Až zaschne ho…! 1.část

Nyní se společně podíváme do domácnosti Marie Krejčové a její smečky malých grifonků a brabantíků. A že je s nimi tedy sranda, na to můžete vzít jed! A přesvědčit se můžete sami, a to v celkem deseti historkách, které jsou o to veselejší, čím více si uvědomíme, jak reálné a pravdivé jsou. Tady je prvních pět z nich…

Asi bych se měla představit, abyste věděli, jaká chodící katastrofa jsem a že pořekadlo „Jaký pán, takový pes“ u mě platí dokonce mnohonásobně… Kdysi jsem měla krásný a nudný život workoholičky v naklizeném bytě. Pak ale do mého života přišel první pes. No, pes… grifonek… Z původního jednoho psího kluka ve střídavé péči se mi to lehce zvrhlo. Dokonce tak, že nyní mám chovatelskou stanici grifonků a brabantíků s názvem „Kus mého srdce“ a je nás jako v pohádce o Sněhurce, jen já nejsem Sněhurka, ale odporná, uřvaná hyena s nervy na pochodu, co zas těch mých sedm trpaslíků vyvede! Z kdysi upravené nažehlené slečny se měním ve stejnou opici jako těch mých sedm smradů! Ale víte co? Jsem šťastná jako nikdy v životě! A dnes vás několika historkami ze svého Facebooku zasvětím do zcela běžného života chovatele, který by šel nazvat „Až zaschne hovno!“

Prodám ho se slevou!

Musím říct, že po dnešním dni jsem zase o kus hrdější na malého Arniho juniora! Vždy když odcházím z bytu, tak ho s Attinkou zavírám do klece, aby tady něco nevyvedl. Dnes jsem si ale řekla, že je čas to s ním zkusit, ať tam nemusí být stále tak zavření. Nebylo tu nic, co by mohl zničit, vše bezpečné, tak proč to nezkusit – vždyť dnes je taaak krásný den „D“!

On mi rozumí…

Před odchodem jsem je vyvenčila a pak jsem si je doma posadila a promluvila jim do duše… Ten malý kluk je absolutně báječný!!! Celou dobu mě nespustil z očí a poslouchal, jako by věděl, že věty: „Dnes to zkusíme a uvidíme, když mě nezklameš, tak už to takhle bude vždy. Moc ti věřím Arnísku, já vím, že to zvládneš“, jsou věty jen a jen pro něj a on bude ten můj malý hrdina a zvládne to!

Zvládl to na jedničku! 

Borec je to! Přijela jsem před dům, zaparkovala a nikdo neštěkal – pecka! Dorazila jsem ke dveřím od bytu, bylo slyšet, že už na mě čeká fronta, ale neštěkají – no juchůůů! Otevřu dveře a nemohu, mluvit… Je to hrdina! Můžu mu už stoprocentně věřit!

Přála jsem si dogu…

Dřív než smečka se ze dveří vrhl odér echt kvalitního rumu! Během setiny vteřiny jsem identifikovala, že je to ta láhev patnáctiletého a sakra kvalitního rumu, co tady schovávám pro taťku… Během další setinky identifikuji i střepy od ní – všude, opravdu všude! U některých bohužel identifikuji i krev! Ale rum neidentifikuji nikde!!! Načež se podívám na smečku… Vždy jsem si přála dogu, teď jich tady mám šest! Všichni jsou nalitý jako dogy, sotva stojí, hnáty křivé, očka malá a výraz šesti idiotů! Beru je ven, abych zjistila stav. O chůzi se opravdu nedá mluvit! Junior se při zvedání nožičky převrací, senior se usmívá na své hovno, do kterého už podruhé spadl a to ho ještě stále teprve tlačí ven! Holky si myslí, že jsou stonožky a mohou si část nohou zaplést jako copánky. Identifikuji, že ač se to nezdá, tak jsou všichni OK…

Jsem tak hrdá, že junior mou důvěru nezklamal, postaral se o celou smečku i byt. Vždyť nikdo z nich nezlobil, byt voněl a byl dokonce nově vyzdoben… PRODÁM HO SE SLEVOU! Zn.: IHNED!

 Příroda to ale umí zařídit!

Absolutně nechápu, jak okamžitě ví, co má dělat… Nepůjčila jsem jí žádnou chytrou knihu o psím porodu, nepustila jsem jí na net, aby se účastnila zaručeně stoprocentních  diskuzí a rad  odborníků, kteří ještě nikdy nerodili stejně jako ona a určitě neviděla ani instruktážní video „Psí porod od A do Z“. Dokonce jsem si ani nevšimla, že by měla nějaké „mateřské dýchánky“ s Chilli, která už je hrdou matkou. Rozhodně si nevyměňovaly rady, co s oteklými tlapkami, bolestmi zad, prdíky (a že ty tedy byly… ) a hlavně, co dělat až TO přijde. Přesto přesně ví a je úžasná!

