Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.
Řekne-li se slovo canisterapie, nejednomu z nás se automaticky vybaví i plemeno zlatý retrívr. A není vůbec divu! A pokud vás zajímá, jak skvěle to funguje dohromady, nenechte si ujít následující rozhovor!
Je všeobecně známé, že zlatý retrívr se díky své úžasné povaze, lásce k lidem a chuti do práce hodí k celé řadě nejrůznějších kynologických aktivit. Mezi nimi ale stále vévodí ty pro člověka velmi prospěšné a užitečné, jako jsou třeba záchranařina, asistenční služba nebo canisterapie. A právě canisterapii se se svými fenkami úspěšně věnuje i Jana Mašterová, které jsme na toto téma položili několik zvídavých otázek.
Nejprve bych upřesnila malou nepřesnost..., jsem totiž majitelkou tří úžasných goldenek – devítileté Amálky, pětileté Joy a tříleté Rose. A čím mi učarovalo plemeno zlatý retrívr? Šťastnou povahou, klidem, hebkým kožíškem, nádherným pohledem, věrností, trpělivostí, hravostí.…
Nejstarší Amálka je „starostlivý medvídek“ s tmavě zlatým kožíškem z jižních Čech. S velkou láskou opečovává plyšové hračky i tenisáky a nad vším musí mít dohled. Je to taková matka rodu, přestože štěňátka nikdy neměla. Všechny okolo sebe miluje a usilovně si je hlídá.
Prostřední Joy se narodila pod hradem Veveří a snad i to určilo její povahu něžné a půvabné princezny. Ráda se vystavuje na výstavách a i teď, po operacích obou kolenních vazů, je každým coulem dáma. Když spolu jdeme na canisterapii do nemocnice, přes nemocniční areál kráčí v první řadě ONA, pak dlouho nic a pak teprve panička (asi tak nějak to musí vnímat veřejnost, přestože jdeme obě vedle sebe). S kouzelným bílým nadýchaným kožíškem přitahuje zejména děti, ke kterým je velmi něžná a trpělivá, i když se jí snaží při canisterapii obléknout třeba tričko či reflexní vestičku. Právě s ní jsem začala jezdit za cvičitelkou Mirkou Květinovou na canisterapeutický výcvik a poté i pod jejím dohledem složila první naše canisterapeutické zkoušky na nejvyšší počet bodů.
Nejmladší Rose alias Rozárka je kouzelné a šťastné stvoření. Je z mých holčiček nejkontaktnější, což je kombinací genetických vloh fantastické babičky Lexynky a láskyplné výchovy chovatelů Evy a Lukáše z Pardubic. Rose je velmi šikovná, a tak mimo vyšších loveckých zkoušek zvládla i ty canisterapeutické na jedničku s hvězdičkou. Nesmírně ráda se mnou po náročné canisterapii relaxuje v lesích kolem Nového Města a nevynechá při tom jedinou kaluž či jezírko, jak se na správného goldena sluší a patří. Je to můj „happy pes“, vždy s dobrou náladou a nadšením pro jakoukoliv rošťárnu.
Mám hodně přátel z okruhu chovatelů zlatých retrívrů, kteří se věnují se svými psy canisterapii. A o hodně déle než já. Ano, za sebe si myslím, že zlatý retrívr je plemeno vhodné k této práci.
Nicméně i zlatá povaha zlatého retrívra se bohužel dá poničit nevhodnou výchovou, zlým zacházením, ubližováním, odstrkováním či dokonce týráním. Je to totiž nejen lovecké, ale zejména společenské plemeno a tudíž bez přítomnosti svého majitele strádá. Stesk, smutek a osamělost mu dokáže velmi ublížit. Je tedy na budoucím majiteli, zda se opravdu chce svému čtyřnohému „příteli“ věnovat. A „přítel“ mu pak vše vrátí s naprostou oddaností, láskou a zlatou povahou.
