Jeden je prostě málo aneb Basenži pes smečkový!

Naposled v tomto měsíci se budeme věnovat plemeni basenži. Již pozítří totiž vychází nové číslo a s ním na vás z našich stránek „zaštěká“ již někdo úplně jiný. O basenži toho již víme hodně, ale zatím jsme se ještě podrobněji nevěnovali třeba genetice barev nebo vystavování těchto elegantních Afričanů. A mimo jiné i právě toto jsme rozebírali s poradkyní chovu a majitelkou chovatelské stanice Asthenia Irenou Peštovou.

Paní Peštová, na úvod se nemohu nezeptat, proč právě basenži? Čím vás jako člověka, který nikdy předtím neměl psa, toto plemeno zaujalo především?

Pro nás vhodné plemeno vybírala celá rodina, k ruce jsme měli tehdy jen atlas psů. Nejdřív jsme koukali na takové ty známé rasy, basenžiho jsme si všimli až po nějaké době. V atlase byl popsán opravdu skromně: „Elegantní pes s půvabem gazely, který kluše jako kůň, myje se jako kočka a neštěká“. Popis nás zaujal a vzhledem se nám zamlouval, do bytu rodiče nechtěli nic velkého a chlupatého. Po návštěvě chovatelky a osobním setkání s plemenem bylo jasno, tehdy nás ty dvě fenky asi dostaly hlavně svou elegancí a inteligencí, která z nich vyloženě sálala, jen promluvit.

Mohla byste tohoto krásného psa nějak charakterizovat? Jakou má povahu a je hodně náročný na výchovu?

Když se já podívám na basenžiho, tak mě napadne slovo elegance. Tito psi jsou totiž elegantní za každé situace, ať ve výstavním kruhu, při procházce, při lenošení na gauči, dokonce i vyválet se v kdejakém hnusu umí s grácií sobě vlastní. 

Basenži, ze kterých pochází celosvětová populace, byli do Evropy dovezeni před osmdesáti lety, takže na jejich myšlení je to určitě znát. Opravdu v lecčems připomínají spíše kočky a člověk, který by s basenžíkem chtěl sdílet život, musí počítat s tím, že skutečně mají svoji hlavu a používají ji podle sebe, s oblibou říkám, že to jsou psí anarchisti. Nikdy nebudou poslouchat jako pracovní plemeno, člověk musí být při výchově trpělivý a důsledný, v žádném případě by se nemělo používat hrubé násilí, u těch našich jen stačí zvýšit hlas. Basenži moc dobře ví, co se smí a nesmí, ale rádi zkoušejí a člověk nesmí povolit. Neřekla bych, že je náročný na výchovu, pokud člověk ví, do čeho jde a bude ho brát takového, jaký je a nesnažit se z něj udělat jiné plemeno. Ale pokud bude majitel chtít, aby mu basenži na procházkách chodil neustále u nohy, netahal, ihned přiběhnul na přivolání, provedl každý povel, na jaký si páníček vzpomene, pak asi hodně náročný na výchovu bude.

Domácnost s vámi sdílí celkem šest jedinců a další čtyři dělají milou společnost vašim příbuzným. Jak takovou smečku zvládáte a daří se vám všechny adekvátně zaměstnat?

Psa jsem si u rodičů vyprosila až ve třinácti letech, takže si to teď tím počtem asi tak nějak vynahrazuji. S manželem naštěstí bydlíme na vesnici a máme dům se zahradou, do bytu nebo do města bych si šest basenžíků pořídit nemohla. Máme štěstí, že se nám celá smečka doma snese, což nám život zjednodušuje, než kdybychom museli řešit separaci apod. Jelikož jsou naši psi různého věku a temperamentu, tak jsou tomu přizpůsobeny i společné činnosti. Aktivně se zúčastňujeme coursingu a sem tam výstav jen se třemi nejmladšími holkami (dva a čtyři roky staré), zbytek smečky (šest, devět a deset let) aktivně chodí už jen na procházky. Rozdíl mezi dvěma a více basenžíky vnímám asi právě jen na procházkách, kdy o samotě můžu venčit jen tři. Se všemi šesti najednou chodíme jen s manželem dohromady.

Basenži je skutečně smečkový pes, pokud na to má člověk povahu a možnosti, tak určitě platí čím víc, tím líp. Ono to zahřeje na duši, když člověk vidí, jak jsou ve smečce spokojení a vyblbnou se spolu. Jeden je prostě málo.

