Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Kynologie je pro mne vším!

Dovedete si představit, že byste byli na půl těla ochrnutí a přesto cvičili se psem sportovní kynologii a obedience? Není to vždy jednoduché a i tady platí, že když se chce, všechno jde! Nicméně každý takový člověk má samozřejmě své limity, ale když se najdou vstřícní lidé, kteří budou ochotní přispět i svou troškou do mlýna, udělají nejen dobrý skutek, ale podpoří i naprosto neskutečného mladého člověka. Tak co, pomůžete také?


Kynologie je pro mne vším!

Sympatická Marta Pöchmannová je mladá dáma, která se dokázala neuvěřitelným způsobem poprat s nepřízní osudu, a přestože je až do konce života upoutaná na invalidní vozík, rozhodně se nevzdala a dál se věnuje své milované kynologii. V současné době má po svém boku dokonce tři fenky, o které se sama stará. A s tou nejmladší má nyní velké plány. Jak to všechno zvládá, co ji eventuálně trápí a naopak co ji nabíjí pozitivní energií, nám už jistě prozradí sama.

Marto, vy pocházíte z kynologické rodiny, pověděla byste nám tedy něco o svých začátcích se psy?

Kynologie je pro mne vším!

Mé první pejskařské krůčky byly doslovné, protože při „nácviku dětské chůze“ jsem se držela naší boxerky. Ty kynologické ve smyslu výcviku psů byly s naším prvním krysaříkem Bohouškem, se kterým jsem začala docházet na agility. To zhruba ve svých jedenácti letech. Bohoušek byl, dnes už vím, úžasný pes s perfektním nosem, a super povahou. Byl u nás spíš z recese (táta ovčáčkář a máma boxerkářka). Vzhledem k tomu, že k odběru byl před Vánoci, chtěl chovatel předejít udání štěňátka jako nevhodný, ojedinělý dárek dětem. Bohoušek byl, v té době, nestandardní dlouhosrstý. Naši nebyli typem rodičů, kteří svým dětem předají svého psa, aby s ním jezdili závody – spíš naopak. Dostala jsem radu, se kterou jsem se musela sama popasovat. Krátce na to, co jsem se začala s Bohouškem věnovat agility, jsem ochrnula. Po absolvování nemocnic a lázní mi cvičení chybělo, a tak jsem objevila v kynologickém časopisu články o dogdancingu. Byly to návody, jak naučit některé cviky, a tak jsme začali s Bohouškem zase cvičit. Problém byl, že k malému pejskovi se mi špatně ohýbalo, a tak jsem se musela naučit slézat a vylézat na vozík sama. I samotné sezení na zemi bez opory zad bylo pro mě dost náročné, a tak říkám, že Bohoušek byl mým prvním nejlepším rehabiliťákem. K agility jsem se s Bohouškem vrátila i na vozíku, a přibrali jsme si jak zmíněný dogdancing, tak i junior handling kde jsem okusila sladkost úspěchů.

Svůj handicap jsem brala sportovně, a jako výzvu ho beru dodnes!

Ve dvanácti letech se vám ale přihodilo něco velmi nepříjemného, už jste to i zmínila. Co se tehdy vlastně stalo a jak se vám podařilo se s tím vším i vzhledem k věku popasovat?

Kynologie je pro mne vším!

Ochrnula jsem od hrudníku dolů po autoimunitní reakci organismu, nejspíš po vakcinaci proti žloutence. Jednoduše řečeno, mé bílé krvinky mi napadly míchu, na které se mi časem udělala jizva. Díky kortikoidům se mi ochrnutí zastavilo, a nezasáhlo plíce, srdce a ruce. Od hrudníku dolů s ničím nehnu, ani nic necítím. Samozřejmě můj handicap není jen v plegii a nečití těla, ale kvůli tomu, že nemám svalový korzet kolem páteře, mám velkou skoliózu a kyfózu zad (křivá záda). S tím jsou spojené veliké bolesti zad, na které nezabírají ani silnější prášky. Samotnou kapitolou jsou bolesti přetěžovaných rukou, takže pak je ze mě „ležák“. A už dost toho hekání…

Dvanáctý rok dítěte je citlivý. Začíná puberta, holky si začínají uvědomovat své tělo, a jsou celkově citlivější. Určitě to nebylo jednoduché vzhledem k hygieně a intimitě. Dostala jsem se na oddělení, kde byl bezva kolektiv sester a doktorů. Ale nejdůležitější byla neutichající podpora mých rodičů. Mamka se mnou byla v nemocnici každý den, a taťka vždy když nebyl zrovna v práci, nebo se nestaral o domácnost a psy, byl s námi. Svůj handicap jsem brala sportovně, a jako výzvu ho beru dodnes.

