Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.
Tento týden se pomyslně rozloučíme s plemenem zlatý retrívr, a tak jsme na závěr požádali o rozhovor dvě dámy, dalo by se říci nejpovolanější z nejpovolanějších. Povídat si postupně budeme s poradkyněmi chovu z obou chovatelských klubů, které u nás ZR zaštiťují. Oběma jsme položili velmi podobné otázky. Tentokrát na ně odpovídá Alena Čečrdlová, poradkyně chovu z Retriever Clubu CZ. Tak Pojďme na to!
Se zlatým retrívrem se poprvé setkala téměř před třiceti lety a zamilovala se okamžitě. Od té doby jí po boku věrně kráčí již několikátá generace těchto přenádherných psů nesoucích jméno její známé chovatelské stanice „Golden Erinor“. Ano, řeč je o Aleně Čečrdlové, příjemné dámě a dlouholeté chovatelce. A co všechno nám prozradila, se dočtete na následujících řádcích.
První fenku zlatého retrívra jsem si koupila v roce 1991, takže letos to bylo už dvacet sedm let, co se u nás toto zlatíčko objevilo. V té době jsem již měla labradorské retrívry a o goldenech slyšela jen to nejlepší, tak jsem zatoužila je poznat.
V kostce – krásné, velké tmavé oči a černý nosík a to vše orámované kontrastní smetanovou nebo světle zlatou barvou. Bohatá, jemná a hustá srst, která sváděla k pohlazení – prostě jsem se do malých štěňat zamilovala během tří vteřin. Když pak jedno z nich vyrůstalo u mne doma, rychle jsem si uvědomila, že i povaha je opravdu zlatá, nejen srst. Měla jsem možnost porovnávat. Na rozdíl od labradorů, kteří jsou temperamentní, od malička velice živí, náruživí jak k práci, tak k jídlu, někdy až zbrklí, jsou goldeni jemnější, tváří se, že více rozmýšlejí, než něco podniknou, vše dělají s elegancí, a přesto dosáhnou stejného, ne-li lepšího výsledku. Tím, že nejsou tak rychlí jako labradoři, bývají důslednější. To se ukazuje hlavně při výcviku a různých pracovních soutěžích. Na výstavách je to pak pravým opakem. Není mnoho labradorů, kteří by se vyžívali ve výstavním kruhu, někteří se začnou brzy nudit a snaží se všelijak zabavit, naopak většina zlaťáků si výstavy užívá, mají rádi všeobecný zájem a obdiv, jsou velice trpěliví. A tak, jak se chovají na veřejnosti, takoví jsou i doma – velice citliví a přizpůsobiví. Nejsou to ale žádní ustrašenci, i když se konfliktům snaží vyhnout, pokud myslí, že je to na místě, dovedou dát svůj názor pěkně hlasitě nebo zostra najevo.
Pokud máte na mysli povahu, ta se nezměnila. Hlavně díky oběma klubům, které se snaží, aby nezanikly výborné lovecké vlohy a také aby se nezměnila povaha k horšímu. Jako u všech ostatních plemen se občas vyskytnou jedinci bázlivější nebo ostřejší. Proto je mj. u obou klubů pro zařazení do chovu nutné složit OVVR (ověření vlohových vlastností retrívrů), jejichž součástí je např. chuť do práce, aport v terénu, aport z vody, klid při výstřelu aj. a také kontrola povahy. Pokud pejsek ukáže bázlivost nebo ostrost, je ze zkoušek vyloučen. V počátcích chovu byli dovezeni jedinci sice s perfektními loveckými vlohami, ale asi po nevýstavních rodičích. Tehdy v ČR ani v okolních státech nebyli kvalitní chovní psi a navíc chov byl přizpůsoben pouze lovecké práci a loveckým zkouškám, exteriér šel rychle dolů. Naštěstí ta doba už dávno minula, goldeni se dostali i mimo tuto oblast.
Od devadesátých let minulého století začali naši chovatelé importovat kvalitní jedince, zvýšily se počty zahraničních krytí a v současné době máme takové jedince, kteří jsou zdraví, krásní, pracovití, a vyhrávají výstavy i v zahraničí. Máme poměrně hodně šampionů krásy jak Čech, tak i Rakouska, Polska, Slovenska, Ruska, Bulharska, Maďarska a naše odchovy vítězí v Německu, Švýcarsku, Chorvatsku aj. Jako obrovský úspěch chovatelské práce považuji úspěchy a umístění v hodnoceném pořadí psů v rukou českých majitelů a chovatelů na světové výstavě i na Cruft´s.
