Rána deštníkem

Vraťme se společně zpátky v čase, a to do let osmdesátých. Dozvíme se nejen, jak se tenkrát soutěžilo, a jak se bavili pejskaři, ale poodhalíme i roušku jednoho zachráněného manželství. Jak známá chovatelka německých ovčáků Jindřiška Pocnerová „zneškodnila“ narušitelku svazku posvátného, se dozvíme na následujících řádcích.

Jako každý rok, tak jsem se i tenkráte na jaře v květnu 1984 zúčastnila závodu o putovní podřipský pohár na cvičišti Slavín v Roudnici nad Labem. Se svým německým ovčákem Odinem z Uliček jsem nastupovala do kategorie jako na mistrovství ČR. Byl to náš první start v této kategorii, předtím pes startoval nejvýše v ZV2.

Psala se osmdesátá léta…

…a tak je jasné, že závod byl na dva dny, a to v kategoriích ZV1, ZV2 a dle MČR, čili dle takzvaného „pětistováku“, což zahrnuje dvě stopy (jedna hodinová se dvěma ostrými a dvěma pravými lomy s časovým limitem na vypracování do deseti minut; druhá stopa je tříhodinová se dvěma pravými lomy), poslušnost, obranu a kontrolák, vše po sto bodech. První den naše kategorie měla za sebou první stopičku a poslušnost, druhý den nás čekala starší stopa a obrana.

Jindro, pojď, dáme jí do držky!

Večer se šlo na zábavu do nedaleké restaurace Libuše. Ta byla jako vždy velmi povedená – živá hudba, taneček, dobré jídlo. No, prostě super náladička. Pěkně jsme se vyřádili. Já na tanec moc nebyla, ale přesto jsem to na parketu rozjela, a to jak modernu, tak i dechovku. Hlava už mi z toho šla pěkně kolem, ale přesto mi neušlo, že se k něčemu schyluje. Dozvěděla jsem se to až na toaletě, kam byl svolán babský sněm.  „Jindro, pojď, dáme jí do držky!“, vyhrkly na mě holky. No, to není můj styl, ale hnedka mi došlo, o co jde a koho tím všechny vdané ženy myslí. Jedna mládežnice-závodnice nám totiž pěkně a bez ostychu oblbovala naše mužíčky a ti z ní byli celí paf. Ani se jim nedalo divit, vysoká, štíhlá, černé vlnité vlasy až k ramenům – to byla Veronika, sedmnácka z Teplic. Já se k tomuto návrhu moc neměla, a tak Veronika stačila ze jmenované místnůstky utéci. Šla jsem radši dál řádit na parket. Blížila se desátá hodina a to budou všichni mládežníci vyhnaní spinkat, tak to dříve chodilo. Neuplynula ani hodinka a já se rozhlížela po svém mužíčkovi. „Neviděli jste Ottu?“, ptám se. Každý však mlčel, našla se ale jedna dobrá duše, která mi řekla, že ho viděli odcházet ven s Veronikou. Cože? Popadla jsem deštík, venku totiž pršelo, dvě kámošky mi šly v patách a už jsme mazaly na cvičák.

Škoda rány, která padne vedle! 

Šla jsem stíhat. Vyběhly jsme kopeček na cvičiště, a i když bylo dost šero, přeci jen se nedalo přehlédnout dvě postavy stojící pod stříškou u klubovny a ještě navíc jim nad hlavou svítilo osvětlení. Byl to Otta s Veronikou, drželi se za ručičky a vůbec netušili, že se blíží nebezpečí. Až na poslední chvíli mě poznali. „Co to má znamenat?“, vyhrkla jsem na ně. Něco kvákli, už nevím co, ale vůbec se mi to nelíbilo a prásk, Ottovi přilítla jedna staženým deštníkem po palici. Zachytil akorát mou ruku, aby mu tam nepřistála další. Veronika se mu vysmekla a prchla k velkým zděným kotcům, kde byla skupinka mládeže. Rozběhla jsem se za ní, ale zmizla mi ve tmě, jeden hoch ještě stačil vyděšeně špitnout: „My nic, my jsme hodní...“ Tak jsem to vzdala, neb mě to rozesmálo. „A ty domů!“, zavelela jsem na manžela. Kupodivu mazal, jen se mu ta hlavinka třepotala, já za ním, ale u Libuše jsme s holkama zabočily zpět na zábavu. Končilo se až před druhou ranní. Spát se šlo skoro přes půl města k nám domů, spali u nás totiž ještě dva závodníci... Otta už pěkně nahlas zařezával.

Co by, kdyby…

Druhý den byl nějaký zakřiknutý a nenápadně si třel červenou tvářičku, chytnul to totiž přímo na ni. Šel šlapat stopy. Já měla super náladu, stopičky vyšly, vše ostatní také. Odínek se fakt snažil, a tak byl putovní pohár poprvé můj. Doma mi potom manžel v klidu vysvětlil, že se Veronika bála, že jí natlučeme, tak jí šel dělat garde až na cvičák. Mě se však jen letmo mihlo hlavou, kam až by to zašlo, kdybych tam já stíhačka s nebezpečnou zbraní v ruce včas nedorazila... No, a když už jsme na vše jakž takž zapomněli, dávali zrovna v televizi známý film „Rána deštníkem“. Takže jsme se opět dost nasmáli a na dalších závodech jsme s ostatními na vše rádi zavzpomínali.

Dobrá rada všem pejskařkám – berte s sebou deštníky, určitě bude pršet nebo i něco víc... Ani ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že pohár vyhraji celkem pětkrát a stanu se tak historicky jediným člověkem, kterému se to povedlo tolikrát s jedním psem. A deštník už nepracoval, už nemusel...

Foto: Jindřiška Pocnerová, CHS. z Milbeku