Psy máte po svém boku stále, v současné době celkem tři. Mohla byste nám je trochu představit a také prozradit jak je sama zvládáte?   

Kynologie je pro mne vším!

Teď mám nejstarší třináctiletou kříženku Terezku, devítiletou ovčandu Gerušku, a nejmladší devítiměsíční maliňačku Atynku. Terezka byla výsledkem puberty a rebélie. V osmnácti letech, v době, kdy jsem v Praze žila v tréninkovém bydlení, kde jsme mohli mít jen malá zvířata, jsem s kamarádkou objevila inzerát ze slovenského útulku na tři půlroční štěňata křížence labradora a zlatého retrívra. Dvěma fenkám jsme zajistili převoz do Prahy. Následně jsme zjistily, že obě jsou léčeny na parvovirózu… I dál to s Terezkou bylo zajímavé, ale to by bylo na samotný článek. Ve zkratce: Terezka utekla do městského útulku, následně mi několikrát zničila byt v Praze, přišla na to, že nemůžu do schodů, a tím pádem si pro ni nepřijdu, a také, že nejlepší čas na mazlení s cizími lidmi je, když je na závodním place. Ano, Terezka mě hodně naučila.  Věnovaly jsme se spolu obedience, canisterapii, a je mou první asistenční fenou, kterou jsem si sama vycvičila. V jejích třech letech jsem zjistila, že má těžkou dysplazii. Ve chvíli, kdy po každém tréninku celý večer kulhala, jsem vyhodnotila, že mi to za to nestojí, aby takto trpěla, a s výcvikem jsme skončily v OB2.

Kynologie je pro mne vším!

Gerušku jsem si pořídila s úmyslem mít psa na sportovku. Bohužel mi dalo zabrat sehnat štěně, protože oslovení chovatelé se báli dát ovčáka vozíčkáři. Nakonec na mě zbyla půlroční fenka, poslední z vrhu.  Začátky s Gerčou nebyly lehké. Měla problémy s chlapy, s komunikací, při tréninku byla schopná pracovat jen na míček, pamlsky si nebrala. Zlom nastal, když jsem si ji vzala doma na gauč. Pomalu se přestávala koukat skrze mě a začala se mnou postupně komunikovat, díky různým hrám si začala brát i pamlsky a počůrávání před chlapy ustalo. Dnes je z Gerušky úžasná „matka“ Atynky, zodpovědná asistentka, a všeobecně fena s obrovským srdcem. V jejích šesti letech po různých dřívějších zdravotních a jiných nevysvětlitelných problémech jsem zjistila, že má vážný problém se zády (cauda equina). Vysvětlovalo to nejen její zdravotní potíže, ale i psychické na place – strach z bolesti. Skončily jsme s obranami, a zůstaly jen u obedience a stopařiny. Přehodnotila jsem tréninky, zařadila rehabilitace, kompenzační cvičení, důkladné zahřívání před tréninkem a protahování po něm. Přiznám se, že je pro mě tato příprava psa na trénink velice náročná a bolestivá, zejména protahování. Minulý rok na posledních závodech Geruška na tréninku při obíhání kuželu uklouzla a spadla. V tu chvíli jsem se rozhodla, že mi to stejně jako u Terezky za to nestojí, a v OB3 jsme s obedience skončily. Momentálně se věnujeme už jen stopařině

Kynologie je pro mne vším!

