Ať pejskařina žije!

Jaký byl výcvik za Svazarmu a jaký je dnes? A jak se vlastně pejskařina proměnila za posledních padesát let? Zveme vás k příjemnému rozhovoru s jedním ze zapálených kynologů, který vás jistě potěší.

Povídání s lidmi, kteří pejskaří více jak padesát let, je pro mě vždy velkým zážitkem. Ráda poslouchám příběhy a historky, které oni kdysi prožívali. Závidím jim cestovní vlaky na závody a přátelství, která měli. A právě jedno takové vyprávění pro vás máme připravené. Pana Jaroslava Somra jistě mnozí dobře znáte. Ale třeba se vám zatím nepovedlo dozvědět se o něm trochu více...

Pane Somre, vy jste v kynologii, jak se říká, veteránem. Prostě člověkem, který se v těchto „vodách“ pohybuje již notnou dávku let. Vzpomněl byste si ještě na své kynologické začátky s dobrmany?

Jsem z vesnice a tak asi jako u mnoha dalších by se dalo za prvního psa u mne považovat toho našeho vesnického malého voříška Lumpíka. Pak přišel větší pes, kterým byla fenka křížence německého ovčáka. Jmenovala se Sylva. Ve čtrnácti letech jsem s ní chodil do hospody, kterou provozoval táta a ten chtěl, aby ji chlapi dráždili. Na vojnu jsem chtěl na hranice, bohužel ale táta prodával v padesátých letech housky, a tak jsem byl jako živnostník asi nespolehlivý.

Jaký byl tedy váš první pes na cvičení a poznávání kynologie?

Po vojně jsem měl za souseda vojáka, který prý sloužil na hranicích a měl dobrmana, jenž mi učaroval. Vlastně mi pomohl sehnat mého prvního psa. Jednalo se o  Ivora z Májových luhů. Od pana Máje jsem ho koupil tehdy za pytel pšenice. Toho mi po pár měsících někdo otrávil. Další štěně jsem si pořídil od paní Kalánové z Lužné, byl to Argos ze Selských lesů. S ním už jsem trochu cvičil a v té době, bylo to v roce 1972 jsem spolu s jedním příslušníkem SNB, psovodem, zakládal organizaci v Březně. Ale tam jsem byl více méně jako písař pro všechny žádosti.

ZKO Březno je velmi známá organizace. Je fajn, že jste patřil k zakladatelům. Můžete nám o tom něco více povědět?

Bylo to tehdy takové složité, chvíli Svazarm, potom ČSCHDZ (to byli kozičkáři) a pak zase Svazarm. Na dva roky jsem se odstěhoval do Prahy a po návratu jsem byl z organizace, kterou jsem zakládal, vyštván lidmi, kteří pejskařili jenom hubou. Azyl jsem našel v Kadani, kde se pod manželi Rosolovými opravdu pejskařilo. Když tamti skončili, vrátil jsem se. Ale je to vzhledem k nedostatku lidí v malé obci dost náročné. 

Dokázal byste nám říci, kolik psů vám za život prošlo rukami a odhadem kolik zkoušek jste zatím složil? A kterých svých úspěchů si nejvíce vážíte?

Takže asi od začátku. S Argosem jsem zkoušku nesložil, protože jsem byl samoukem. Pamatuju si však, že na závodech v Chomutově, tehdy to bylo proti Kadani, jsem dostal od pana rozhodčího Spilky 99 bodů na poslušnosti s dovětkem, že 100 bodů nikomu nedává. To si pamatuju dodnes a je to už téměř padesát let. S první ženou jsem se odstěhoval do Prahy, ta měla ovčáky, Argose jsem musel nechat tátovi na dvoře. Dobrmana jsem měl po letech ještě jednoho v době, kdy jsem se živil sám jako OSVČ, a psy jsem měl jenom na dvoře. Když byly děti malé, pořídili jsme malého pejska. Přišla střední černá kníračka Dáša ze Stříbrného lesa. Složil jsem s ní ZVV1. V současné době máme na dvoře dvě mladé fenky, jedné je 26 měsíců a ta musela být bohužel vykastrovaná. Druhé je devět měsíců, a s ní bych chtěl ještě udělat nějakou práci. Jestli to však ve svých 74 letech ještě zvládnu… Dále mám šestiletého psa, jmenuje se Uran Starý skaut a na svém kontě má zkoušky ZVV3, SPR3, IGP2, ZPS1.

