Čím vším může šokovat zájemce o štěně … aneb Má se chovatel smát nebo spíš plakat? 8. díl

Už jste se báli, že tento takřka neuvěřitelný seriál upadl v zapomnění? Není tomu tak! Jen je vždy potřeba nasbírat dostatek podkladů a vašich cenných „protrpěných“ zkušeností. A právě nyní jich tu pro vás zase pár máme!

Ne vždy jsme nadšení ze sáhodlouhých a mnohdy i nic neříkajících internetových diskuzí, někdy lze ovšem narazit na zajímavou inspiraci nebo přímo načerpat materiál pro určitý článek. A právě z jedné takové facebookové komunikace jsme pro vás opět vypíchli několik „perliček“. A zda se budete smát, nebo spíš plakat, už necháme na vašem uvážení.

Pár opravdu „vydařených“

Chovatel: „Nedám štěně do kotce.“

Zájemce: „To je v pohodě, my máme voliéru!“

Chovatel: „Nezlobte se, prosím, ale vy nejste vhodným majitelem pro můj odchov. Já vám štěně neprodám.“

Zájemce: „Vy mi ho ale musíte prodat, protože já ho chci!“

Zájemce: „A má ta fenečka přesně takovou barvu jako na fotce? Víte, já mám přesně takový kabát…“

Chovatel: „Grrr…“

Chovatel: „Nezlobte se, ale narodil se nám jedináček a zůstává doma. Není na prodej.“

Zájemce: „Jak není na prodej? Dejte mi k telefonu někoho kompetentního, s kým mohu mluvit. Třeba matku...“

Chovatel: „Vydržte, zrovna hrabe díru na zahradě!“

Zájemce: „Jako chápu, že jste s jedináčkem měla náklady, tak my vám dáme víc, abyste nebyla škodná. My ho vážně chceme. Víte, děti, jak jsou teď v karanténě, tak už se nudí.“

Chovatelé kavalírů by mohli vyprávět…

„Volala mi kdysi zájemkyně o štěňátko a teď se to opět opakuje. Pořád se ujišťovala, zda volá jako první, aby ho dostala. Upřímně je mi úplně jedno, zda ten člověk volá první, nebo třetí. Štěňátko si může zamluvit, ale stejně se potom rozhodnu až po osobním setkání, zda mu svoje miminko svěřím, či ne. Stejně jako oni si vybírají nás chovatele, tak i my máme právo si vybrat podle nás ty „nej“ páníky.“

„Jeden pán se mne ptal, jestli se štěně naučí chodit se venčit na balkon do bedýnky, aby s ním nemusel chodit ven…“

„Zatím jediným extrémem byla mladá slečna, která se doma cítila sama, a tak chtěla štěně. Kavalír to měl být, protože je levnější než buldoček (první výstraha). S přítelem se prý nikdy nerozejdou, takže otázka, komu by případně pes zůstal, ji urazila (druhá výstraha). Nakonec se rozešli po pár měsících. Navíc jeden týden štěně chtěla a další zase pochybovala, neboť od rodičů slyšela, že by jim mohlo zdemolovat zrekonstruovaný byt… A co myslíte, jak to dopadlo?“

Hlavně se slevou!

Zájemce: „A množstevní slevička by nebyla, když máte čtyři štěňátka?“

Zájemce: „Vy jako nedáváte povánoční slevu???“

Nepřijel jsem k výslechu!

Odchovali jsme dva vrhy appenzellů a to byl panečku materiál. Je to celkem specifická rasa a vše je až extrémně založeno na socializaci. Proto trvám na tom, že to není pes jen na ven, že potřebuje kontakt se svou rodinou a samozřejmostí je i přístup do domu. A pak přišly klasické scénáře: „Už mám přichystaný krásný kotec!“ „Sbohem!“ nebo „Pes do baráku nesmí!“ „Sbohem!“

Ovšem naprosto „TOP“ byli jedni zájemci, kteří se přijeli podívat a při „kontrolních otázkách“ mi pán oznámil, že si přijel pro štěně a ne k výslechu. Že oni zaplatí a víc mne nemusí zajímat. A jak to pokračovalo? Odjížděli rychleji, než přijeli.

Je libo plyšáka?

„Není to tak dlouho, co mi e-mailem přišla žádost o neštěkající, nehrabající a pokud možno ve vší slušnosti vychované štěňátko. Poprvé v životě jsem paní doporučila pejska plyšového.“

„Trochu k pláči byla žádost o štěňátko do Itálie. Paní požadovala přesné rozložení barevných znaků na těle a bylo nutné předat v cca dvou měsících věku již vykastrované štěně. Žadatelkou byla Češka v této zemi žijící a na mou poněkud ostrou odpověď reagovala tak, že v Itálii je to prý běžné, tak proč se tak rozčiluji.“

Rozum někdy zůstává opravdu stát

„Před časem po mě chtěla jedna paní, abych dala do smlouvy, že v případě komplikací ponesu veškeré náklady spojené s odstraněním drobné kýly. Co kdyby jí při tom zákroku pes náhodou umřel, tak ona nebude mít ani jeho, ani peníze.“

„Nejvíce mě zamrazilo na návštěvě u nových majitelů, kam jsem přijela zkontrolovat svůj odchov. Paní mi říkala, jak malou miluje, a že si vůbec nedovede představit, co bude dělat, až fenka jednou zemře. Když jí umřel papoušek, tak se s ním nedokázala rozloučit a dodnes ho má v mrazáku. V té chvíli jsem se opravdu lekla, zda snad nebude kupovat větší mrazák…“

Ilustrační foto: Michaela Weidnerová, Alena Vanžurová, Jaromíra Sojková, Jitka Metličková