Zlato zůstalo v Čechách, aneb Konečně to vyšlo!

Také jste se zatajeným dechem sledovali říjnové mistrovství světa v agility a drželi palce našim závodníkům? Vyplatilo se! Češi dosáhli na medailové pozice hned několikrát, ale bezesporu největším úspěchem je zlato v jednotlivcích kategorie large. A právě s mistryní světa Terezou Královou jsme si popovídali…

Zraky všech fandů agility u nás i v zahraničí se začátkem října jednoznačně upíraly k mistrovství světa v Liberci. Tím větší byla radost nás domácích, když si v kategorii large pro zlato doběhla právě česká reprezentantka a jedna z favoritek Tereza Králová se svou border kolií Say (Explosive Essay). A my tu pro vás máme exkluzívní rozhovor s mistryní světa…

Terezo, dovolte mi nejprve, abych vám jménem celé naší redakce co nejsrdečněji pogratulovala k tak obrovskému úspěchu. Podělte se s námi však o své bezprostřední dojmy, když jste se Say doběhly a na obrazovce nad vámi zasvítila vaše jména na prvním místě?

Děkuji! Já jsem hlavně nemohla uvěřit tomu, že jsme konečně zvládly zaběhnout finálový běh čistě!
Pocit to byl krásný...  Say šťastná, že si zaběhala agility a má svoji hračku a já vděčná za to, že mám Say, a že se nám to společně povedlo.

Nyní se na to díváte již s odstupem času a v klidu. Jaký je to pocit být najednou nejlepší na světě? A budete si na  sebe do budoucna klást ještě vyšší nároky než doposud? Fanoušci budou jistě plni očekávání i příští rok.

Jsem ohromně šťastná, že se mi splnil můj agilitní sen a musím říct, že to bylo vlastně ještě lepší než v mých představách. Každopádně  na titulu mistra světa v agility život nestojí, takže se nic nemění. Nároky zvyšovat nebudu, já jsem na sebe byla dost kritická i předtím, ha ha ha. Rozhodně se ale budeme dál snažit běhat tak, jak nejlépe to umíme.

Byla jste jako čerstvá mistryně světa pozvána i do pořadu „Snídaně s Novou“. Vypadalo to, že jste v televizi jako doma. Nebyla jste ani trochu nervózní?

Abych pravdu řekla, tak v podstatě nešlo o pozvánku jen pro mě, ale pro členy reprezentace.
Nervózní jsem se necítila, ale určitě nejde o něco, co bych vyhledávala. Tak nějak jste mi teď připomněla, že jsem sama záběry ještě nikdy neviděla.

Jestli dobře počítám, tak jste se této vrcholové akce zúčastnila již pošesté. Párkrát jste však již kousek od mety nejvyšší byla, ale letos to konečně vyšlo a navíc doma. Pomohly i zkušenosti z minulých ročníků, domácí atmosféra a možná i o něco menší tréma?

Ano, počítáte správně, od roku 2011 s vynecháním roku 2013 (MS bylo v Jihoafrické republice). Zkušenosti určitě pomůžou, domácí atmosféra také. Každopádně velký podíl přikládám mentální přípravě, které jsem se několik týdnů před mistrovstvím světa věnovala.

     

Startovala jste nejen sama za sebe, ale také v družstvech. Jak moc je to jiné oproti kategorii jednotlivců a užíváte si při tom nějak jinak týmové emoce? Nakonec jste byli nejlepší v jumpingu…

Běhat družstva je určitě trošku odlišné a možná i o něco náročnější, protože neběháte jen za sebe, ale za celý tým! Tentokrát se nám dokonce podařilo ještě společně před MS několikrát trénovat, což bylo skvělé. Výsledek v jumpingu byl fantastický a k tomu radost znásobena krát čtyři.

Připravovala jste se podobně jako na jiné závody během celé sezóny nebo jste zvolila odlišnou taktiku a speciální trénink?  

Moje tréninky před MS jsou vždy tématicky zaměřené na parkúry od rozhodčích, kteří budou dané mistrovství posuzovat a také na ladění detailů a toho, co se nám třeba nepovedlo na předchozích závodech. Letos jsem celý srpen agility vynechala a snažila se dostat Say do co nejlepší formy, agility jsme začaly běhat zase až v září. Myslím, že se to celé povedlo výborně načasovat.

