Spousta psů chce spoustu lásky!

Věděli jste, že s americkým kokršpanělem můžete provozovat celou řadu kynologických aktivit, a že to může těšit nejen vašeho psa, ale i vás samotné? A dovedete si představit, že si někdo doma nechá celý šestihlavý vrh a ještě zvládne se všemi na velmi slušné úrovni běhat agility? Souhlasíte, že každé vyprávění, stejně jako toto, jistě dokážou okořenit i veselé historky, které se skutečně staly. To vše a mnohem více vám nabízí následující moc pěkný rozhovor.

Pokud by si někdo náhodou myslel, že se americký kokršpaněl hodí jenom na výstavy nebo jako ozdoba gauče (i když překrásná), pak je na velkém omylu. Tito sympatičtí akční psi se za balonek nebo pamlsek doslova přetrhnou a udělají vše, co vám na očích uvidí. Své o tom ví i sympatická Nataša Mühlová (CHS Bohemian Beauty), která se řadu let aktivně věnuje agility a v minulosti takzvaně „přičichla“ i k loveckému výcviku. V současné době také spolupořádá každoroční mistrovství kokršpanělů (anglických i amerických) v agility. Z jejího vyprávění je cítit nejen obrovská láska, ale i obdiv k tomuto velmi příjemnému plemeni.

Vlastně jsem měla obrovské štěstí. Nikdy jsme doma psa neměli, ale když přišla před lety dcera, že chce vlčáka, začali jsme hledat nějaké přijatelnější plemeno do paneláku. Líbil se jí i pes od sousedů, americký kokr, kterého chodila venčit. Úplně náhodou jsem o tom mluvila se švagrovou, která měla kamarádku s američánkem a přes ní a poradkyni chovu jsem se dozvěděla, že se na Slovensku narodila první trikolorní štěňátka američánků. Poradkyně chovu na Slovensku vše domluvila a týden před vánočními svátky mi v rámci své cesty do Čech štěně dovezla až domů, aniž bych ho předtím viděla. Dnes si říkám, jak obrovské štěstí jsem měla! Betynka (Beauty z Mesačného svitu) byla úžasné štěně a od počátku nám převrátila život a všechny si nás okamžitě získala.

Začaly jsme spolu chodit na cvičák a objevily jsme úžasný sport – agility, který nás i naše psy baví dodnes, zkusily jsme i lovecký výcvik a složily s ní zkoušky vloh i barvářské zkoušky. A po čase jsme doma zatoužili mít po úžasné Betynce vlastní štěňátka. Vyrazili jsme tedy zkusit i výstavy, Betynku uchovnili a v roce 2002 se narodil v naší chovatelské stanici Bohemian Beauty první vrh – fenečka Abigail Avalanche a pejsek Archibald Angel. Jejich druhá jména vyjadřovala i povahu. Původně jsme si chtěli nechat jen fenečku, ale když vidíte, jak štěňata vyrůstají společně, jak si vyhrají, jak jsou na sobě závislá, Archieho jsme prostě nemohli nikomu dát a dodnes jsem vděčná za toto rozhodnutí. Za pár let se Abince narodila trojčátka Barunka, Blanche a Borůvka, z nichž dvě opět zůstala doma. Borůvka žila u našich známých, ovšem na konci svého života, když se její majitelé ocitli v domově pro seniory, se opět vrátila k nám. A tak jsme zpečetili naše soužití se svými čtyřnohými parťáky.