Atar, má vysněná maliňačka, je zatím prdlá puberťačka, ale už teď se jeví jako velice nadějná. Je to první štěně, které jsem viděla ve dvou měsících šejpovat zadní nohy na target. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, do čeho jdu, od malička pracujeme na klidu a koncentraci. Zatím to vypadá, že to ponese ovoce. Atynka má ještě vše pře sebou.

Péče o holky je pro mě někdy obtížnější, tak jako i jiné činnosti v životě. Ale to k mému životu patří. Musím především přemýšlet dopředu, tak jako u Terky a Gerči, kdy jsme skončily s obedience a sportovkou. Nemůžu si dovolit, aby byly ve stavu, (na vozíku nebo ležáci) kdy péče o ně bude pro mě nad mé síly. Je jasné, že i v péči o ně musím používat kompenzační pomůcky, a tím nemyslím mé vozíky, ale různé stoly a stoličky, podavače a jiné… 

Čemu všemu se společně věnujete a která z těchto aktivit u vás vede?

Kynologie je pro mne vším!

Terezka si už užívá důchodu a občasné senility. Geruška také už hodně odpočívá, ale když seženu kladeče připravujeme se na FH2. S Atar bych se ráda věnovala IGP, obedience, a když bude čas i NŽŘ. U mě rozhodně vede IGP. Vnímám, že sportovka je sportem uceleným. Dává psovi možnost využít všechny schopnosti dané mu přírodou. Protože mám přátele, kteří se věnují záchranařině, ráda si odskočím i na vyhledávání v plochách, nebo na vodu. Myslím, že je to příjemné zpestření v našem tréninku. Vzhledem k tomu, čím jsme si s Terkou a Gerčou prošly, nedílnou aktivitou v tréninku musí být, už i u Atar, dogfitness, rehabilitace a plavání. Není to má oblíbená činnost, ale je nutná.  

Zastavím se u té sportovky. Celkem dobře si dovedu představit, jak cvičíte poslušnost nebo třeba obrany, ale co pachové práce? Na nižších typech zkoušek je předepsaná stopa vlastní. A liší se ve vašem případě nějak trénink od zkoušky?

Kynologie je pro mne vším!

Mám veliké štěstí s pochopením rozhodčích. První zkoušku se stopou, kterou jsem dělala, byla ZPU1 s Terezkou, kde mi paní rozhodčí dovolila vlastního kladeče. Druhá byla ZVV1 s Geruškou, kde jsem pana rozhodčího dopředu požádala o stejnou výjimku. Bohužel, tuto zkoušku jsme právě kvůli mé chybě na stopě nezvládly. Je pravdou, že to mě právě nakoplo, a po ročním tréninku jsme během necelých dvou měsíců udělaly FPr1-3. Na stopařině je pro mě nejtěžší sehnat kladeče, a vyrovnat se s terénem. Ten, kdo si prošel učením stopy od (jak tomu říká má mamka) slepičích stop, až po vrcholovou stopařinu, jistě ví. Nejhorší je začátek (co krok to pamlsek) a vrchol (ujít členitě dva kilometry a vše si pamatovat není zrovna jednoduché). Feny i metodiku si vedu sama. Teď tedy s Atar potřebuji pomoci víc, protože je to plazivý blázen s velkou chutí, a je nutné ji hodně pomáhat a ukazovat.

Někdy je na stopě náročné sledovat fenu, a zároveň místa, kde bych mohla vypadnout z vozíku!

Kynologie je pro mne vším!

Druhým problémem jsou tedy terény. Týká se to jak různých děr na louce, tak i potřeby změn terénů pro feny. Není možné stopovat pouze na trávě. Těžké terény, které vozík nezvládne, musí feny odejít s kladečem. Odmala je zvykám, že můžou jít i s cizím. I pro kladeče není jednoduché šlapat stopu pro vozíčkáře, protože jsou určitá místa, kterým se musí vyhnout (podmáčená místa, místa zrytá od prasat, různé díry, příkopy a velký sklon dolů nebo do stran). Samozřejmě se někdy stane, že se tomuto nevyhnete. I z hlediska tréninku je pro psa nutné při kladení stop zařadit různé terény i s místy nebezpečnými pro vozíčkáře. Je ale důležité, aby mi to kladeč řekl před uvedením feny na stopu, abych si fenu nepřivazovala k vozíku (v tréninku si Gerču přivazuji k zádové opěrce, abych ulevila rukám) a mohla vodítko v daném místě předat kladeči. I pro feny to není jednoduché. Od doby, kdy jsem vypadla kvůli díře z vozíku, učím feny na stopě se zastavit a počkat ve směru stopy. Jednou se mi to vyplatilo na závodě, kdy mi nervozitou vypadlo vodítko z ruky kvůli díře. Někdy je náročné sledovat fenu, a zároveň místa, kde bych mohla vypadnout z vozíku. Také orientovat se na stopě samotné, kterou mi před uvedením na stopu někdy i jen zhruba kladeč popíše. Feny i kladeči to mají se mnou těžké.