Omlouvám se, netroufnu si radit. Patrně klidné a zejména velmi kontaktní a tulivé štěňátko ze zdravého chovu by mohlo předurčovat budoucího canisterapeuta.
S Joy jsem složila základní lovecké zkoušky, loveckou maturitu v podobě OVVR (ověření vrozených vloh retrívra) a pak jsem potkala Mirku Květinovou. Dozvěděla jsem se, že chodí se svými fenkami do škol za dětmi a do domovů důchodců za starými lidmi. To mne velmi zaujalo a slovo dalo slovo… Výcvik byl u Joy (posléze i u Rouzinky) současně i příjemným nedělním výletem za přáteli. Zkoušky u Canisterapeutického sdružení Jižní Morava, jehož jsme členkami, proběhly v milém a přátelském ovzduší a holky i já jsme si je moc užily.
Z naší práce si odnáším zejména pocit jakési „potřebnosti“, „sounáležitosti“, „šťastných pohledů“, „důležitosti“…, nevím jak to správně nazvat. Snad díky naší něžné práci máme s holčičkami své pevné místo v tom dnešním zmateném světě, dokážeme přinést lidem nejen hrst blonďatých chlupů, ale hlavně teplo do duše a vzpomínky na dávno minulé okamžiky.
∼Dokážeme přinést lidem nejen hrst blonďatých chlupů, ale hlavně teplo do duše a vzpomínky na dávno minulé okamžiky!∼
Samozřejmě! Nezbytným pytlíkem piškotků!
Zaměřujeme se na tělesně postižené ve stacionáři Zdislava, starší klienty domovů důchodců (Charitní domov na Moravci) i na nemocné pacienty v nemocnici v Novém Městě na Moravě (oddělení neurologie a oddělení dlouhodobě nemocných). Během jarních měsíců jsme stíhaly ještě mateřské školky a I. stupně základních škol, ale nyní už musím práci odmítat s tím, že nechci holčičky přetížit a vyčerpat.
Pracuji naštěstí díky vstřícnosti svého zaměstnavatele z domova a tak mohu svůj každý den začínat „povinnou“ hodinou se svými holkami v lese. Stejně tak po canisterapii následuje procházka v lesích Vysočiny a v létě koupačka v bazénu či v rybníku.
Hm, to si netroufám odpovědět. Záleží to zejména na zdravotním stavu psa a na jeho psychické pohodě. Od toho se odvíjí veškerá možná spolupráce. Nelze pracovat s pejskem hendikepovaným, unaveným nebo nemocným. Pokud je můj psí přítel unavený, okamžitě terapii ukončujeme. Stejně tak pokud se poraní či mám pocit, že se má fenečka necítí dobře, terapie končí, i kdyby trvala třeba pouze deset minut. Zkrátka – můj zlatý retrívr se mnou bude pracovat pouze do té doby, pokud uvidím, že mu terapie dělá radost, a že ho naše společná práce baví.
Snad jen jeden malý příběh… Z domova důchodců odvezli starého pána na amputaci dolní končetiny právě do nemocnice u nás. Sebrala jsem veškerou svou drzost, oblékla Joy canisterapeutickou vestičku, na které je vyznačeno její „vzdělání a účel práce“, do kapsy strčila svoji občanku a Joyinky pracovní průkaz a vyrazila na oddělení chirurgie! Bez zaváhání jsem sestřičkám ohlásila, že jdeme povzbudit pana M. a obě jsme nakráčely na pokoj č. 5. To nadšení, které jsme vyvolaly, si neumí nikdo představit!
Na oddělení jsme poté s holkami docházely po celou dobu hospitalizace pana M. a vlastně jsme už od té doby do nemocnice docházet nepřestaly.
Pracovat s holčičkami u dětských pacientů naší nemocnice.
Foto: archiv Jany Mašterové
Střední pudl a coursing? Myslíte, že to jde opravdu dohromady? A jak skvěle! Své o tom ví i ...
Rozhovory o plemeni-->