Americký kokršpaněl je inteligentní temperamentní pes, který je oddaný své rodině, vyžaduje její společnost a je vděčný za jakoukoliv společnou činnost. Naši psi spolu vycházejí bezproblémově, mají ve smečce svoji hierarchii a v případě kolize většinou psi ustoupí fenám. V období hárání fen si psi trochu zkouší upevnit svou dominanci, ale vše bez vážnějších kolizí. Američani jsou neskutečně žraví, takže je třeba trochu upravit domácnost, např. zamezit přístup k odpadkovému koši, při krmení vymezit každému jeho místo a případně oddělit méně žravé jedince, aby nepřišli o svou porci. Ve smečce soutěží o pozornost svého pána a někdy na sebe žárlí obdobně jako děti. Je potřeba věnovat se všem stejným dílem, všechny stejně odměňovat. Soužití ve smečce umožňuje udržet i starší psy v pohybu a v kondici, stárnou pomaleji a aktivně.

Většina štěňat se narodila u nás, takže se do smečky začlenila úplně přirozeně. Před dvěma lety jsme si ale koupili dvouměsíční fenečku Jůlinku, měla jsem trochu strach, jak ji smečka přijme. Po dvou dnech si omotala našeho nejdominantnějšího psa Cashmera kolem prstu a úžasně se začlenila mezi pejsky, fenky ji přijaly trochu chladněji, jako konkurenci, ale nekonfliktně. Když jsme si po necelém roce přivezli další dvě ze čtyř štěňat po našem Cageovi, nejšťastnější byla Julča – okamžitě adoptovala Hopinku a Hurricana jako maminka, sestra, teta a chůva dohromady. To už smečka vzala jako naprostou samozřejmost a mladí spolu tvoří skvělou trojku.

S ostatními psy američani vycházejí bezproblémově, ale vždy velmi závisí na výchově a socializaci každého jedince, obdobně, jako u většiny plemen. Ve smečce se vždy cítí být silnější.  

S láskou. Prostě je všechny milujeme, snažíme se je vychovávat s láskou a dáváme jim to najevo. Chce to spoustu času, musí to člověka bavit, ale oni to mnohonásobně vynahradí. S těmi šesterčaty to bylo trochu divoké, všichni mne zrazovali, ať si je nenecháváme všechny. Byla to tak trochu výzva – čtyři pejsci a dvě fenky. Naštěstí se narodili v květnu, takže celé léto jsme trávili venku a do podzimu zvládli všichni venčení, postupně i nějakou základní poslušnost. A navíc měli tu nejúžasnější maminku, Barunku (Barbarella Beau Bohemian Beauty), která je do konce svého života chránila, tolerovala a vychovávala.

Na cvičáku z nás moc radost v tomto počtu neměli, takže jsme základy agility zvládli na vlastních překážkách na zahradě a pak jsme se všemi vyrazili na letní výcvikové tábory (v té době jsme měli k tomu ještě pět dospělých psů). Vyrazit s jedenácti psy už není úplně logisticky nenáročné, ale i to jsme vyřešili. Samozřejmě, že v takovém počtu nemůže člověk dát všem tolik času, jako jednomu, ale myslím, že život ve smečce je udržuje v kondici jak fyzické, tak psychické a ta radost, když všechny vypustíte na zahradu je k nezaplacení. Letos oslaví šesterčata už desáté narozeniny. Se všemi jsme závodili a závodíme dodnes. V rámci uchovnění jsme zkusili všechny připravit na výstavu – v šesti kouscích v srsti to nebylo úplně jednoduché. Ale pár prvních výstavních úspěchů nás nabudilo zkusit další výstavy a nakonec šesterčata zvládla s naší vlastní úpravou i předvedením několik šampionátů včetně klubového šampiona a Interšampiona.

Je pravda, že výstavní srst a agility, obzvláště v tomto počtu, kdy v létě se trénuje a závodí povětšinou na venkovních parkurech a za jakéhokoliv počasí, nejde úplně dohromady, takže dnes mám většinu psů ve sportovním (krátkém) sestřihu.

Jak už jsem říkala, Betynku jsem kupovala jak zajíce v pytli a měla jsem víc štěstí než rozumu.  Betynka byla jedinečná – krásná, chytrá, pracovitá, šikovná, učenlivá – prostě báječná. Prožili jsme s ní téměř osmnáct let, dala nám skvělé potomky, zažili jsme spoustu vtipných situací, změnila nám pohled na život. Jsem vděčná její chovatelce, paní Hatalčíkové, že nám Betynku svěřila do péče.