Tento měsíc připravuji již čtvrtý rozhovor o vašem plemeni a musím zkonstatovat, že jste první, kdo má basenži i v jiné barvě než v kombinaci červené s bílou. Mohla byste nás tedy blíže seznámit s povolenými barevnými variantami a případně s nějakými specifiky nebo zajímavostmi, co se zbarvení týče?

Doma máme kromě červenobílých (dva psi a dvě feny) dvě trikolorní fenky, což je zrovna jedno z těch méně zastoupených zbarvení. Můžu poskytnout graf, který zobrazuje zbarvení dvě stě čtrnácti štěňat narozených v letech 2011 – 2015. Nejoblíbenější je určitě červenobílá barva, následuje žíhaná a černobílá s trikolorní jsou tak nastejno. Oblíbenost se postupem času nemění, ale jak se nám rozrůstá chovná základna, tak jsou v chovu vidět jedinci od každé barvy. Všechny čtyři varianty se mezi sebou mohou „křížit“. Genetika je tady jasná, takže pokud se chovatel chce na nějaké zbarvení ve svém chovu zaměřit nebo naopak se mu vyhnout, pak to není vesměs problém. Obecně platí, že žíhaná a černá jsou dominantní, takže aby se mohlo narodit stejně zbarvené štěně, pak musí být jeden z rodičů dané barvy. Trikolorní barva je recesivní a mohou ji nést všechna tři zbývající zbarvení. Pro trikolorní štěně tedy není třeba, aby byl jeden z rodičů trikolorní. Ale dva trikolorní rodiče potom dají jen trikolorní štěňata. Všechny barvy se teoreticky můžou objevit ve spojení černobílý nesoucí trikoloru se žíhaným nesoucím trikoloru. Zajímavostí také je, že ze spojení černobílý a žíhaný se může narodit štěně, které je sice černobílé, ale pod černou barvou je žíhané. To člověk pouhým okem nepostřehne a spíše se to zjistí, až takový pes zplodí žíhané potomky, aniž by byl druhý z páru žíhaný. Nedoporučuje se spojovat žíhané jedince, kteří nesou trikoloru s jedincem, který také nese trikoloru (ať je jakékoliv barvy). Z takového spojení se může narodit štěně zbarvení trindle, což je v podstatě žíhaný pes s trikolorním „pláštěm“. Taková štěňata dostanou PP, ale nesmějí být využita v chovu, protože trindle není FCI uznaná barva. Takto zbarvená štěňata už v ČR byla a samozřejmě se mohou narodit i v budoucnu, protože u žíhaných jedinců se těžko vysleduje, jestli trikoloru skutečně nesou. Ani jedno z vyjmenovaných zbarvení s sebou naštěstí nenese žádné zdravotní riziko, jako je tomu např. u barvy merle u jiných plemen.

V Basenji klubu Bohemia působíte také jako poradkyně chovu. Zajímá mne, zda již v současné době máme v České republice dostatečný počet plemeníků, aby si většina chovatelů mohla bez problémů vybrat vhodného psa na krytí při zachování genetické variability plemene nebo je potřeba jezdit stále více do zahraničí?

Aktuálně máme v chovu čtyřicet čtyři psů, z nich však doposud bylo využito jen dvacet pět, z toho pouze deset opakovaně. Potřeba zahraničního krytí nebo importů je u nás nutná stále nejen kvůli zachování genetické variability, ale hlavně kvůli zlepšování exteriéru. Do všech evropských zemí a Ruska se importují jedinci z Ameriky a Austrálie a ten rozdíl v exteriéru je znát. Jsem ráda, že se u nás najdou chovatelé, kteří mají zájem investovat ať už do importu nebo zahraničního krytí a zlepšovat tak naši populaci.

Basenži jsou elegantní za každé situace, ať ve výstavním kruhu, při procházce, při lenošení na gauči, dokonce i vyválet se v kdejakém hnusu umí s grácií sobě vlastní!

Své psy poměrně často a ráda vystavujete, v čem spočívá příprava takového výstavního jedince a je dobré nějakým způsobem i předem ošetřit srst?