Jen tiše sleduji, žasnu a obdivuji.

Z bezstarostné Emi s intelektem usměvavé modelky je úžasná matka! Absolutně to nechápu, vždyť si mohu být vždy naprosto jistá, že když má drobná smečka v počtu šesti psů poběží a někdo narazí do dveří, nevyskočí do auta ani na pátý pokus, bude stát v cestě zbytku smečky při vášnivém běhu za míčkem a jen se nechápavě usmívat, bude to vždy Emi… Moje ebenová kráska, Naomi Campbell – Emi je matkou… Od první vteřiny se vzorně stará, naprosto dokonale pečuje, krmí, masíruje, funguje jako samoprací plenkové kalhotky, má dokonalou trpělivost s panem „modrým“, který si její mléčný bar plete s Tour de Stodolní – tolik barů v jedné řadě – vyzkoušet se musí každý, než přepadne přes kojící deku v pozici Superman a zatáčí! Ještě že slečna „růžová“ je oproti panu „modrému“, takový „štamgast“…

Spím s nimi na zemi

Musím sama sobě přiznat, že je obrovské štěstí, že ze mě nikdy v životě nebude tchýně! Přestěhovala jsem si totiž postel do pracovny, ze které jsem udělala porodnici a nyní dětský pokoj, pěkně spím na zemi vedle nich a nakukuji do ohrádky, zda není potřeba pomoc. NENÍ! Ale já přesto stále načuhuji a otlapkávám prcky, jak jen to jde.

A nedám si pokoj, a nedám!

Už druhou noc mi došlo, jak těžké to Emi matka má… Asi ve dvě hodiny v noci, když jsem opět načuhovala a zasahovala rozmazlováním do výchovy, jsem jen tak pohladila Emi po hlavičce…  Pár hodin předtím jsem ji pořádně vykoupala, aby byla po porodu čisťoučká, vyfénovala ji, aby šla ke štěňatům nejen čistá, ale i suchá. A  jak ji nyní tak drbu po té umyté, vyfoukané hlavičce, tak cítím to čerstvě zasychající štěněcí hovínko v její čupřince a za svitu svíčky, protože přeci nebudu svítit lampičkou, když svíčka i voní, vidím ten její odevzdaný, ale stále se usmívající výraz s pohledem: „Ty dva prcky zvládnu, s tebou to sice bude těžší, ale já to dám!“

 Nedělní idylka

Neděle... Chvíli klid! Celý týden jsem se těšila, až si chvilku sednu, pustím si film, vezmu si čokoládu, hned vedle ní položím sklenici coly, krásně orosenou správným vychlazením a prostě budu jen sedět... Obklopí mě má drobná smečka, zachumláme se a já si konečně vezmu do náruče ty malé černé uzlíčky a budu se dívat, jak spinkají.

Pocit absolutního štěstí… 

Předtím, jsem ale musela ukojit svůj pud hospodyňky, což znamená uklidit – vyluxovat, vytřít, vše naleštit, vyprat a vyžehlit. Takže asi o šest hodin později si konečně sedám na ten gauč, s tou čokoládou, colou, pouštím film, beru si do náručí prvního drobečka – pana „modrého“. Dívám se na něj s úžasem, jak roste, jak je krásný, ten kouzelný nosánek, tlamička, malá ouška, tlapy jako malý lev (bude po tatínkovi). Mezitím mě obklopují moje psí holky a přitulené usínají okolo mě... Pocit absolutního štěstí! Pozoruji, jak prcek spinká, protahuje se, ty pomalé neohrabané pohyby... Otvírá oči a dívá se na mě. Jako by se usmíval, špuntík maličký. Až mi z toho v břiše poletují motýlci... Ten krásný hřejivý pocit...

Počkat!!! Hřejivý pocit!!! On čůrá!!!

Rychle jsem vyskočila, abych ho dala na plenu, holky jsem tím vzbudila, takže se okamžitě rozštěkaly jako sirény, kopla jsem do stolku, kde byla orosená sklenice správně vychlazené coly, bohužel ještě plná (zvláštní jak se plná sklenice umí rychle převrátit...). K tomu jsem zjistila, jak šikovnou mám malou holčičku, udělala bobeček, jen nevím, jak přelezla zátaras a udělala ho hned vedle pleny. Naneštěstí o tom přemýšlím jen zlomek vteřiny, než se zřítím k zemi, protože jsem měla tak blbý nápad, že tu dřevěnou podlahu naleštím Prontem, aby to tu hezky vonělo... Kombinace Pronta, štěněčího echt kluzkého bobánku nahradí naprosto dokonale nasazení kolečkové brusle... Když dopadám úplně poch*aná panem „modrým“, do bobánku od slečny „růžové“, ze stolku na mě stéká cola, holky na mě štěkají jak o život a já stále držím v dlaních pana „modrého“, aby se mu nic nestalo, znovu se na něj podívám a on se stále usmívá a opět začíná zavírat očíčka a usínat...