Myslím, že by měli pokračovat ve své chovatelské práci alespoň na takové úrovni jako doposud, tzn. dbát nadále na vysokou kvalitu chovného páru, pohlídat si zdraví psů a fen a to nejen to, které je požadováno klubem, ale soustředit se i na choroby, či genetické vady nově zjištěné, aby tak zajistili co nejvíce kvalitních odchovů a svým následovníkům předali to nejlepší, co mohou. Já bych byla pro zpřísnění chovných podmínek na úseku zdraví – dysplazie loketního kloubu, který je v současné době pouze sledován. Zákaz chovu na jedincích vykazujících vady loketního kloubu by chovu velmi prospělo a omezilo by to výskyt tohoto postižení i u budoucích generací. Dále bych doporučila, aby se chovatelé i kluby zamysleli nad tím, že se poměrně často vyskytují choroby srdce (nedoléhavost chlopní aj.) a zaměřili se alespoň na častější kontrolní vyšetření chovných jedinců.
Já v tom vidím jen a jen výhody. Chovatelé mají na výběr, ve kterém klubu budou členy, kde budou mít registrované chovné jedince, mohou být členy obou klubů a tím mít benefity finančního zvýhodnění na akcích. Mohou se účastnit výstav i zkoušek pořádaných oběma kluby, a protože jsou kluby dva, je i dvakrát víc různých zkoušek i výstav. Zdravá rivalita je jen ku prospěchu jak pejskům soutěžícím mezi sebou, tak i chovu. Těmi soutěžícími myslím vystavovatele, handlery, které lépe hodnocená konkurence vede k lepším výkonům a lepší úpravě srsti nebo chovatele těchto vystavovaných pejsků, aby při příštím krytí vybírali ještě lepší partnery, v případě pracovních soutěží pak důslednější a náročnější příprava na tyto vrcholové akce.
Výbory klubů spolupracují a to jak při pořádání vrcholových zkoušek, tak i při stanovení stejných chovných podmínek, popř. jejich změn či úprav apod.
Chovatelské stanice nejsou klubem sledovány, jsou registrovány a evidovány ČMKU. Rovněž počty chovných psů i fen jsou velice variabilní a mění se prakticky každý týden. Navíc ne každý jedinec zasáhne do chovu, některé jejich majitelé jen uchovní, ale štěňátka z různých důvodů nikdy nemají. Já mohu jen uvést, že počty narozených a odchovaných štěňat se každý rok zvyšují, před čtyřmi až pěti léty to bylo necelých tři sta štěňat, další rok o padesát víc, předloni se jich narodilo asi čtyři sta a letos předpokládám, že se počty narozených budou pohybovat kolem pěti set štěňátek. Zdá se to dost, ale zájem o štěňátka goldenů neklesá, spíše naopak.
Jako klub ne, ale jako členové klubu ano. Hodně chovatelů má svoje webové stránky, někteří na nich přímo upozorňují na tuto problematiku a varují lidi před množiteli a různými podvodníky, kteří třeba i bezpapírová štěňata vydávají za papírová. Ostatní chovatelé se snaží při osobních nebo telefonických kontaktech se zájemci toto vysvětlovat třeba i s poukázáním na případné zdravotní a povahová rizika takových „chovů“. Každý chovatel se také snaží najít pro svá štěňátka ty nejlepší rodiny a musím potvrdit, že se to většinou podaří. Nové zájemce o štěňátka, nebo i nové majitele mladých pejsků zveme na klubové akce, dáváme kontakty na cvičitele, klubová střediska a pomáháme jim, někdo radou, jiný třeba osobně s výchovou, výcvikem, výstavami apod.
Produkce štěňat bez PP je pro klub nezjistitelná, ať už vzhledem k českým zákonům (produkce štěňat bez PP není ničím zakázaná ani omezená!!!) nebo i tomu, že žádný zájmový klub, nejen ten náš, nemá v této oblasti žádná práva.
Především dobré zdraví a prima majitele, kteří je budou milovat a dostatečně se jim věnovat.
Moc vám děkuji za příjemné povídání.
Foto: archiv Aleny Čečrdlové
http://www.goldenerinor.wbs.cz/
Střední pudl a coursing? Myslíte, že to jde opravdu dohromady? A jak skvěle! Své o tom ví i ...
Rozhovory o plemeni-->