkem vyšlechtěná. Takhle to vidíme my, kteří se denně setkáváme se psy, které na sociálních sítích nevidíte.

Pavel: Jen ještě doplním manželku, my samozřejmě také připravujeme psy na zkoušky z výkonu. Máme vytvořenou již pracovní skupinu, kterou systematicky vedeme k budoucím zkouškám.  Ale jsou to psi, kteří prošli všeobecným rozvojem, dokáží se již lépe adaptovat, já tomu říkám, že jsme je již ochočili. Jsou to psi, kteří se již naučili se učit a chtějí pracovat. Pro nás je důležité, aby si pes z každé činnosti, kterou se svým majitelem dělá, odnášel příjemnou zkušenost, A tou může být i zkouška z výkonu. Jakmile vidíme, že pes je připravený a zkouška pro něj bude „zábavou“, pak začínáme pracovat i na přípravě na zkoušky z výkonu.

Pavel: Tak to, jak rozvíjíme naši práci v TWA, jsme už zmínili v úvodu, stále tuto problematiku studujeme a stále se vzděláváme v oboru. Ale plány samozřejmě máme. V této chvíli rozšiřujeme naši činnost o další služby, vlastně taková „Kynologie pod jednou střechou“. Jednou ze služeb, která již běží, je TWA Hotel. Je to ale služba pouze pro naše klienty. Psy nám svěří po dobu, kdy z jakéhokoliv důvodu je nemohou mít u sebe (dovolená, zdravotní důvody apod.). A protože ty psy známe, pak s nimi po dobu nepřítomnosti majitele pokračujeme v trénincích. TWA bude nabízet a již i nabízí nejrůznější pomůcky pro trénink, které naši klienti naleznou na našem TWA – Shopu, začali jsme s výrobou polypropylenových přepravních boxů pro psy. Připravujeme i online poradnu, aby majitelé psů nesháněli „zajímavé“ informace na FB, budeme otevírat i kurzy moderního tréninku pro začátečníky. A protože jsem původně vystudovaný právník, připravujeme i právní kynologickou poradnu, kam se na nás klienti mohou obrátit s jakýmkoliv dotazem týkajícím se kynologie. Ať už se jedná o např. smlouvy, nebo co dělat po rozvodu se psem apod. Prostě skutečně kynologie pod jednou střechou.

Pavel: Už to zaznělo na začátku. Především je potřeba si opravdu uvědomit, jak toto plemeno vzniklo a co si s sebou nese. Je potřeba pracovat se štěňaty již od sedmého týdne věku, (mluvím zde o době, kdy si bereme štěňata od chovatelů domů. Protože každý správný chovatel by měl se štěňaty pracovat od jejich narození).  A jsme zase u toho, nikoliv učit štěně cviky, ale pracujeme na všeobecném rozvoji. Aby štěně poznávalo co nevíce podnětů, aby se seznámilo se vším, co ho může potkat. Vemte si, že pes se denně musí seznámit s tolika podněty, které vlk nepozná za celý svůj život. U ČSV obzvlášť je potřeba je začít postupně zatěžovat, aby se vám potom nebourali při prvním životním diskomfortu.

Divila byste se, co vše může a jak rychle takové čévéčko vyhodnotit jako život ohrožující záležitost. A na to vše musíme ty psy postupně připravovat. Nejdříve pozitivní zkušeností, ale postupně musíme přicházet i se zátěží, aby se to zvíře naučilo situaci řešit bez toho, aby někoho pokousalo, nebo aby uteklo. Bez zátěže není rozvoj a i v přírodě je to stále o konfliktu, který ta zvířata denně vyhodnocují a musí ho umět řešit. Ale není to tak, že přijde problém a psa hodíme do vody a teď si to vyřeš. Učíme je přesměrovat stres do žádoucího chování. Ono to platí obecně pro všechny psy, ale u ČSV dvojnásobně.

Světlana: No, to je obrovské spektrum otázek a problémů, se kterými se na nás majitelé ČSV obracejí. Můžeme začít např. tím, že chtějí se psem něco dělat a ze cvičáku je vyhodili. Ale v naprosté většině jsou to strach z lidí, neschopnost být sám, tahání na vodítku, ničení majetku, kousání do rukou, skákání na lidi, celodenní štěkání a vytí na zahradě, máme i psy, kteří jsou doslova paralyzovaní v přítomnosti jiného člověka apod. Často se setkáváme i s obavami rodičů, kteří si pořídili ČSV, aby nepokousal jejich dítě, Ono totiž štěně ČSV není žádné šmuci pucy, to je taková malá pyraňa. A tím bývají často lidé zaskočení. Máme zde i psy, kteří se otočili proti svému majitelli. Pokud za námi jdou klienti se zkouškovými ambicemi, tak tam se na nás obracejí s věcmi, jako je nepřesné provedení cviku, pes reaguje pomalu, pes bez pamlsku není ochotný něco udělat, pes nereaguje na povel, není schopný jít dlouho u nohy apod. 

