Hledala jsem parťáka na agility! A našla!

Jste také aktivní a zajímalo by vás, co všechno lze provozovat s krátkosrstou kolií? O tom, že většinu z nich určitě bude bavit agility nebo třeba pasení, vás přesvědčíme v následujícím rozhovoru. Tak příjemné čtení!

Kraťandy dělají Ivaně Růžičkové rodinné i sportovní parťáky už dlouhých patnáct let a rozhodně by neměnila. Po jejím boku se jich vystřídalo už pět a společně si vždycky užívali a pořád užívají opravdu aktivní život. O tom už nám ale více poví ona sama…

Kraťandy mám od roku 2004, kdy jsem si pořídila štěndo s ambicemi zkusit s ním agility. Tenhle psí sport mě nadchl už v devadesátých letech. Kolegyně totiž měla fenku zlatého retrívra, se kterou se agility závodně věnovala. Když jsem pak poprvé viděla závody, věděla jsem, že to je to, co bych chtěla jednou umět se svým psem. Měla jsem ale tou dobou malé děti a naším rodinným psem byl dlouhosrstý jezevčík. S ním jsem se ale bála se do agility pustit kvůli jeho dlouhým zádům. Pak, až asi půl roku po jeho odchodu, jsem se začala rozhlížet po inzerátech a cíleně jsem k tomuto účelu hledala nějaké větší plemeno. Na internetu jsem přes stránky Klubu agility ČR objevila mezi plemeny vhodnými pro tento sport i krátkosrstou kolii. Strašně mě na první pohled zaujala. Zjistila jsem, že úplnou náhodou v jedné ze dvou chovatelských stanic v ČR byla štěňátka. 

Bylo to velké štěstí, protože jich tu bylo tenkrát hodně málo a čekalo se třeba rok nebo dva. Jeli jsme se tedy na štěnda „jen“ podívat a přivezli jsme si domů zlatého pejska. Dodnes si mě paní chovatelka dobírá, že mi ho vnutila, ale zpětně toto rozhodnutí vidím jako to nejlepší, co jsem kdy mohla udělat. Jmenoval se Skip (A3Ch. IntCh. Escape Krásná Louka) a agility jsme se opravdu věnovali, hodně jsme se toho spolu naučili. Díky němu se mi otevřel nejen agilitní svět, ale kynologický svět obecně. Poznala jsem hodně skvělých trenérů, úžasných majitelů, sjezdili jsme i nějaké ty výstavy a vyzkoušeli i jiné psí aktivity jako jsou coursing a pasení ovcí. Ke Skipovi přibyl v roce 2005 trikolorní pejsek krátkosrsté kolie Odie (Natalain Nightfall), importovaný pro dceru Kristýnu (v té době jí bylo čtrnáct let) z chovatelské stanice z Petrohradu v Rusku. Od té doby jsme mohly jezdit na tréninky, výstavy a závody společně, což bylo moc fajn.

Nejstarší trikolorní Vigo(Cole Grenay) je vysněným synem po mém prvním psovi Skipovi. Letos mu bylo devět let. Agility se s ním ze zdravotních důvodů už nevěnujeme. Užívá si důchodu a pomáhá mi s výchovou dvou mladších – zlatého Sokiho (Asoka Bohemia Amber, 5 let) a trikolorního Dronyho (Legend of Camelot's Ride The Sky, 6 měsíců). Aby se nenudil, zkoušíme pro nás úplně novou aktivitu, a tou je nosework. Zatím jsme absolvovali jen pár tréninků a chystáme se na víkendové intenzivní soustředění zaměřené na tento kynologický sport.

Soki (Asoka Bohemia Amber) přibyl do smečky za nějaký čas po náhlém odchodu Skipa. Je také zlatý jako byl Skip a cíleně tak trochu příbuzný na naše oba první dva koliáky. Se Sokim jsme se věnovali první dva roky základnímu výcviku poslušnosti, cvičili jsme nějaké ty triky pro radost a připravovali se na agility. Jak to tak bývá, tak druhý „zlaťák“ je také osobnost, ale není to tzv. jak přes kopírák, takže se liší ve spoustě věcí. Od jeho dvou let, poté co narostl v poměrně mohutného psa, jsme zjistili, že ovečky jsou to, co ho bude bavit ještě víc než agility a u toho jsme zatím zůstali. Pasení nás spolu baví čím dál tím víc. V povaze je Soki rozvážnější, není to tolik impulsivní a „drivový“ pes jako starší Vigo. Je také samostatnější, není na mně tolik závislý a víc si věci promýšlí, což se ukázalo u ovcí jako plus. Naše paní trenérka říká, že má hodně vlohy a mohl by mít víc poslušnosti.

