Zase na mě dělal „voči“!

Na letních výcvikových táborech se nejeden pejskař u večerního ohně vždy rád zaposlouchá do vyprávění svých „letitých“ kolegů. Historky z dob, kdy se kynologie teprve vytvářela, a na kolbištích se setkávalo několik desítek závodníků, znovu ožívají. Jsou velmi zajímavé a mnohdy i zábavné. Vlastní zážitky člověku nikdy nikdo nevezme. A stejně to má i Jindřiška Pocnerová.

Stál až u plotu, smutně a toužebně koukal, občas jen tak letmo houknul na pozdrav. Ne, nekoukám se, jdu dál. Co jdu, už si to mažu docela rychle, už téměř utíkám a můj pes Cyrto má radost, že může běžet se mnou – pohyb on miluje. Konečně jsem na konci ulice a vcházíme do polí. Už je mi fajn. Ten pohled ale stále bodá do zad. Co mám dělat, Cyrane? Mám ho zítra vzít s sebou? Myslíš, že by s námi šel na cvičák? Je to přece jen kus cesty, z Bystřice až do Teplic na cvičiště Bramsch, poctivé tři kilometry. 

Jsem úplně mimo

Konečně vcházíme na cvičiště, na place už výcvikář zavelel nástup na poslušnost a já se ve spěchu přidávám. Nemohu se ale vůbec soustředit. Když velí: „vpravo v bok“, já jdu vlevo, pak „vlevo protichodem“ a já jdu rovně, „zastavit stát“ a já jediná v řadovce jdu ještě tři kroky, div neskočím Aleně s Argem na záda. Tak jo, zítra ho vezmu s sebou a snad to zvládnu.

Ve dvou se to lépe táhne

Je neděle ráno, a zvoním na souseda, on otvírá vrátka a jeho krásný mohutný bílý slovenský čuvač nemusí dělat smutné oči a jde s námi. To je radosti!  S Cyranem se zná, se mnou také, neb už když byl štěňátko, chodila jsem si s ním hrát. Mě vlastně milují v ulici všichni pejsci. Ne nadarmo mě sousedé nazývají „psí mámou“, každé zatoulané psisko našlo u nás přechodně domov a jednoho foxteriéra jsem každý den osvobozovala u souseda z řetězu a brala ho k nám na dvůr, ale to jsem tenkrát ještě žádného psa neměla. Cyran i čuvač Alan dostali náhubky a jde se, Alana mám pro jistotu na delším vodítku. Cesta vede polem, takže Cyran může být na volno. Přes Novosedlice je vedu oba na vodítku u nohy a dělá mi ten pohled na ně radost, jak si oba pyšně vykračují, jak se vlní a po očku mě sledují. Taky budím pozornost kolemjdoucích a mě to dělá dobře, jen ať vidí vychované, poslušné psy. Když jsme po půl hodince dorazili konečně na cvičiště, využívám toho, že na place se ještě necvičí a jdu na to.

A bylo po kamarádství… 

Cyran je odložen kousek od nás a já jdu Alana procvičit v základních povelech, něco málo už jsem ho naučila u nich doma na zahradě. Chůze mu celkem jde, jen ho musím občas rovnat, aby netáhnul, obraty, zastavení, pohoda. Zkouším ještě „sedni“, „vstaň“ u nohy, ale při „lehni“ se Alanovi nechce, přeci by radši čučel okolo a větřil neznámé pachy. Zvyšuji hlas a potřetí velím povel, přitvrzuji, jenže Alan také přitvrzuje, začíná mu klokotat v hrdle a já mu přece musím ukázat, kdo je tu pánem. „Lehni!“, zařvu a cuknu k zemi vodítkem a tlačím mu na kohoutek, to už je ale vrčení hodně hlasité a chystá se mě napadnout, vtom se však přede mnou svíjí  chlupaté vrčící a rvoucí se klubko. To Cyran šel bránit svou velitelku. Přibíhají chlapi a pomáhají mi rváče od sebe odtrhnout, mě hubené slabé šestnáctce by se to těžko podařilo. Naštěstí měli oba náhubky. Alana jsme zavřeli do odkládačky a výcvik s Cyranem mohl pokračovat, končili jsme až před polednem obranou.

Cvičit čuvače? Už nikdy!

Cesta domů byla hodně dobrodružná, neb od té doby se oba psi už nekamarádili a já přestala chodit na cvičák pěšky a jezdila radši autobusem, vyhnula jsem se tak prosebným očíčkám. Čuvače cvičit? Nikdy!!! To radši s tím mým vlkošedým miláčkem složím všechny vrcholovky. A tak se i stalo...

Foto: Jindřiška Pocnerová, CHS z Milberku