Emergency recall – řešení v nouzi nejvyšší!

Slyšeli jste už někdy o jedinečném signálu, kterým svého psa vždy naprosto stoprocentně odvoláte od čehokoliv a v jakékoliv situaci? A tušíte, jak něco podobného natrénovat a následně v praxi používat? Pak si určitě nezapomeňte přečíst tento článek!

S tímto termínem jsem se setkala před několika lety na přednášce RNDr. Františka Šusty. Ukazoval nám tam video, na kterém skupina asistenčních psů na specifický hvizd okamžitě opustila své lidi a seběhla se ke zdroji tohoto zvuku. Vysvětlení bylo prosté – píšťalka u psů aktivovala podmíněný reflex, který byl u nich ve štěněcím věku vybudovaný jako nadřazený všemu ostatnímu. Tím se jejich trenérka pojistila pro případ nehody, bezvědomí nebo úrazu invalidy, aby psi nebránili zdravotníkům nebo policistům v pomoci člověku, kterého doprovázejí. Podobný model bývá používaný v ZOO nebo mořských světech a je jím minimalizováno nebezpečí ohrožení lidí nebo zvířat.

Tuto informaci jsem přijala… A uložila hluboko do podvědomí jako věc zajímavou, ale pro mě v podstatě nepotřebnou; s medvědy, kosatkami ani slepeckými psy jsem komunikovat nehodlala.

Nikdy neříkej nikdy

Pak přišel rok 2022 a s ním i můj poslední a hodně vymazlený vrh pěti kavalírků, pro který nebylo nic dobrého dobré. Důkladně jsem zvažovala každý okamžik jejich života od pohodového domácího porodu až po předání nádherně vitálních pejsků a fenek mým přátelům. Opravdu jsem si to moc užívala a také jsem si vzpomněla na to video, kdy pět ovčáků letělo o „zlomkrk“ za zvukem píšťalky. Napadlo mě, že takový „SOS signál“ by mohl být užitečný i pro moje miminka a třeba by mohl v budoucnu pomoci i jejich majitelům. No, a od nápadu k realizaci to u mě bývá už jen krůček…

Prokonzultovala jsem nácvik podmíněného reflexu s Františkem, kterého to docela pobavilo; on také osmikilový kavalír má poněkud daleko k pětitunové kosatce, že? Ovšem můj argument „když poletí pes směr dvouproudová silnice, nebylo by dobré mít něco, čím ho zastavíš?“ ho přesvědčil, že na tom něco bude.

Jak na to?

A tak jsem vybrala jedinečný signál (nebyl to hvizd píšťalky, protože tu občas každý zapomene doma, ale ostré drnčení, vydávané ústy), který jsem opakovala vždycky, když se miminkům dělo něco velmi příjemného – maminka neplánovaně nastavila bříško ke kojení, v mističkách přistál hovězí biftek, na talířku se objevil smetanový krém, který by normálně ani neochutnala… No, prostě zvuk vždycky doprovázel náramně příjemné pocity. Signál se ozýval po celou dobu, kdy za mnou štěňata běžela, dále při konzumaci a končil v okamžiku, kdy dobrota došla.

Za dva týdny už bylo jasné, že byl podmíněný reflex vytvořený. Štěňata byla ochotná „všeho nechat a hned tam spěchat“, kdykoliv zvuk zaslechla a dokonce opustila i misku s odpoledním krmením, když jsem na zahrádce „zadrnčela“.

Pozor, toto není normální přivolání!         

Při předávání štěňat novým majitelům jsem se ujistila, že umí „er“ a zároveň jim důkladně vysvětlila, že tohle není normální přivolání, ale signál v nouzi nejvyšší, který musí občas plánovaně použít a odměnit, aby zvuk nepřestal po čase fungovat, pokud by nebyl podpořen něčím nadpozemsky dobrým (párek), protože i velká, ale stále stejná odměna (piškotky) časem pejskovi zevšední.

Tak třeba to také zkusíte a já myslím, že touto „výbavou“ u svých odchovů nic nezkazíte.

Michaela Čermáková

Foto: archiv Michaely Čermákové, Michaela Weidnerová

http://www.zlaty-kavalir.cz/