Naše domácí psy v současné době vystavujeme spíše sporadicky, nutností jsou pro nás ale klubové akce, na ty jezdíme rádi. Momentálně výstavy „sjíždí“ náš americký import „Dapper“. Co se úpravy týče, tak basenži je skutečně bezúdržbové plemeno. My je na výstavy nikdy nijak nepřipravovali nebo neupravovali, jen se zkontrolují drápky, a to je vše. Obecně třeba časté mytí nedoporučuji, basenžimu se tím vysuší kůže i srst a je to tedy spíše ke škodě. A pokud se v ničem zrovna nevyválí, pak ani není nutná koupel kvůli zápachu nebo špíně. V zahraničí je hodně rozšířené zastřihávání chlupů na ocase. Pokud se to udělá s citem, tak to člověk ani nepostřehne, ale také jsem viděla ocasy ostříhané tak, že to působí spíš až směšně. V USA jsou schopni zastřihávat i vousky na hlavě psa, aby působil čistým dojmem, což už je u přírodního plemene, jako je to naše, docela extrém.

Basenži je pořád ještě poměrně málo rozšířený, prozradíte nám, jaká bývá u nás na národní nebo mezinárodní výstavě průměrně konkurence a kolik se vás potom naopak sejde na klubové nebo speciální výstavě?

Na národkách a mezinárodkách se většinou sejde kolem patnácti až dvaceti jedinců, na některých výstavách i méně nebo více. Klubové akce mají velkou oblíbenost, nejpočetněji je zastoupená klubová výstava, která se koná v rámci basenži srazu a jezdí nám ji posuzovat specialisté (většinou chovatelé) na plemeno ze zahraničí. Už třetí rok se nám drží úctyhodný počet přihlášených jedinců – konkrétně přes sedmdesát.

V listopadu jste vyrazila i na světovou výstavu do Lipska, kolik se vás prezentovalo tam a z jakých zemí?

Na světovku dorazilo celkem sto šestnáct basenžíků z mnoha zemí. Samozřejmě vystavovali samotní Němci, ale snad nejpočetněji zastoupené bylo Rusko. Přijeli chovatelé z Rakouska, Polska, Belgie, Francie, Dánska, Norska, Švédska, Finska a dokonce přiletěli i Američani. Z Čech se prezentovalo dvanáct basenjíků a nevedli si vůbec špatně. Mezi naše nejúspěšnější jedince patřila Hannah Ekibondo, která ve veteránkách obsadila 2. místo ze čtyř. Fenka z našeho chovu Ebongo Vungu Asthenia se pak ve třídě šampionek dostala do výběru Top 6 z celkem dvanácti fen a psi Botambo Adikia Bohemia a Mungu Tami´sTamTamy taktéž prošli do výběru Top 7 z dvaceti jedna šampionů.

Ohodnotila byste tuto prestižní akci nějak z pohledu vystavovatele nebo návštěvníka?

Němci mají vždycky pěkně zorganizované výstavy, tak ani světovka nebyla výjimkou. Haly byly prostorné a čisté. Jen mě teda zarazily poměrně malé kruhy, hlavně pro větší plemena musel být problém se v tom malém prostoru pořádně rozběhnout. Kdybych mohla něco změnit na těchto velkých akcích obecně, pak by to byl výběr rozhodčích, i když vím, že to není tak jednoduché. My jsme měli pro plemeno dva naprosto cizí rozhodčí, o kterých snad nikdo od basenžíků nikdy neslyšel. Takováto akce by si zasloužila, aby plemeno posuzoval opravdu specialista, mně osobně by pak výsledek mých psů potěšil o to víc než ten od neznámého rozhodčího.

A vrátím se opět k basenži. Jak si stojí český chov v porovnání se zahraničím? Co by bylo podle vás dobré ještě zlepšit a čím třeba naši jedinci naopak vynikají?

I když jde postupem času náš chov dopředu, pořád máme co zlepšovat. Byla bych ráda za více typických hlav, rovnou a pevnější horní linii se správným nasazením ocasu. Ještě stále je k vidění strmé úhlení předních končetin (což je nešvar celosvětový) a u našich basenži vesměs postrádám jeho typický pohyb. Bohužel i málokterý zdejší rozhodčí ví, jak se má naše plemeno správně pohybovat nebo dokonce vypadat. Co máme určitě bezkonkurenční, tak je povaha. Za léta chovu v ČR se změnila podstatně a objeví-li se dneska agresivní jedinec, je to důsledkem špatné výchovy.

Co byste vy plemeni, našemu chovu a vůbec těm báječným lidem okolo něj popřála do dalších let? 

Do budoucna přeji psům určitě zdraví, spokojené páníčky a spoustu dalších basenži nadšenců. A hlavně, aby nám v klubu nadále vydržela ta naše  soudržnost a bezva atmosféra, pak jde všechno snáz!

Foto: archiv Ireny Peštové