Když jsme přišly s Betynkou v pěti měsících poprvé na cvičák a než jsme se domluvily s trenérkou, Betynka si přeběhla jen tak kladinu a áčko a tak bylo rozhodnuto.

Lovecké zkoušky – to byla výzva. Prostě jsem chtěla dokázat, že americký kokršpaněl není jen nějaký pejsek na gauč, ale je to plnohodnotný pracant. Nejdřív jsme úspěšně složily zkoušky ovladatelnosti psa (ZOP) a chtěly jsme složit další zkoušky poslušnosti, ale pro lovecká plemena jsou jen lovecké zkoušky. Jezdily jsme celý rok každý týden na půldenní nedělní vycházky v létě, v zimě, v dešti, ve sněhu za známým myslivcem, který připravoval ke zkouškám i své psy. Moc nás to bavilo. S Betynkou v plné srsti jsem pak doma další dvě hodiny strávila v koupelně a obírala z ní půl lesa, koupala, vysoušela.

Kamarád myslivec nám připravoval pobarvenou stopu, učil Betku nereagovat na střelbu při odložení, podporoval její přirozené lovecké vlohy. Měla úžasný nos, krásně pracovala v terénu. Složily jsme spolu úspěšně zkoušky vloh a barvářské zkoušky, lépe než ostatní psi. Párkrát jsme zažily i ne zrovna příjemné situace, když třeba v závěsu za srnami přebíhala silnici těsně před jedoucím autem, jindy se zase rozhodla potmě sledovat srnčí stopu a výrazně si prodloužila dobu návratu.

Po složení zkoušek nás dokonce myslivci přivolali k dohledání postřelené zvěře. 

Bohužel americký kokršpaněl nemá hlasitost na stopě, takže další zkoušky už pro nás nepřipadaly v úvahu.

Na to vzpomínám opravdu s úsměvem. Betynka nebyla úplným vodomilem, do vody vlezla po břicho a dost. Jenže na loveckých zkouškách je potřeba prokázat ochotu psa jít do vody jakýmkoliv způsobem, jen na něho nesmíte sahat. Vidím to jako včera. Studené podzimní ráno, mlha nad rybníkem potaženým zelenou řasou a řada dvaceti myslivců na hrázi. Paní přede mnou několikrát hodila anglickému kokršpanělovi klacek do vody, ale nic, kokříkovi se do vody nechtělo. To znamenalo konec zkoušky. To my jsme se na zkoušky připravily. Já se svlékla do plavek a vstoupila do ledové zelené vody, v jedné ruce pískací hračku, v druhé ruce řízek. Po chvíli přemlouvání se Betynka uvolila mne obeplout, vzala si řízek a my sklidily plný počet bodů a úsměvy myslivců.

Jednou jsme s kamarády na závodech venčili psy na břehu řeky. Betynka pobíhala a najednou zmizela. Po silné bouřce bylo nad jezem na hladině spousta dřeva a větví a Betka tam skočila, netušíc, že to není pevná zem. Kamarádovi se podařilo ji zachytit a vytáhnout z náhonu a ona osvěžená vyrazila a pod jezem se oklepala a vysušila na dece opalujícího se pána… pán šok přežil a Betka šla na vodítko.

Jindy Betynka na procházce zahlédla v dálce na louce vlnící se vysokou trávu, kterou bylo nutno prozkoumat a měla ohromnou radost, když skočila na mladý pár v důvěrné chvilce. Naštěstí její radost vzali s pochopením.

