Když redakce vám přeje jen to NEJ… NEJ…

A je to tady! Silvestr některými milovaný, ale námi pejskaři spíše zatracovaný. Na následujících řádcích vás ale tentokrát nebudeme zásobovat radami a tipy „jak to celé přežít“, ale dovolíme si vám my všechny (Iveta, Míša, Naďka, Kačka a Simča) popřát vše „nej“ a třeba vás i trochu pobavit…

Starý rok už za sebou pomalu uzavírá vrátka a nebude to tak dlouho trvat a my společně otevřeme bránu a projdeme do roku nového, snad ještě lepšího, spokojenějšího a po všech stránkách úspěšnějšího. Jaký bude, co přinese a zda se nám splní všechna naše přání, ukáže až čas, tak se nechme překvapit. I my v redakci bilancujeme, vzpomínáme, plánujeme a také bychom vám každá za sebe napsaly pár řádek. Máme vás rády a těšíme se na vás i v roce 2025. 

Ať vám to doma pěkně voní! 

Každý, kdo má psy, ví, že procházka může být buď poklidnou meditací v přírodě, nebo nezapomenutelnou epizodou, kterou budete vyprávět ještě roky. My, tedy já, má fena německého ovčáka jménem Arwen a mladší fena velkého knírače s  pohádkovým jménem Narnie, se snažíme patřit spíše do té druhé kategorie. A daří se nám… 

Jednoho krásného zimního rána jsme se vydaly na oblíbenou trasu do lesa. Všude kolem klid, a protože v našich končinách známe sníh jen z  Ladových obrázků, šly jsme krajinou, která sice byla bílá, ale od mrazu, který nám křupal pod nohama. Slunce ale již vykukovalo mezi větvemi. Dokonalá idylka. Tedy do chvíle, než Narnie objevila něco mimořádně zajímavého. Zmizela v křoví s takovou vervou, že jsem se málem rozplakala při představě, co tam najde tentokrát. Když ona chytne lesní vůni, nejde „potvora“ zastavit. Arwen, jako ta „rozumnější“, ji následovala, jen aby zkontrolovala, že její parťačka něco nevyvede. To se jí ovšem moc nepovedlo… 

Za chvíli se obě holky vrátily. Narnie důstojně nesla něco, co vypadalo jako starý kus provazu, a Arwen vypadala nadmíru spokojeně. Jenže ouha! Když jsem se podívala blíž, zjistila jsem, že ten jejich „poklad“ je starý rozkládající se rybářský prut nebo klacek. V tuto chvíli jsem to ještě nedokázala identifikovat. A to nebylo to nejhorší. Narnie mezitím našla kaluž, nebo spíše kaliště, které bylo krásně rozryté od prasat a k mé smůle bohužel nezamrzlé. Nebylo zrovna plné čisté vody. Při bližším pohledu jsem si všimla, že to, co vypadalo jako bláto, mělo podezřele silný „aroma-efekt“. Takže ne kaliště, ale nějaký dobrák sem vypustil jímku. To opravdu „CHCETE“! 

„Narnií, pusť to!“ volám, ale ona se na mě podívala, jako kdyby říkala: „Pusť? To by bylo proti psím zákonům!“ Rozběhla se ke mně, hrdě nesoucí svůj „úlovek“. Pokus o útěk byl marný – když vás stíhá třicetikilový knírač plný nadšení, není kam se schovat. Než jsem se nadála, byla jsem obklopená špinavými tlapami a novou „vůní“, která na mě ulpěla stejně spolehlivě jako na Narnii. Mimochodem to, co nesla, nebyl rybářský prut, ani klacek – byla to štětka od záchodu… 

Zdálo se, že si Arwen celou tu scénu užívala. Stála bokem, ladně, jako by si myslela: „Já ti to říkala.“ Když jsem pak s oběma zmáčenými a špinavými čubajznami mířila domů, potkaly jsme sousedku s jejím jezevčíkem a malým kníračem. Její výraz, když viděla naši výpravu, stál za všechny ty nesnáze. „Tak ať vám to doma pěkně voní!“ zavolala vesele a já už se jen smála. Když jsme dorazily domů, vana praskala ve švech, podlaha vypadala jako po zásahu povodní, ale věděla jsem, že tohle je přesně to, co na životě se psy miluji. Nikdy není nuda. 

A tímto příběhem bych vám, našim čtenářům a milovníkům psů, chtěla popřát do nového roku 2025 jen samé krásné dny plné smíchu a lásky. Ať vaše procházky skončí vždycky s úsměvem, i když třeba občas s trochou toho „aroma-efektu“. 