Pamatují obecně zkušební řády napříč disciplínami na psovody se zdravotním omezením?

Ano, do určité míry. V IGP je to spíš tak všeobecné. Konkrétně je tam uvedené pouze, že pokud psovod nemůže vést psa u levé nohy, má kvůli handicapu povoleno ho vést u pravé. V obedience je to dost obdobné pouze s tím, že na dlouhodobém odložení jde vozíčkář jako poslední (aby nerušil ostatní psy). 

Dalo by se nějak říci, co je pro vás v rámci tréninků/zkoušek/závodů asi nejobtížnější a naopak které cviky nebo úseky ve výcviku zvládáte překvapivě snadno?

Kynologie je pro mne vším!

Co se týká nácviku, asi to bude chůze u nohy. I v tomto ohledu to se mnou holky nemají jednoduché. Riziko přejetí nohy je dost velké. V začátku nácviku je vyhodnocení základní pozice náročné pro nás obě. Teď momentálně bojuji s Atar s metodickým postupem nácviku chůze, protože jsem se rozhodla pro určité držení hlavy v chůzi. Tuto metodiku si musím vymyslet sama, protože metodiku chodících psovodů nemůžu použít. Jsou i jiní psovodi na vozíku, ale ještě jsem neviděla nikoho, včetně mě, kdo by splňoval mou představu ideální chůze u vozíku. Také trošku bojuji s ovladatelností na dálku, v začátku nácviku hlavně kvůli ohýbání se k zemi. Je jasné, že těch těžších věcí je v trénincích mnohem více. Na závodech v obedience mám problém v OB3 s vysíláním do kruhu před vysláním do čtverce. Kruh z mé výšky obvykle nevidím, takže nikdy si při zastavování psa nejsem stoprocentně jistá, zda pes v kruhu je, nebo ne. Také je pro mě těžké odhození aportů přes překážky ve sportovce, a s dvoukilovým aportem to moc nezvládám… Ve sportovce je pro mě problémem odhadnout vzdálenost chůze, kterou si neodkrokuji.  Nejsnazší na závodech je asi pro mě kontrolák – DRŽ… a je to!

Jak své psy vůbec motivujete k práci pro vás?

Myslím, že v motivaci to mám stejné jako všichni ostatní. Jen je potřeba většího pochopení fen k mým chybám ve vztahu k handicapu.

Sama na svém domácím cvičišti působíte i jako instruktorka. Co všechno v rámci tréninků zájemcům nabízíte?

Mám lekce pro štěňata a mladé psy, kde se zaměřuji na výchovu, socializaci a všeobecné rozvíjení psa. Ze sportů je to poslušnost (IGP, NZŘ, TART, obedience, rally obedience) a stopařina. Také mám individuální lekce s různým zaměřením a socializační procházky. Baví mě i řešení problematického chování psů. Pořádám zkoušky, závody, semináře a různé intenzivky.

Aktivní kynologický sport je pro člověka s vážnějším handicapem dost náročný!

Stává se vám často, že se na vás o radu obrací člověk s handicapem, kterého pejskařina také láká nebo řeší nějaký problém?

Kynologie je pro mne vším!