Když nás vloni na podzim ve svých třinácti letech opustil náš Odie, vydržela jsem asi půl roku a vyhlídla jsem si dalšího krátkosrstého koliáka, tentokrát příbuzného opět na mého prvního Skipa. Dovezli jsme si ho z Německa a říkáme mu Drony(Legend of Camelot's Ride The Sky). Je to tedy v pořadí již pátý pes stejného plemene u nás doma. Zatím si užívá štěněčí věk, trošku pracujeme na poslušnosti a při prvních kontaktech u oveček se zatím jevil docela nadějně, nechci nic zakřiknout, tak uvidíme... 

Naši kluci spolu vycházeli a vycházejí velmi hezky. Nevím, čím to je, ale asi jejich povahy i štěstí zároveň. Vždy jsme měli jednoho, který byl submisivnější od začátku, takže jsme neměli jediný konflikt. Maximálně při odměňování pamlsky bylo asi dvakrát nebo třikrát nějaké to psí dohadování, ale v mezích únosnosti bez kousanců. Normálně spolu jezdí v kufru auta, bydlí spolu s námi všichni tři v naší domácnosti. Máme kousek za Prahou domek se zahradou, když jsme v práci, tak jsou doma zavření a většinu času prospí. Na zahradě je to baví také, ale často jsou radši s námi tam, kde jsme zrovna my. S cizími psy-samci se dva z našich celkem už pěti kolií spíš nemuseli. Věděla jsem to, tak jsem je prostě s cizími nenechávala na volno. Rozhodně to ale nejsou rváči, ani třeba preventivně nevrčí na psy, které míjíme. Na závodech agility byli schopní se pohybovat na parkúru jako správní zapálení závodníci a nic je nevyvedlo z míry.

V období puberty skoro všechny naše kluky zvěř zajímala, ale nikdy se nestalo, že by se zaběhli a nebyli pod kontrolou, natož aby nějakou zvěř ulovili. Maximálně na louce nějakou tu myšku a to zase ani ne všichni a nijak fanaticky. Cizí kočku, pokud před nimi utíká, také proženou, ale spíš ze sportu, pokud by se jim postavila, nic by jí neudělali. Pak se to, když dospěli, tak nějak samo ustálilo. Jsou odvolatelní. S námi žil skoro celou dobu, co máme kolie, náš kocour, který všechny naše psy vychovával. Ovčácká plemena ve své podstatě mají víceméně potlačen lovecký pud. Ale samozřejmě výjimky mohou existovat.

Naši kluci nevymýšlí, už z toho důvodu, že jsou tři. Aktivity mají se mnou také poměrně dost. Určitě je to o tom, kolik času chce a může každý majitel svému psu věnovat. Podle mě by si měl každý předem sám promyslet, co se svým čtyřnohým kamarádem plánuje a co od něj očekává, jak bude jeho pes trávit čas, když s ním nebude moci být dvacet čtyři hodin denně. O koliích je všeobecně známo, že jsou to sice akční psi, ale že umí i lenošit, když zrovna páníček není ve formě apod. Kolie je hodně společenská, má ráda kontakt se členy své smečky, nemá ráda dlouhou samotu.

Zkoušeli jsme coursing, hoopers, aktivně jsme běhali hlavně agility a děláme také pasení ovcí. Všechno prokládáme důležitými a oblíbenými cviky pro radost tzv. triky nebo na balančních pomůckách (míčích, čočkách). Mají rádi cvičení za pamlsky a mě zase baví moderní výcvik formou tzv. tvarování (shaping), kdy se pes učí už od dvouměsíčního štěněte postupně od jednodušších cviků ke složitějším (např. chůze u nohy). Pes je v tomhle neuvěřitelně vynalézavý, a jakmile celý systém pochopí, tak se dá naučit poměrně rychle spoustu věcí. Kolie rozhodně nesnáší práci pod tlakem, zvyšování hlasu a fyzické korekce. 

Baví mě, když vidím, že aktivita, kterou zkoušíme, moje psy také baví. Nejvíc je to poznat na tom, že je skoro nemožné cvičit jen s jedním z nich, protože zbylí dva se předhánějí a chtějí cvičit také.

Agility je již několik let doménou border kolií. Jsou pro tento sport nejlépe fyzicky vybavené, mají úžasný drive a mrštnost. Tím však rozhodně nechci říct, že je to s ní nejjednodušší. Kraťanda není v agility sportu tolik rozšířená, v některých případech se může svojí rychlostí borderce i přiblížit. Krátkosrstá kolie se rozhodně na závodech prosadit může a také se prosazuje! Bearded kolie jsou také šikovné, někdy trochu víc uštěkané a chce to, myslím, už určité zkušenosti s tímto plemenem, aby se s nimi člověk sehrál. Také jsem slyšela říkat, že mít beardedky je „diagnóza“.