Kdepak. Betynku jsme pořizovali pro dceru Terezku jako parťáka, na procházky, prostě jako rodinného psa. Jenže jak Betynka rostla, říkali jsme si, že by měla absolvovat nějaký odborný výcvik. V kynologickém klubu nám nabídli agility, tak dcera začala docházet na tréninky. Jenže Betynka měla jasno a za svého vůdce si vybrala mě a tak jsem agility zkusila sama a úplně si je zamilovala. Terezka pak začala běhat s Betynčinou dcerou Abinkou a my už nedovolili, aby si vybrala někoho jiného za svého vůdce.

Amíci běhají v kategorii small (SA – do 35 cm kohoutkové výšky) a medium (MA – do 43 cm kohoutkové výšky). Existuje spousta obecně rychlejších plemen, ale velmi záleží, jak pes zvládá techniku jednotlivých překážek a sekvencí, jak rychle reaguje a jak je sehraný se svým psovodem, prostě jaký tvoří tým. Dobře připravený a vedený američan je naprosto konkurenceschopný.

Zase úsměv. Dlouhá pěstěná srst je opravdu ozdobou, nicméně obnáší mnoho péče. O práci v lese v plné srsti jsem už mluvila. Rozhodně zamotané větvičky a chvojí v srsti není nic příjemného ani pro psa ani pro majitele, nehledě na to, že se tím srst ničí. Uchovnění američanů dnes spočívá jen ve výstavách a zdravotních osvědčeních, takže lovecké zkoušky dnes prakticky nikdo nedělá. Ale spousta američanů v srsti běhá agility. Je to věc názoru. Mám zkušenost, že při deštivém počasí dlouhá nasáklá srst může být důvodem shazování překážek, nehledě na to, že srst dlouho schne. Já mám na agility psy ve sportovním střihu hlavně z důvodu údržby, ale i z praktických důvodů, aby se například v horkých dnech mohli zchladit ve vodě. Dlouhou srst by bylo nutno vyčesat a vyfénovat, aby se nezacuchala, popř. ošetřit kondicionérem, a to např. na táboře pod stanem nevyřeším.

No, určitě pravidelný trénink je vhodný. U mě je to spíš otázkou času. Dříve jsme trénovali dvakrát týdně v létě, v zimě, pokud to počasí a terén dovolily. Teď občas trénujeme na zahradě, občas na cvičáku, rozhodně to nezvládáme pravidelně. V zimě na Vysočině moc trénovat nejde, do haly se dostaneme minimálně, takže přes zimu moc neagilitíme, což se odrazí na kondici celého týmu. Ale od jara zase tréninky vždy oživíme, jezdíme na závody, v létě na soustředění a na tábory, ale hlavně si užíváme společnosti skvělých parťáků.

Myslím, že obecně nelze říct, co je těžší nebo lehčí. Oni jsou američani nadšení z jakékoliv činnosti se svým milovaným páníčkem a za pamlsek nebo míček jsou ochotni se překonávat, dobře se nechají svést k jakékoliv legraci či zábavě. Samozřejmě záleží na tom, jak je schopný a učenlivý psovod a jak dokáže svého psa motivovat. Každý pes je trochu jiný, každý reaguje trochu jinak, na šesterčatech je to příkladné. Obecně nácvik zón má svůj čas a je mnoho způsobů nácviku, stejně tak slalom. K rychlosti např. velmi přispívá zvládnutí stažených oblouků a v neposlední řadě správné čtení parkuru psovodem. Například s Betynkou jsem celý život bojovala se zónami, sem tam se shozenou laťkou, protože se těsně nevešla do kategorie small a skákala tudíž o 10 cm výš, ale zase byla hodně rychlá. S Archiem jsme dokonce zvládli A3 šampiona, ale on pro mne udělal, na co jsem si pomyslela. On byl opravdu „Angel“.

Rozhodně. Pokud si dítě svou láskou a vynalézavostí, ale i důsledností psa získá, bude to skvělý parťák a jak už jsem říkala, za pamlsky nebo hračky se přetrhne. Svou mírnou povahou, velikostí i temperamentem je naprosto vhodným rodinným a sportovním psem pro děti. Není paličatý, ani tvrdý, miluje děti, pokud s nimi vyrůstá a nemá špatnou zkušenost.