S láskou, Iveta, Arwen, Narnie a celý psí tým 

Přímý přenos ze života 

Věřili byste tomu, že jsme zase o rok starší (čti moudřejší a zkušenější)? Mám pocit, že jsme celkem nedávno slavili příchod roku 2024 a ono, světe div se, už rychlostí blesku uběhlo dalších tři sta šedesát pět dní a máme tu opět Silvestra. Zbývá posledních pár hodin a já tedy mohu přemítat a bilancovat, co mi ten uplynulý rok dal a bohužel i koho mi tentokrát vzal. Mé úvahy se samozřejmě ubírají i směrem k práci v eCanis, k pejskařině a k mým milovaným psím holkám, a to už je obvykle na veselejší notu… 

Nevím, jak vy, ale mne vždy hrozně baví pozorovat, jak to v té mé tříhlavé smečce sestávající se momentálně z desetileté hovawartky Cayshy  a dvou kavalírek – pětileté Bellinky a dvou a půl leté  Massey vůbec funguje. Je to přímý přenos ze života, který se nedá ani vypnout, ani přepnout a mnohdy ani ztlumit.  

Dodnes třeba pořádně nevím, kdo té mé chlupaté bandě vlastně šéfuje (hned po mně pochopitelně). Někdy mi to přijde, že jak kdy a jak při čem. Z logiky věci by to měla být nejstarší, největší a rozhodně i nejsilnější hovice. Caysha ale vůbec nemá potřebu si na těch malých „smradech“ honit své ego a vždy ze své výšky jen majestátně shlíží směrem dolů a ať ty ušatice vyvádějí cokoliv, jako by si v duchu říkala: „No, vždyť si poslužte, potvory mrňavé…“ a má je totálně „v paži“. A ony by si klidně posloužily a rády pomohly třeba i s večeří, kdybychom to dovolili. Tak jí aspoň občas ukradnou nějakou tu dobrotu, když není dost rychlá nebo jí to vypadne z tlamajzny. „Vždyť oni mi dají něco jiného, tak proč se budu zbytečně rozčilovat, ne?“ 

Sranda bývá také na procházkách. Vždy popojedeme kousek autem, abychom nechodily pořád ty samé trasy. To nás totiž moc neba.. Jako první vystoupí Caysha a jde umístit svou značku v novém teritoriu, za ní vyskočí Bella a jde jí co nejrychleji přeznačit, no a na konec z vozidla ladně vyběhne nejmladší Massey a přeznačí obě dvě, asi aby všichni ostatní věděli, jak jsou dohromady silná parta, a že to tam od nynějška patří jen jim. Cayshy oblíbená kratochvíle na ven by se dala nazvat „chyť si svého kavouše“. Začne rozverně poskakovat okolo a do výšky, „směje se“ u toho a simuluje lov škodné. A když už toho mají malé holky tak akorát dost, tak jí dost nevybíravým způsobem se srandovním vrčením „zaženou“.  Vypadá to jako groteska a přihlížející se obvykle velmi dobře baví. Běda ale, kdyby chtěl kavalírkám někdo zkřivit byť jen chloupek na těle, to by se jistě se zlou potázal. 

Dalších příkladů ze společného pohodového soužití naší „svaté trojice“ by bylo jistě ještě dost a dost, ale to bychom se asi společně propsali až do roku 2026 a přece si také musím nechat i něco na příště, ne? Takže přátelé milí, užijte si dnešní den, jak nejlépe dovedete, dávejte pozor na sebe i své pejsky a do nového roku se propijte, pokud možno, s grácií a šarmem (ha, ha, ha).  

Tak ať vám to i dalších tři sta šedesát pět dní pořád stejně dobře  štěká! A hlavně vždy na pohodu! 

Míša, Caysha, Bella a Massey 

Do nového roku pravou nohou! 

Je poslední den v roce a většina z vás se chystá na bujaré oslavy příchodu roku nového. A ode mě se čeká veselá glosa, anebo nějaká „peprná“ silvestrovská historka. Bohužel nic takového pro vás nemám. Tak snad jen trocha zamyšlení nad tím, co znamená poslední den v roce konkrétně pro mě.  

