Egon – z mýho deníčku

Víte, že i pes může mít svůj deníček? A znáte Egona? Egon totiž svůj deníček má, ale pozor, píše si ho úplně sám! Navíc vám dokáže pořádně rozvibrovat bránice! I u nás v redakci to pěkně vibrovalo. A tak jsme se rozhodli, že to přece Egonovi nebudeme kazit nějakými našimi pochybnými zásahy a necháme tu jeho „pejštinu“ přesně tak, jak je. Haf!

V novém roce by měla vyjít nová knížka plná nadsázky, ironie, fonetiky a černého humoru jako vzpomínka na jednoho obyčejného psa s neobyčejným pohledem, co už si dávno běhá po loukách kdesi za duhovým mostem. Knížka, ze které se dozvíte, jak by to asi mohlo vypadat, kdyby si psí senior psal deník o tom, jak si užívat psího důchodu pod křídly páníčka, co má zdravý selský rozum a jak přežít šílenou pečlivost paničky, zvané panda čili Vona. Knížka příběhů známých z facebookové stránky Egon – z mýho deníčku www.facebook.com/egonzmyhodenicku/ se stejnojmenným názvem od Petra Egon www.facebook.com/petra.egon

A i nějak takto to bude v psím deníku, kdo ví, možná vypadat. To je ale překvapení. Ale už teď se můžete těšit…

Poprvý za sto

Zazvonil budík. Kdysi dávno v sobotu, mnohem dřív, než vobvykle. Nebyl mi eště rok. I když skoro jo. „Ten budík řve, nejde to ňák ztlumit? Z toho budu mít jednou opar po ránu“, řekla Vona a posadila se, votočila se na pána a eště pronesla: „Spíš? Nespi. Neslyšels ten budík? Tak jsem na to zvědavá! Je skvělej a dá to rovnou za stovku!“ Vobrátila se na mě a sdělila: „Dneska je tvůj velkej den. A ty to dáš. Páč jsi šikulka. Dneska se ti vodstartuje kariéra, mrňousi. A já budu tvůj doplněk, jesli dovolíš… Snad ti to nebudu moc kazit.“

Sbalila misku, láhev vody, řetízák, vodítko, šňůru, postroj, těžkou čínku ze dřeva, můj balonek, pytel piškotů a pikslu voňavýho sejra, mojí vobčanku a taky její a postavila se mezi dveře a votočila se na pána: „Né, abys dorazil před polednem, poněvadž když tě ucejtí, můžem jet rovnou domů. Na procházku půjdem teď sami a pak jedem. Bude - z tebe, Gigi, závodník“ namířila svůj hrdej pohled směrem ke mně. A pán na to vodvětil jen: „Hmm.“

Vobešli sme celou čtvrť, naložila mě do auta a jeli jsme.

Psů nastoupilo na závody skoro dvacet. A já. A taky Hajda, bílá vovčanda, co se mi tak líbí, taky aby ne. Mam přeci vkus.  Její geny sahaj do Německa. Jako moje. A taky za voceán, kterej jsem nikdy neviděl. Až do Kanady. A nakonec její praprabáby přesídlily do Švýcar. Já Black a ona White… Panda vykročila namyšleně, podala ruku chlápkovi v saku a stoupla si do pozoru: „Psovod Panda se psem Egon jsou připraveni složit svou první zkoušku pod sluncem…“ A rázně, vzpřímeně a vážně plnila povely rozhodčího v saku a já zas její. Ležel jsem vodloženej rovně, jak podle dřevěnýho pravítka a sledoval jednim vokem pandu, jak stojí v pozoru vopodál a druhym vokem mojí bílou fešnou Hajdu, jak se chystá na přivolání. Čuba vyběhla na povel Volno a rozhodčí s pruhovanou kravatou velel: „Psa přivolat“ a vovčáčí panička poslechla: „Hajíí … k noze!“.