Když jsem začala s Betynkou závodit, obdivovala jsem mistrovství pudlů, šeltií a belgičáků, které probíhalo v KK Komořany. Když jsme se trochu otrkali na závodní půdě, rozhodli jsme se s kamarády z KK Jihlava uspořádat v roce 2001 první závody Pohár Vysočiny a o dva roky později jsem v rámci tohoto závodu uspořádala 1. mistrovství kokršpanělů.

Tehdy moc američanů ještě agility neběhalo, s PP minimálně, tudíž jsem mistrovství spojila pro americké i anglické kokršpaněly dohromady a vyhlásila za podpory chovatelských klubů nejlepšího „američana“ a „angličana“ s PP. Tenkrát se běhalo jen ve dvou velikostních kategoriích, takže kokři byli prakticky všichni v jedné kategorii. První dva ročníky proběhly v Jihlavě, potom nás oslovil Tonda Grygar z KK Komořany a připojili jsme kokry k jejich mistrovstvím, která se začala pořádat v hale při MVP v Praze-Letňanech. V roce 2010 se mistrovství na jeden rok vrátilo do Jihlavy a od té doby je součástí Mistrovství plemen a v loňském roce jsme pořádali jubilejní 20. ročník. Dnes se již běhá mistrovství kokrů v kategoriích small, medium a veteráni. Letošní 21. ročník proběhne 29. - 30. 4. 2023 v Žamberku.

Víte, každý má jiné nároky, jiné požadavky a cíle i jiné možnosti, a to nejenom fyzické, ale i finanční. Myslím, že jsem měla opravdu štěstí v tom, že jsem jako první měla Betynku, která byla neopakovatelná, ačkoliv u jejích potomků vidím zděděné vlastnosti jak fyzické, tak povahové. Za druhé bylo štěstím setkání s agility a pak už jsme tomu trochu pomohli.  Ale každá legrace něco stojí a soužití se psem musí akceptovat celá rodina, protože je to na jednu stranu povznášející a na druhou omezující, člověk musí trochu změnit způsob života, omezit své pohodlí a pokud se začnete věnovat sportu se psem aktivně, znamená to víkendové závody a semináře, soustředění, např. omezení nebo narušení rodinného soužití, omezení výběru dovolených apod., nepočítaje finance.

Člověka to musí bavit stejně jako každý jiný sport nebo zájmová činnost. Jenže např. kolo nebo lyže odložíte do komory, ale psího parťáka máte 24 hodin denně a čeká na vás a spoléhá se na vás. O to je jakýkoliv sport či jiná činnost se psem lepší. Já jsem se k jiným psím sportům osobně nedostala, ale vím, že se američani uplatňují i v coursingu, noseworku, obedience, hoopers… Určitě je bude bavit i dogdancing či flyball, triky či psí hlavolamy, ale např. i canisterapie. A co se výstav týká, také jsme si to docela aktivně vyzkoušeli, ale naši psi jsou mnohem spokojenější na zahradě, na cvičáku a v přírodě, než když se češou, koupou a fénují. Rozhodně všem doporučuji alespoň si některý ze psích sportů vyzkoušet a uvidíte sami.

Jak už jsem uvedla výše, vše se odvíjí od naturelu a možností každého majitele. Ale i parťák pro radost určitě ocení nové aktivity, vás obohatí o nové zážitky a děti budou nadšené. Pro ně jsou pořádány příměstské tábory se psem, různá soustředění a tábory. Dnes již existuje spousta klubů a spolků, kde je možno vyzkoušet různé psí sporty. A možná vás to chytne tak jako mne.

Moc děkuji za krásný rozhovor a přeji vám, ať se vám s američánky daří minimálně tak jako doposud!

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Nataši Mühlové