Neřekla bych, že často, ale párkrát už ano. Před lety jsme s pár kamarády založili Svaz psovodů s handicapem. Bohužel neměl dlouhého trvání, a nevím o nikom, kdo by ve cvičení pokračoval. Aktivní kynologický sport je pro člověka s vážnějším handicapem dost náročný. Je potřeba mít velké odhodlání, a trochu štěstí jak na zdraví, tak i na lidi kolem sebe. Myslím, že pokud člověk s handicapem chce sportovat a žít aktivně, spíš využije možnost para sportů, které jsou tvořeny přímo pro lidi s handicapem. Nejedná se pouze o sport jako takový, ale i o to vše kolem (ubytování, zázemí, již prověřené metodiky, určitá jistota). Je to snazší.

Chtěla byste něco vzkázat lidem, kteří by se ocitli v podobné situaci jako vy?

Kynologie je pro mne vším!

To je dost těžká otázka. Každý se s touto situací vyrovnává jinak. Každý má za sebou jiné životní zkušenosti, ze kterých čerpá energii a motivaci, a také jiné lidi kolem sebe. Napadá mě snad jen to, aby si našli něco, co je odvede od chmurných myšlenek. Ať je to sport či jakákoliv jiná záliba, kde najdou bezva partu lidí, se kterými budou moct sdílet radosti i strasti života. Hlavně nesedět doma a nelitovat se! Vždy může být hůř!

V současné době je spuštěná sbírka na „vychytaný“ elektrický vozíček, který by vám velmi usnadnil nejen běžný život, ale i práci se psy. Mohla byste nám přiblížit, o co přesně jde a jak by mohli případně pomoci i naši čtenáři?

Kynologie je pro mne vším!

Jedná se o speciální vozík do terénu, který je zároveň velice obratný. Pro kynologii mám na vozík bohužel vysoké požadavky, se kterými se běžně u kompenzačních pomůcek nepočítá. „Díky“ tomu je cena vozíku 450 000 Kč.  Bez elektrického vozíku se nemůžu kynologii věnovat. Přiznám se, že už si ani nedokážu představit život bez tréninků, seminářů, zkoušek, závodů a klientů. Je to pro mě vším, co v životě mám, a tím je můj život krásný.

Moc bych si vážila, kdyby vaši čtenáři byli tak moc hodní, a zkusili sbírku nasdílet na sociálních sítích nebo dokonce kdyby mi na vozík přispěli jakoukoliv částkou, moc mi to pomůže. Teď jsem v situaci, kdy mám opravdu veliké množství výdajů, (úprava auta a nový mechanický vozík) a sama na to bohužel nestačím.

Přátelé, pomůžeme Martě vybrat potřebnou částku na elektrický vozík?

Pokud by se kdokoliv z našich čtenářů chtěl přidat k této sbírce, veškeré potřebné informace najde zde: https://www.znesnaze21.cz/sbirka/pejskarka-marta-potrebuje-novy-vozik.

Podělila byste se s námi na závěr o své plány do budoucna? A máte třeba i nějaké „tajné“ přání?

Kynologie je pro mne vším!

Mé plány do budoucna spočívají hlavně v tom, aby Terezka s Geruškou měly krásné stáří, které si moc zaslouží. Ty výcvikové jsou s Gerčou složit alespoň FH2 a optimálně IGP-FH a zúčastnit se ještě nějakých stopařských závodů. S Atar nikam nespěchám, ale určitě cílím na IGP3 a OB3. Pokud vše vyjde, chtěla bych jezdit závody na této úrovni. Mým velkým přáním je, abych měla u Atynky štěstí a byla zdravá, abychom nemusely předčasně končit závodní kariéru. A to tajné… Ráda bych jednou reprezentovala Českou republiku. Ale to vše ukáže čas.

Moc děkuji za prima povídání a musím říci, že máte můj velikánský obdiv.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Marty Pöchmannové

https://hlubocka-smecka.webnode.cz

https://www.prace-se-psy.cz

Doporučujeme z našeho e-shopu
Legendy československé kynologie
Skladem
ZB000002
od 129
Novinka
Sušené krůtí krky
ZB000462
od 20
Novinka
Sušené hovězí plíce
ZB000458
od 21
Novinka
Sušené hovězí srdce
ZB000453
od 26
Novinka
Obojek SOFTY
Vyberte barvu
Obojek SOFTY
ZB000096
od 0
Kam dál ...