„Veselé“ venčení Nishy a Charona

Máte doma více než jednoho psa? Pak jistě víte, že venčení se dokáže proměnit buď v opravdový horor, nebo v grotesku o několika dějstvích. A jedno takové pozoruhodné venčení se nám rozhodla popsat naše čtenářka.

Na dvoře je puštěná Nisha, jdu pustit Charona a pro jistotu mu nasazuji košík (chápejte, Quella má hárat, takže je trošku „vysolený“). Hurá, je v klidu a Nishy si nevšímá. Kupodivu Nisha jeho také ne. OK, jde se ven, otevřu, držím se vrat, aby mě neodtáhli až do severní Argentiny. Vyjdeme, v pohodě. Začal štěkat pes a já mohla jet Velkou Pardubickou na Charonovi. OK, nemá rád psy v okolí. Chápu, já také ne…

Dojdeme na hřiště…

Nejdřív pustím Charona, vše musel samozřejmě označkovat, po chvíli vypouštím i Nishu. Kupodivu fungují skvěle, mám radost, že jsou bez problémů a můžou spolu běhat. Najednou se odněkud vyklubal běžec, Charona okamžitě zaléhám a Nishu lovím. Běžec zmizel, dávám tedy volno. Já, Nisha i Charon jsme vyřízeni z tepla, chystáme se domů. Z ničeho nic kde se vzala, tu se vzala paní s nějakým mopsem bez vodítka, opět zalehám Charona.  Nisha už je naštěstí na vodítku, paní má však svého psa stále bez vodítka.  Když ale zjistila, že v trávě leží cosi dost podobné lednímu medvídkovi a začalo se to hýbat, dala honem mopse na vodítko, a s jekotem odešla rychlostí tak velkou, že v tu ránu měl Charon vyčesány všechny chlupy a Nishu jsem musela držet za ocas, neboť vzhledem k nesouměrnosti uší a hlavy vzlétla.

Světe, div se!

Charon to ustál těžce, ale ustál. Jdeme domu. Cestou jsme potkali pár lidí, kteří se raději otáčeli a běželi pryč, nebo se schovávali za auta v domnění, že ti psi jsou tak blbí a necítí je.  Dorazíme zpátky, vypouštím zbylou smečku krvežíznivých vlčáků, zavřu Charona a jdu s Nishou domů.  Lidé na mě koukají a nevěřícně si mnou oči, že jak to, že mám zas jedno malé roztomilé štěňátko, že já se tady ještě něčemu divím?