Eště než dořekla K noze, splnil jsem na slovo povel, kerej dobře znám, páč ho panda předvádí, kudy chodí. Hají umim dokonale! A tak jsem sebou fláknul na znak, přední packy vzhůru. „ To je neskutečný! To to začíná!“, zařvala Vona přes celej ten areál voplocenej a rozhodčí vyprsk slinu na lejstro, co držel v ruce před sebou.  No, to dá rozum, aby ne. Začít se s kariérou musí kvalitně. A Hajda si lehla, jako já. Ale né na záda. Nesplnila povel na plnej počet bodů.

Můj adventní sen 

Ležim si to na mym zaprasenym pelíšku, naštěstí mi ho nestihla vyprat. Ještě jednou se vyspim a už hned zejtra ráno si řeknu – dneska příde Jéžíšek. Pod stromem budou dvě vobrovský krabice s velkou mašlí. Dlouhej červenej konec stuhy čapnu do huby, zatáhnu a popoběhnu s nim vod jedle až do předsíně. Mašle povolí a z tý první široký krabice se vysype na koberec pár metráků písku. A pak zatáhnu za druhej špagát, taky červený barvy a ten druhej velikej balík se votevře ze všech stran naráz. A z něho vyleze veliká, vysoká, bílá, načechraná a uplně mokrá labuť a bude na mě čučet jak ta trubka a pak se voklepe a voda z Vltavy bude stříkat na skříň a na zeď a na sedačku. Přesně ten bílej pták, co se proti mě minulej tejden postavil pod mostem u Vltavy a začal syčet: „Ssss“. A netvářil se u toho přívětivě. Ten, kůůli kerýmu jsme museli s pánem jít jinudy, než jsem zvyklej, aby mě neplácnul bílym křídlem. A já po tý labuti skočim, po večeři slupnu kus velkýho bílýho dezertu i se zobákem a zbytek si zahrabu na jindy pod strom do písku vedle vánočního stromu. Počítám ovečky a připlet se mi mezi ně i beran, už abych, hajdy, spal…

Nákup

Vyšlapoval jsem si to s pandou vo jednom víkendu ve vokolí a přidřep jsem si na kraji zelenýho pásu u chodníku. Strčila ruku do kapsy a vytáhla mikrotenovej sáček s nápisem „Uklízejte po psech", sehla se a vzorně po mě uklidila. Taky aby ne. Je to její pejskařská vobčanská povinnost. Na pytliku uďála dva uzle a rozhlídla se kolem sebe. Popelnice nikde. Pokračovali jsme dál a uběhlo asi půl hoďky. Potkali jsme několik kámošů a já si s nima hrál a Vona probírala všechny ty kynologický problémy, který řeší dnes a denně, i když stejně eště na nic světobornýho nepřišla. Cestou domu jsme míjeli místní samoobsluhu a tak k ní zamířila. Velela: „Lehni. Zůstaň“, vytáhla mi z huby můj balonek na šňůrce, místo něj mi připla vodítko a přivázala mě k zábradlí před krámem: „Hezky čekej, jdu jen pro pečivo a koupím ti pribiňáka!“ Prošla turniketem a zamířila si to kolem voddělení uzenin, jejichž vůně se linula až na ulici, přímo do pekárny a do sáčku vložila vosum housek, prošla kolem sejrů, čapla pribiňáka a stoupla si do fronty. Přišla na řadu a vodložila vanilkovou lahodu pro mě a housky na pás a ten je pomalu posouval k pokladně. Prodavačka je namarkovala, předklonila se, posunula si brejle na blízko nahoru na čelo a přísně položila votázku: „A v tom druhym pytlíku máte co?“ Panda nechápavě pokrčila rameny. Prodavačka za pultem si stoupla a s nakrabacenym vobočím ukázala prstem dolů na mikrotenovej sáček, co jí visel v připažený levý ruce. A Vona se uculila a vyprskla pár kapek slin z toho smíchu na pás: „Ježiš Marjá, na to jsem úplně zapomněla!“ „Tak tam teda máte co?“, zopakovala pokladní. A panda pravdivě odvětila: „Tak tam mam hovno.“ Ležel jsem vodloženej před tou sámoškou a zahlíd jsem, jak si prodavačka dřepla zpátky za pokladnu. A viděl jsem, jak panda ve vobličeji hodně zrůžověla. Kdo ví, co si ty dvě vyprávěly.

Petra Baďurová