Na parkúru agility je pokaždé hodně zapeklitostí, ale tréninky jsou od toho, aby se pes i člověk spolu naučili, jak situace řešit. Agility je dnes už tak rychlé a zároveň technické, že na improvizace není čas, jen vyloženě v krizových situacích. Někdy jsem mívala problém se zapamatováním překážek, bývá jich až dvacet jedna a pes běží průměrnou rychlostí kolem 5 m/sec!

Pokud se příprava některé překážky trénovala postupně od jednoduššího ke složitějšímu. Ten vývoj, ten okamžik, kdy to nakonec klaplo. Třeba u učení dvanácti tyček slalomu metodou „2x2“, tzn. postupně od průchodu jednou brankou až po celý slalom. Nebo při nácviku sbíhané kontaktní zóny třeba na áčku. Také učení samotné techniky skoku, prostě mě bavil ten vývoj.

Přejděme ale k pasení. Pokud vím, tak se u nás provozují dva styly – tradiční a sháněcí, a ještě je přesně dáno, který je určený pro konkrétní plemeno. Mohla byste nám to blíže specifikovat, a to samozřejmě i ve vztahu ke krátkosrsté kolii?

Ano, v pasení dle řádů FCI existují dva styly tradiční (traditional style-TS) a sháněcí (collecting style-CS). Tyto styly se až do roku 2009 u nás nedělily. Sháněcí styl se týká pouze a jedině border kolií (do loňského roku tam patřila i australská kelpie). V tradičním stylu pasou podle těchto řádů všechna ostatní ovčácká plemena, takže i kraťanda a nově i kelpie. Lidé často nemají jasno mezi pasteveckým a ovčáckým plemenem. Pastevci slouží spíš k ochraně stád před nepřítelem, zato ovčáčtí/honáčtí psi mají za úkol pomáhat s přesuny větších či menších stád ovcí nebo skotu.

Určitě byla by škoda, kdyby se z kraťandy definitivně stalo „jen“ společenské plemeno, tzv. výstavák neboli „šampon“ i přes to, že příležitostí k opravdu pracovnímu využití je čím dál tím méně. Kolii bohužel vytlačila i v zemi původu, tedy ve Skotsku border kolie, která je z pohledu farmářů více využitelná. Je totiž schopná lépe a rychleji uvodit i málopočetná stáda a to samostatně a z velké dálky. Myslím, že sport pasení se v poslední době dostává do povědomí majitelů. Vyžaduje ale dost úsilí a trpělivosti, takže není určitě sportem pro každého, ale stojí za to to rozhodně zkusit.

Při pasení obecně platí, že odměnou je pro psa samotná práce a pohyb u stáda. Když chce pes po skončení práce znovu a znovu k ovečkám, tak je vidět, že ho to opravdu baví. Je rozhodně důležité najít pro každého jedince jeho hranici, aby nebyl, zvláště když s pasením teprve začíná, přetížený a na práci se zase příště těšil. My paseme takto aktivně teprve tři roky a máme se pořád hodně co učit.  

V agility bylo s oběma mými psy úspěchů hodně, vážím si všech, i když jsme nejezdili nikam do zahraničí. Například naše kvalifikace na Mistrovství ČR, účast ve finále na prestižním závodu Moravia Open s mezinárodní účastí. S mým prvním psem jsme získali doživotní titul A3Ch (agility šampion). V pasení jsme se Sokim čerstvě přestoupili do nejvyšší kategorie IHT3 TS. Myslím, že jsme teprve druhou kraťandou v Čechách, která startovala ve trojkách.

Pořádají se klubová mistroství v agility, v pasení se pořádá tzv. Herding Collie Sheltie Cup. O ostatních sportech nemám bohužel přehled, ale určitě i v obedience a dogdancingu bude něco podobného.

Kolie je původně pracovním plemenem psa a podle mě je k práci a sportu přímo stvořená. Vše však záleží na majiteli, co má v úmyslu se svým psem dělat, jaké má k té které činnosti podmínky. Kolie je samozřejmě zároveň společenským psem, miluje svoji rodinu a aktivitu spolu s ní, což jsou i společné výlety nebo třeba hra s balonkem nebo frisbee. Pokud se majitel bude se svojí kolií věnovat aspoň po chvilkách nějaké společné činnosti, bude, myslím, spokojená.

Určitě ano! V dnešní době je hodně dostupných zdrojů, je možné přijít se podívat kromě výstav i na nějaké tréninky nebo závody, získat kontakty. Je možné najít si k dotyčnému sportu i kalendář konaných akcí, existují srazy majitelů a milovníků plemene nebo společná venčení.

Děkuji za moc pěkný rozhovor.

Foto: Ivan Růžička

http://collie-smooth.com