Silvestr trávím se svými dvěma fenami stafbulíků (13 a 6 let) a jedním starým kocourem. Mám to štěstí, že bydlíme na samotě, a tak nemusím řešit petardy a ohňostroje. Ale i tak dopoledne věnuji velké procházce, aby se moje milované holky hezky unavily. Obejdu poblíž bydlící kamarády a popřejeme si hezkého silvestra a šťastný nový rok. Tento den je pro mě dnem klidu a rekapitulace, co se mi/nám v právě uplynulém roce povedlo a kam jsme se posunuli a k tomu samozřejmě patří i těšení se na to, co mě/nás čeká v roce příštím. Je to den, kdy si víc než kdy jindy uvědomuji, jak důležitá je rodina, přátelé a moje zvířátka. Víc cítím, že bez nich by život byl prázdný a nudný. Nikdy nezapomenu obvolat ty nejdůležitější v mém životě, a to jsou mé dvě dcery, sestry a kamarádi. Každý rok si moc přeji, abychom se ve zdraví a v plném počtu viděli či slyšeli i ten rok následující, aby nám ti čtyřnozí parťáci tak rychle nestárli a my jsme s nimi mohli trávit co nejvíce času, aby mezi lidmi vládlo více tolerance, lásky a přátelství. A to přeji i vám, naši milí čtenáři. Tak tedy hurá pravou nohou do roku 2025, ať se vám vyplní všechna vaše přání či předsevzetí a ať vám vaši chlupáči dělají jen samou radost.  

PS: Mám na vás všechny malou prosbu, usmívejte se kolem sebe celý rok, protože úsměv je nakažlivý a v usměvavém světě je přeci život hned o něco hezčí.  

Vaše Naďka, Meggi, Persy a kocour Jakub

Užívejme si nejvíce přítomnost!  

Konec stávajícího roku bývá obvykle ve znamení bilancování a předsevzetí do roku nového. Snažím se na svět pohlížet stejně jako moji psi.  

Včerejšek nechávají za sebou a zítřek je pro ně vzdálený miliony světelných let. Žijí vždy tady a teď. Netrápí je „malichernosti” lidského bytí, a užívají si pouze přítomný okamžik. Věřím, že jejich přístup by nám, lidem, měl být inspirací. Co se stalo, už nezměníme a to, co nám přinese budoucnost, je ve hvězdách. Užívejme si tedy vždy nejvíce přítomnost, včerejšek hoďme za hlavu, a nechme se překvapit zítřkem. To je to jediné předsevzetí, které se snažím (více či méně úspěšně) dodržet každým rokem. Přeji vám tedy, milí čtenáři, do nového roku především pevné zdraví, ať se vám splní všechna přání, a více „psího” pohledu na svět. 

Kačka a amstafíci 

Nechme se svými psy inspirovat! 

Letos jsem psala dopis Ježíškovi se svým Bexem a zamýšlela se nad tím, co by si opravdu přál. Jaký dárek pod stromečkem mu udělá největší radost? A jak by nejradši celý závěr roku asi strávil?  

Výsledkem mého rozjímání bylo to, že jsme si v předvánočních dnech zašli zaběhat, na trénink se psí kámoškou a na procházku na nové místo. Otevřeli jsme také pár okének z enrichmentového kalendáře. Pod stromečkem našel sušenou rybu, kterou si dvacet minut žvýkal. Vánoce byly naplněné setkáními s blízkými lidmi a procházkami. Když na něj koukám dneska na chalupě, kde očekáváme jen pár ohňostrojů, vypadá celkem spokojeně a já se tak cítím také. Díky Bexíkovi si totiž uvědomuji, že věci, které nám oběma dělají radost a v životě je potřebujeme, nejsou až tak rozdílné. Pohyb, dobré jídlo, uspokojení z pracovního výkonu, přátelé, poznávání nových míst, odpočinek v bezpečí domova… Jen za tím psem zaostávám v tom, jak pocit radosti i spokojenosti dokáže prožít. Když máme tu oslavu konce roku a příchodu nového, dochází mi, že on každou z těch běžných událostí doslova oslavuje. Jen k tomu nepotřebuje šampus a chlebíčky (hm, o těch by se mnou asi polemizoval)… vystačí si sám nebo popadne hračku a radostnou náladu promítne do přetahování. Když relaxuje, dokáže to zase doprovodit spokojeným bručením. Nepřemýšlí o tom, co bylo nebo bude, užívá si naplno každý jeden okamžik.  

Do roku 2025 nám všem přeji, abychom se nechali svými psy inspirovat, skutečně prožívali každodenní události, byli za ně vděční a oslavovali je. Nemusíme skákat radostí, slavit se dá i zastavením a chvilkou klidu.  

Simča a Bexík 

Red. 

Foto: archiv redakce