Pavel: No, otázkou je, jak máme vysvětlovat negativní stereotypy a předsudky, když většina z toho je pravda? Co se o ČSV říká? Že jsou „ostří“, že jsou nespolehliví, jsou fixovaní na smečku, jsou přecitlivělí atd. atd. Takže když nám i kolegové říkají „máte plemeno o ničem“, tak se s nimi nehádáme. Pravdou je, že mnoho mýtů a polopravd běhá především u samotných majitelů ČSV. A tam je na místě vysvětlovat a uvádět věci na pravou míru. Někteří z majitelů nás dokonce označili, že nemáme ČSV rádi!! Opak je pravdou! Právě proto, že je máme ze srdce a upřímně rádi, tak právě proto se jim snažíme porozumět a pomoci jim, aby se jim s námi lépe žilo. A to učíme i naše klienty. Pokud chceme něco s těmi povahami dělat, musíme přijmout a uvědomit si všechny jejich handicapy, a tak k nim přistupovat. Nikoliv, že jim to budeme „odpouštět“ a dělat, že to není, ale měli bychom s tím pracovat. A rozhodně nesrovnávat například s NO a nesnažit se dokazovat kynologickému světu, že jsou cvičitelní stejně, jako NO nebo jiná plemena. Nejsou. Tam, kde NO začíná, tam zpravidla ČSV končí… Ano, dá se s nimi pracovat, za určitých podmínek i dobře, ale nejdříve je musíme na to připravit. Mimochodem mají velmi dobrý čich, zrak i sluch, dokáží rozpoznat předměty na 300 m a vidí dobře i za šera. To jsou výhody, které jim dal ten vlk. Tak proč toho nevyužít a nesměřovat je tímto směrem místo kynologických disciplín, na které prostě ty predispozice nemají?

Světlana: Já bych pouze k tomu doplnila, že čím dříve si uvědomíme a připustíme handicapy našeho plemene, tím rychleji se nám podaří zlepšovat jejich povahu. V roce 2015 pan Karel Hartl v nádherném rozhovoru v ČT sám řekl, že to stále ještě není pes tak, jak si psa představujeme. Že je potřeba stále na tom pracovat. A nemyslel tím pouze exteriér, měl na mysli především práci s povahou, aby z toho jednou byl opravdu Pan pes. ČSV je velmi charizmatické zvíře, má neuvěřitelnou škálu výrazových prostředků, když se je naučíte číst, tak vám to zvíře skutečně dokáže leccos říci, ale jeho výchova je opravdu jiná, a pro každého, kdo si pořídí ČSV a před tím měl tzv. „normální“ psy, pak musí na vše zapomenout a začít doslova od nuly.

Světlana: Výzvy jsou to od rána do večera… A úspěchy? A jsme zase u toho, co je to úspěch? Je úspěch, když dvouletá čubinka, která se bála lidí tak, že nebyla schopná vlézt na plac a projít kolem nich, je nyní v takovém stavu, že na plac letí, chce pracovat, nevšímá si nikoho a ničeho a procházky s majitelkou si užívají dnes obě? Nebo fenka, která nebyla schopná vylézt z baráku na ulici, tak dnes s ní majitelka začíná na ulici běhat a učí ji na běžecký postroj? Nebo devítiletý pes, který se potýkal s velkou reaktivitou na psy a dnes s ním majitelka v klidu může procházet i vesnicí, kde, jak je známo, jsou poměrně hluční psi za plotem? A takto můžeme pokračovat dál. A ono se stačí podívat i na naše vlastní psy. Nejstarší pes a fena jsou předělávaní z klasiky, nejmladší je od začátku vedený moderním tréninkem. To, jak se těší do práce, jak pracují, jak jim svítí oči, jsou dnes schopní pracovat dlouhou dobu bez toho, aniž bychom na ně museli zvyšovat hlas, práce je jim odměnou, takže my pracujeme bez bufetu kolem pasu… to mluví za vše.