Za těch padesát let pejskařiny mi prošlo rukama zhruba 22 psů a fen, dělal jsem párkrát i předvýchovu pro Prackovice (policie). Protože jsem se v devadesátých letech živil dvacet let sám, ztratil jsem trochu kontakt. Když mi ale umřeli mí psi, šel jsem se slzičkami v očích k Ivaně Rosolové, a přivezl si šestiměsíčního Larga ze Zlaťáku. Jenom na dvůr. Zemřel v necelých devíti letech, s ním jsem složil ZVV3, IPO3, SCHA3, ZPO1, ZPS1. Po něm přišel Charlie Písečná bouře, ZVV3, IPO3, FH2, ZPS2, ZPO1 a několik malých do počtu. Zemřel loni v nedožitých čtrnácti letech. A nakonec už výše zmíněný Uran, syn Charlieho. S ním a s Charliem jsem účastnil na MR ZVV3. Pro mě bylo poctou už jenom to se tam dostat, byť konečný výsledek byl nevalný. Dohromady mám složených asi šedesát zkoušek z výkonu.

Možná hloupá otázka, ale na druhou stranu, když by ji dal někdo mně, měla bych jasnou odpověď. A tak nám řekněte, jak to máte u NO – vlkošedák, celočerný nebo znakáč? A vnímáte mezi nimi i třeba rozdíl po pracovní stránce?

Pokud je to pes z pracovní linie, ne z té exteriérové, tak barva nehraje žádnou roli. Tím nechci hanit exteriéráky, ať si každý pořídí to, co se mu líbí a co mu vyhovuje. Zastávám ale názor, že i s exteriérákem se má a dá se cvičit, a mají výsledky. Jenom jedno bych si přál, aby pes určený do chovu musel mít složenou tříoddílovku druhého a vyššího stupně. Ale zase tu je otázka peněz…

Je vašemu srdci bližší NZŘ, či IGP a proč?

Jelikož jsem byl odkojený Svazarmem a nikdy jsem neměl ambice účastnit se mistrovství světa, měl jsem raději výcvik do praxe, je to jasné. Zkoušku ZVV3 pokládám, a nejen já, za jednu z nejtěžších vůbec. A chtěl bych podotknut, že dříve bývala ještě těžší. Pes musel například překonat třímetrový příkop a dvoumetrovou bariéru.

Když už zmiňujete, že jste vlastně odkojený Svazarmem, pak by mě zajímalo, jak byste srovnal, pokud to vůbec lze, výcvik dle Svazarmu a ten dnešní?

Nemůžu chválit, ani hanit. Obojí mělo a má své klady a nedostatky. Možná, že dříve to bylo pospolitější, bylo méně rozdílů mezi vrcholovými pejskaři a těmi obyčejnými. Horší to bylo s materiálním vybavením. Rukávy se všelijak vyráběly, nejlepší byl pošťácký pytel, jak říkal Dubák (pozn red. Honza Dubový). Když jsme ale jezdili na letní tábory, tak alespoň u nás jsme neměli problém s dopravou, Policie v Chomutově měla autobus a ten nám půjčovala i s řidičem zdarma. Že dnes je to spíše o penězích, to všichni víme. Ale pejskařina žije, je krásná a akce které jsou dnes pořádány a výsledky na nich, jsou prostě famózní. A tak přeju všem, kdo mají tento sport rádi, hodně úspěchů a radosti, jak ze zkoušky nejnižší, tak i z vrcholového úspěchu.

Moc děkuji za příjemné povídání.

Iveta Panýrková

Foto: archiv Jaroslava Somra