Jdu prát, vytírat a asi si dám čokoládu! Film bude brzy končit! Pustím si ho znovu! Možná si vezmu slečnu „růžovou“, abych si ji pochovala, ale před tím ji vyždímám na plenu!!!

Úcta ke starším musí být!

Nedá se nic dělat, je to tady! Musím se zúčastnit debat na téma úcty a výchovy. Protože co je moc, je opravdu moc! Říká se, že úcta ke starším je projevem vychování... Moji rodiče mou  výchovu viditelně nezanedbali!

Více než pár facek…

Bohužel už musím přiznat, že patřím k těm historičtějším ročníkům, protože pokud bych si dovolila být drzá, či jakkoliv neuctivá ke komukoliv staršímu, tak by mi přilítla taková plácaná, že by se mi hlava protočila kousadlem na opačnou stranu! Absolutně tím samozřejmě nerespektovali mou osobnost a správný vývoj mé jedinečnosti a originality... Ale jsem jim za to hodně vděčná, protože mi tím dali mnohem více, než pár facek. Díky této brutální fyzické výchově dnes respektuji starší, ty, kteří něco dokázali a kohokoliv, kdo má v něčem prokazatelně více zkušeností než já – prostě jsem výchovou dinosaurus! Ještě pár topných sezón a dobrovolně se přihlásím jako černé uhlí...

Drzouni chlupatí 

V posledních dnech jsem svědkem toho, jak někdo, kdo ještě nic nedokázal, žije pod střechou rodičů a vlastně nemá pořádně ani občanku, s*re na hlavu někomu, kdo mu ještě nyní utírá zadek...

Ano, ano... Žádná úcta, žádná výchova... Člověk se obětuje, spí na zemi a ráno se vzbudí s h*vnem na hlavě! Budu si muset vážně promluvit o výchově vrhu „B“ s jeho rodiči. Protože sr*t na paničku v šesti týdnech... Kam ta dnešní mládež spěje?

Bože, prosííím!

Je odstávka teplé vody, období, kdy se ze mě stává modlící se člověk! Bože, jen ať se ti smradi v něčem nevyválí!!! Já koupel v ledové vodě vydržím, rozumím pojmu „odstávka teplé vody“, ale jak bych to vysvětlila jim? Každé venčení v tomto období je pro mě adrenalinovou duchovní poutí! Oči mám jak šnek, hbitá jsem jako šelma a hlas mám jak siréna! H*vna, zdechliny a podobné vonné nástrahy číhají přeci všude!!!

Čuchají a čuchají

I dnes večer jsem vyrazila venčit s modlitbičkou: „Bože! Ještě jednu noc a den. PROSÍM!!!“

Došli jsme na venčící louku, pokřižovala jsem se, rozhlédla se, nasála večerní vzduch – zda je široko daleko vše „čisté“ a odepla vodítka... Rozprchnutí bylo standardní, klasická čůrací místa také, vše probíhá, jak má... Ale pozor!!! Belami se zasekla a čuchá! Jedno oko na Belami, druhé oko na zbytek smečky!!! K Belami se přidává Celi, čuchá! Přibíhá Chilli, čuchá! A sakra, sakra!!! Bože! Bože! Prosím, moc prosím! Ještě jednu noc a den! Přibíhá Arni, čuchá! Přibíhá Vui, čuchá! To už rychle přibíhám i já a následuje mě Cáťa. Dívám se, co to tam všichni tak vášnivě čuchají, ale nic nevidím, takže situaci vyhodnocuji jako neškodnou, pouze čuchací, pomalu se otáčím, abych se podívala, kde je Emi a Attinka a vidím, že ty už si sem běží čuchnout také.

Schytali to všichni  

Jak se tak po nich otáčím, tak ještě tím „šnečím“ okem pozoruji, jak se nad všechny ty skloněné čmuchací hlavy staví Cáťa a začíná zvedat nožičku!!! Rychlostí šelmy po něm skáču, ale už vidím, jak první kapky končí na hlavě Arniho, Chilli, Vui, Celi a Belami!!! V samé hysterii a s řevem sirény ho beru do dlaní a zvedám ze země! Cáťa v ch*aní pokračuje a rozmachem, který jsem mu zvednutím do vzduchu dala, stíhá pokropit nejen už mokré hlavy, ale i záda a jak se s ním otáčím, tak trefuji i Emi a Attinku, které teprve přicházejí!

Bazoš právě dnes: Daruji ochcaňďouru! Při rychlém jednání přidám i pelíšek a granule!!!

Foto: archiv Marie Krejčové