Takový jeden mile úsměvný příběh. Oslovila nás majitelka, že se jí pokazila chůze u nohy, že když řekne povel „k noze“, tak pes vypadá, že se každou chvilku pozvrací a že neví, co s tím, protože by chtěla jít na zkoušku z výkonu. Nám bylo hned zřejmé, kde se stala chyba, a tak jsme začali společně pracovat a poměrně brzo jsme zaznamenali u fenky výraznou změnu k lepšímu. A když v jedné chvíli majitelka zkusila dát povel „k noze“ a fenka si až radostně poskočila a fokusem vybízela paničku jako že co dál, tak se nám majitelka radostí skoro zhroutila na place. A my jsme jí museli říkat „dýchejte, dýchejte...“

Pavel: V podstatě kdokoliv a s čímkoliv, co se týká psů obecně. Ale my nemáme kouzelné kropítko, kterým klientovi pokropíme psa a je hotovo. Je to vždy jen a pouze o majitelích, Pokud chce majitel něco změnit u svého psa, musí především začít změnu u sebe. A to je to nejtěžší. Ne každý to dokáže. Naše výcvikové prostory jsou v Drachkově u Benešova, což je cca 30 minut od stanice metra Opatov. Ale k naprosté většině psů na první lekce jezdíme, neboť na to, abychom mohli majiteli poradit nebo připravit nějaký program, musíme vidět, jak pes komunikuje s majitelem v jeho domácím prostředí, kde ho nic neruší.

Pavel: My máme momentálně kolem 63 ČSV v tréninku a cca 15 „psů“, jak my rádi říkáme běžným plemenům. V naprosté většině jedeme individuální tréninky, protože pokud potřebujeme něco psa naučit, pak je potřeba, aby se plně soustředil a neřešil jiného psa vedle sebe. Takže máme psy po celé ČR, ty jsou zařazení do skupin podle kraje. Tyto skupiny mají své chaty, kam dáváme data výjezdů, klienti se tam přihlásí a my potom uděláme harmonogram tréninků, které jsou u klientů doma. Klienti, co bydlí v Praze nebo v okolí, jezdí k nám. Klienty vedeme systematicky, dostávají domácí úkoly, jsou s námi neustále ve spojení. Ale protože chceme, aby psi dokázali fungovat kdekoliv a kdykoliv, cca jednou za měsíc děláme společné workshopy buď u nás v Drachkově, nebo víkendy, a ty jsou většinou na Rabí. A tam si ověříme všechny získané dovednosti, tzv. generalizujeme. To znamená, že změníme psům čas, místo a situaci a tím si i majitelé ověří, do jaké míry jsou psi schopni pracovat mimo domov. Protože doma máme všichni mistry světa v psích sportech.

Pavel: Já za sebe bych tomuto nádhernému zvířeti přál, aby se vždy dostal do rukou majitelům, kteří si stále kladou otázky, nebojí se mít otevřenou mysl a jde jim především o spokojený život jejich psa. Lidem, kteří při pořízení tohoto psa, ale v podstatě jakéhokoliv psa, sleví ze svých nároků např. na dovolenou a uvědomí si, že nesou obrovskou odpovědnost za spokojený život svých psů. Přál bych vlčákům, aby si je lidi nekupovali jen proto, že je to nádherné zvíře. Pokud si někdo chce pořídit parťáka na bezproblémové procházky s mobilem v ruce a s vesele pobíhajícím psem, ať si pořídí labradora. Tím udělá čévéčku tu nejlepší službu. Všichni, kdo máme psy, bychom si měli uvědomit, že pes je částí našeho života, ale pro psy jsme my celý jejich život.

Světlana: A já bych tomuto plemeni moc přála uvědomělé chovatele a chovatelky, aby nové majitele vybavovali opravdu relevantními informacemi. Aby jim uměli dobře vysvětlit, co je to československý vlčák. Přála bych těmto psům, aby každý rok neplnili útulky a záchranné stanice jen pro to, že majitelé buď neodhadli své síly na základě špatných informací od chovatelů, nebo měli pocit, že když vychovali labradora, tak to půjde i s ČSV.

Děkuji vám za poutavý rozhovor.

Iveta Panýrková

Foto: archiv Světlany Jahodové

Kontakty:

Drachkov 19, Bystřice u Benešova

tel: 733 288 702, 603 293 985

https://www.twa.cz/

https://www.facebook.com/TWAcesta/

https://www.instagram.com/treat_wolfdogs_academy/

https://www.youtube.com/

Podcasty z FOR PETS – O moderním tréninku a ČSV

„U žádného živočišného druhu nenajdete dvě úplně stejná zvířata – ani dvě mouchy ...

18.4.2024Podcasty