Nikdy se nevzdala, dnes ač je na vozíku cvičí svého asistenčního psa a jezdí na koni – to vše bez pomoci druhých.

Máte pocit, že Vám dochází síla? Schází energie, vše se zdá černé a Vy už nevíte jak dál? Pak si určitě nenechte ujít rozhovor se sympatickou a energickou ženou Danou Selnekovičovou, která po těžkém úrazu zůstala na vozíku a přesto se nevzdala. Neuvěříte, co vše dokáže Dana zvládnout. Více na stránce ecanis.

Dano, Vy jste v roce 2009 prodělala těžký úraz páteře, co se tenkrát stalo?

Já jsem vždy ráda sportovala, dělala jsem všechno možné, jezdila na koni, na kole, běhala, plavala, skákala na trampolíně, lyžovala. Prostě jsem byla ráda v pohybu. Jenže jednou se to nějak nepovedlo, spadla jsem rovnou na záda a hned jsem věděla, že je zle. Přijela pro mě sanitka a ani operace mi nepomohla, mícha byla natolik poškozená, že jsem nyní od pasu dolů ochrnutá. Nohy mě neposlouchají, tak mohu jen sedět.

I přes svůj hendikep jste se pustila do výcviku asistenčního psa. Jak jste přišla na to, že si ho sama vycvičíte? Proč jste si jej třeba rovnou nekoupila vycvičeného od nějaké organizace?

Já miluji hlavně koně, to jsou zvířata, která mě velmi oslovila a věnuji se jim již asi 30 let. Když ale sedíte, tak najednou je ten kůň moc veliký, uvědomujete si jeho velikost, sílu, rychlost a také bohužel Vaši maličkost a zranitelnost. Jediné, co Vám zbyde, je síla ducha. To mě přivedlo na myšlenku zkusit začít pracovat se psy, které jsem měla vždy ráda, ale kvůli koním jsem na ně neměla čas. Začala jsem si půjčovat dospělé psy od známých, hlídala jsem je v případě potřeby a učila se s nimi pracovat. Četla jsem různé knížky a chodila na semináře, hledala jsem svou vlastní cestu. Velmi úžasné bylo poznání, že když u psa najdete jeho motivaci a vzbudíte jeho zájem o Vás, jak moc jsou ochotní Vám nabídnout. Začala jsem je učit různé věci, ať to byla třeba obyčejná chůze u nohy s prověšeným vodítkem nebo podávání věcí, které mi upadnou. Jednoho psa jsem v jeho 6ti letech naučila tahat, tak jsme potom chodili na dlouhé procházky, a když byl špatný terén nebo velký kopec, tak mě prostě pomohl a vytáhl mě dál. Bylo to úžasné přátelství, které ještě stále přetrvává. Potom nastal čas, kdy jsem si řekla „dobrá, s dospělými psy mi to docela jde, zvládla bych i štěně?“ Nebyla jsem si jistá, zda to zcela sama zvládnu, tak jsem hledala možnost pracovat se štěnětem pod dozorem.

Bydlím kousek od Střediska výcviku vodících psů v Praze Jinonicích a jejich cvičitele pravidelně vídám chodit kolem. Oni mohou psa odborně připravovat až od přibližně jeho 1 roku, proto stále hledají zájemce o předvýchovu štěněte, na kterou sami dohlížejí a jsou připraveni pomoci. Oslovila jsem je a dohodli jsme se, že mi svěří své štěně. Protože jsem vždy milovala německé ovčáky, vybrala jsem si právě jeho, měla jsem štěstí, protože v 90 % procentech mají retrívry či labradory. Když jsme později sepisovali Smlouvu o výchově a předávali si tu malou  černou kuličku, bylo úžasné, že ona, Chita, se narodila ve stejný den, jako já. Asi to tak mělo být.

Práce se štěnětem byla úžasná, vidět, jak rychle se učí a jak se vyvíjí. Protože je hodně věcí, které nemohu dělat tak, jako zdraví lidé, dávala jsem si hned od začátku pozor, abych nastavila pravidla hry. Vlastně mohu říct, že jsem se během výcviku nikdy nedostala do krizové fáze, všechno se dělo tak nějak samozřejmě. Pracovala jsem s ní hodně ve volnosti, abych mohla dobře rozpoznat možné signály neochoty či nedostatečné motivace a hned to napravit.

Na pravidelných setkáních s předvychovateli ve středisku jsme začali pomalu pozorovat, že Chita projevuje více pozornosti a starostlivosti vůči mně než ostatní štěňata a přemýšleli jsme, jak tuto skutečnost dále využít. Protože se psy zde pracují individuálně, vybírá se jim jejich budoucí páníček až ve vyšším věku, kdy se projeví všechny jejich vlastnosti. Z toho důvodu ani Chita zatím neměla vybraného následujícího majitele a tak jsme se  rozhodli ji docvičit dle mých požadavků přímo pro mě. Zhruba od jejího jednoho roku jsme ji společně s cvičiteli připravovali na speciální zkoušky asistenčních psů, které následně zcela bez problémů zvládla. Ve skutečnosti bych asi ani nechtěla již vycvičeného psa, kterého bych dostala dospělého, baví mě právě ta práce a postupná výchova.