Vrátím se o mnoho let zpátky. Začínala jste s fenkou zlatého retrívra Sheilou, tu jste si ale asi cíleně na agility nepořizovala. Proč jste se tehdy rozhodla právě pro tento sport?

Ano, Sheila byla mým prvním psem. Tehdy jsem pro nás hledala nějakou společnou aktivitu a narazila jsem na agility. Speciální důvod, proč zrovna agility, nebyl, ale vypadalo to jako dobrá zábava a já jsem hlavně chtěla dělat něco akčního.

Nyní jsou vašimi parťačkami hlavně border kolie a příznivci agility jistě znají nejenom Say  (Explosive Essay), ale i její starší „kolegyni“ Nice (A3Ch Little Jackie Black Chevers). S oběma máte neuvěřitelné výsledky. Prozraďte nám, jak to děláte, že vám to s nimi stále tak „šlape“? Nějaký tajný recept na úspěch nebo nadstandardní motivace?

Žádný tajný recept! Vždy jde o komplex mnoha faktorů, každopádně si stojím za tím, že je důležité mít se psem dobrý vztah.

Když jste si vybírala Say, hledala jste druhou Nice nebo naopak úplně jinou povahu? Každá je pro vás jistě jedinečná, ale dá se určitě říci, se kterou z nich se vám třeba lépe spolupracuje a proč. Jaké tedy holky vlastně jsou?

Ne, druhou Nice jsem nehledala. Pravdou je, že nejdříve jsem chtěla psa, který by jí byl vizuálně podobný, protože Nice je v mých očích krásná border kolie, ale doufala jsem v trochu větší drive. Obě linie, ze kterých Say pochází, jsem sledovala roky, takže ve chvíli, kdy jsem našla plánované spojení obou těchto linií, tak bylo jasno. S Nice jsem si užívala běhání  „na těsno”, protože uměla pěkně zatáčet a mohla jsem tak být jako handler více aktivní. Say má větší drive a delší skoky, takže handlingových manévrů ubylo, není na ně totiž při běhu s ní tolik času. Jednodušší spolupráce je asi se Say, jsme na sebe lépe napojené a agility je naše společná závislost.

Za ta léta aktivního agilitění jistě nebudete mít nouzi o zajímavé, úsměvné nebo něčím jiným nezapomenutelné historky či zážitky. Vzpomněla byste si na nějaký?

Určitě ano. Diváci se na loňských kvalifikačních závodech docela dobře bavili na můj účet. V té době jsem totiž v rámci příprav na kvalifikace poctivě trénovala zastavované zóny na houpačce. V praxi to vypadá tak, že Say je zvyklá se na konci houpačky zastavit a „počkat“ na uvolňující znamení. Já jsem tehdy v zápalu boje bohužel omylem vydala špatný povel a fenka ne a ne opustit naučenou pozici. Prostě si myslela, že ji jen tak zkouším a nechtěla se za žádnou cenu nechat nachytat. A já jsem prostě v tu chvíli nebyla schopná ji z té houpačky odvolat. Povedlo se mi to až na několikátý pokus a navíc jsem se k ní musela ještě vrátit. 

A jaké máte plány a cíle do další sezóny?

Aktuálně máme na čas tzv. agility pauzu a místo toho chodíme na dlouhé procházky a pracujeme s balančními pomůckami, aby Say byla na návrat zpátky dobře připravená. Plán je udržet dobrou fyzickou kondici a zdraví. A co se cílů týče, určitě se pokusíme zaběhnout lépe na několika akcích, které se nám v minulosti nevydařily tak, jak by mohly. Jinak se mé další kroky budou ubírat spíše směrem k trenérské činnosti a osobnímu životu.        

Zde (http://www.ecanis.cz/clanky/medaile-zacinkaly-hned-nekolikrat-_358.html) si můžete o letošním MS FCI 2017 v agility přečíst související rozhovor s Pavlem Koškem „Medaile zacinkaly hned několikrát!“.

Foto: archiv Terezy Králové, Pavel Humpolec, Jiří Wasserbauer, Tomáš Seeman, Eva Maděrová, Kateřina Terčová, BaliPhoto, Carola van Tilburg, Kristi Oikawa, Yasuhiro Ohori, Jana Braunerová, Petra Marečková.
Video: Pavel Košek