Co bylo důležité Chitu naučit, a jak jste výcvik zvládala?

Chita musí hlavně zvládat různá prostředí, a to včetně nákupních středisek či zábavních parků. I zde je zapotřebí, aby byla klidná a soustředěná, což ve výcviku trvalo asi nejdéle ze všeho. Nejdříve ji totiž jako štěně takovéto věci nezajímaly, to přišlo až s pubertou a dospíváním. Zjistila, kolik je tam vlastně zajímavých věcí a lidí, snadno ztratila pozornost a zabývala se potom svými psími starostmi. To chtělo jen trpělivost, čas, pravidelné výlety do různých prostředí. Z věcí, které se ve standardním výcviku neučí, umí podávat všechny věci, včetně kovových či skleněných, přitáhnout vozík, když ujede (například při vystupování z auta), zavírat dveře, táhnout do kopce. Ze zdravotních důvodů mi pomáhá i při rehabilitaci, jde o tzv. „polohování“, kdy mi svým tělem zahřívá či masíruje nepoužívané a ztuhlé svaly. Nesmím také zapomenout na velmi důležitý sociální kontakt, neboť mi venku s cizími lidmi pomáhá překlenout komunikační bariéry. Již se mi nestává, že maminky ode mě odtahují děti, které se ptají, co se mi stalo a proč nechodím. Spíše nyní se zájmem koukají na psa a ptají se, zda si ho mohou pohladit. To platí i u mnohých dospělých.

Popište nám, čím je pro Vás Chita.

Chita je pro mě velkým parťákem a kamarádem, jsem ráda, že ji mohu vzít kamkoliv s sebou. Když jsme uvnitř, tak je klidná a pracuje, venku v parku potom dovádí a strašně ráda se honí buď s dětmi či jinými psy. Dává mi spoustu lásky a energie.

Je Chita jen Vaším pomocníkem nebo se spolu ještě něčemu věnujete?

Momentálně již na nových dovednostech nepracujeme, neboť jsem se prostřednictvím psů opět dokázala vrátit ke koním. A to díky tomu, že jsem se přesvědčila o tom, že fyzická síla je někdy sice zapotřebí, ale duševní silou se toho dá zvládnout mnohem více. Někdy si pro radost zajedeme pást ovečky, což nás obě moc baví, ale více se tomuto sportu nevěnujeme.

Slyšela jsem, že Váš pes je také filmovou celebritou, co je na tom pravdy?

Ano, máte dobré informace. Chita si již zahrála vícekrát ve filmu či reklamě, asi nejznámější je film Lída Baarová, kde hrála psa Adolfa Hitlera Blondi.

Vy jste velmi aktivní žena, kterou asi opravdu nic nezastaví a nejenže jste se pustila do výcviku psů, ale pořídila jste si i koně, kterého si sama jezdíte, trénujete – prakticky zvládáte vše sama bez pomoci. Povězte nám o tom více.

Jak jsem se již zmínila, koním jsem se věnovala před úrazem a potom jsem se bála, že se již k tomuto Koníčku s velkým K nedokážu vrátit. Že již nic nebude takové, jako předtím. Psi mi ukázali cestu a jsem jim nesmírně vděčná, neboť dnes už vím, že věci nemohu dělat stejně, jako jsem byla zvyklá, ale když je vůle, tak se dá najít i cesta. Je možná trochu delší, ale zase si ji umím více užít a všímat si drobných úspěchů. Mám svého koně, přizpůsobené sedlo a nástupní rampu, abych se na něj dostala. Prvním úspěchem bylo čištění koně, který v klidu ve volnosti stál a vůbec neřešil, že kolem něj jezdím na vozíku. Postupně jsem se dostala až do sedla a dnes jezdím jak na jízdárně, tak na louce, dokonce si tam dovolím i cválat a vím, že kůň i pes na mě dávají pozor.

Měla byste vzkaz pro lidi, kteří se ocitnou v podobné situaci jako Vy ale nemají tolik síly či odvahy?

Každý si musí projít svou cestou a začátky nikdy nejsou lehké. Každý má svůj způsob, jak se s životními nástrahami popere, i já mívám špatné dny, kdy si nejsem jistá, zda to, co dělám, má nějaký smysl. Jako radu bych snad mohla říct jen tolik, abychom si dávali velmi malé a splnitelné cíle a uměli si užít následný úspěch, jen tak můžeme pokračovat stále dál a nepochybovat o dosažitelnosti našeho snu. Vždyť život je cesta, která nikdy nekončí.

Velice Vám děkuji za rozhovor.