Zase jednou takové normální stopy.

Myslíte si, že trénovat se psem stopy je fakt nuda? Ne tak úplně… Co vše vás může v rámci této kynologické disciplíny potkat, se dočtete v následujícím příběhu naší milé čtenářky Mirky Štárkové. Tak si ho nenechte ujít!

O tom, že stopování může být i velkou zábavou, asi není pochyb. Každý z nás, kdo se tomuto odvětví věnuje, má v paměti nějaké dramatické zážitky. Těmi jsou například záhadně ztracené předměty, srnky či hopsající zajíci, kteří nám navzdory našemu nesouhlasu křižují pachovou stopu. Jsou však mezi námi i tací stopaři, kteří zažili něco úplně jiného. Prostě pořádné vzrůšo. Ostatně přesvědčte se sami...

Co to sakra zalehává?

Art jde po stopě jako vždy s nadšením a naprostým nasazením, najednou však zalehává a já si říkám, co to tam asi dělá, vždyť tam ještě předmět není. „Co to děláš? Hledej, stopa!“  Leží, nehne se! Kouká na mě jak na „troubu“, jdu k němu a hle telefon a moc pěkný. Říkám si s úsměvem na tváři, nechápu, že jsem si ho nevšimla při šlapání stopy. Najednou telefon zazvoní… Nezvedám, stále zvoní, stále nezvedám. Najednou sms, tak čtu: „Prosím, máte můj telefon, zvedněte ho, prosím…“ Zvoní… Jsem silná! Nezvedám, pokračujeme ve stopě se super muzikou od Lady Gaga, tančíme do rytmu. Konec stopy, pochvala, míček – stále trsáme.

„Já to viděl v televizi“

Dobrá, nedá mi to a zvedám telefon. „Haló?“ V telefonu se ozývá: „Díky bohu!“ Udávám svou polohu. „Vydržte, hned jsem u vás.“ Držím a čekám… Najednou se řítí obrovské auto, vyskakuje z něj chlap jak hora a běží ke mně. Jímá se mě nepříjemný pocit – bojím se… „Arte, ke mně!“ Pán přiběhne a stále děkuje a děkuje, ale nejde po telefonu. „Máte pouzdro, ve kterém telefon byl?“ „Ne! Ale, mám váš telefon,“ říkám hrdě a statečně očekávajíc odměnu. „Né, já potřebuji to pouzdro!“ Opět se bojím, volám i druhého psa. „Lukasi!“ „Máte psy, najdou ho?“ „To já nevím.“ „Najdou, já to viděl v televizi.“

„Určitě mě zabije...“

Beru Lukase po „sto“ letech čuchat. „Kudy jste šel?“  Lukas se chytá, běhá jak „píchlé“ prase a naprosto si to užívá, pán je zpocený a pořád si pro něco potichu žvatlá. Říkám si pro sebe: „Zabije mě, zabije mě.“ Přemýšlím, zda mám chytnout psa a začít utíkat pryč. Hlavou mi probíhá milion myšlenek – mafián, drogový boss, přeci jenom jsme u hranic. Najednou Lukas zalehává cca po patnácti minutách šmejdění po louce. Vůbec nechápu, co tu ten chlap dělal. Lítal po louce sem a tam, přes potok a zase sem tam. No, nic. Ptá se: „Co to dělá, proč si ten pes lehá?“ „No, asi něco našel“,  běžíme k Lukasovi, mé šílené představy pracují na plné obrátky, co tam asi je? Chválím Lukase a chlap křičí: „Ano, to je ono!“ „Bože, můj ženská, zachránila jste mi život!!!“ Začne z pytlíku něco rychle přitom opatrně vysypávat. Nalezeno! Na dlaň mu vypadne miniaturní zásnubní prstýnek. Nemám slov. „Co to je?“, ptám se ho. A on se skleněnýma očima odpovídá: „To je prstýnek pro moji, doufám, že moji budoucí ženu. Já ji požádal o ruku, ale neměl jsem jí co dát.“ Až nyní si všímám, že v autě sedí paní či slečna a nechápe stejně jako já. „Měl jsem smrt, když jsem v kapse nenašel, co jsem hledal.“ Prstýnek byl tak krásný a děsivý zážitek se proměnil v neskutečnou romantiku, že jsem si v duchu říkala, že to musím doma probrat s mužem.

Nezapomenutelný zážitek...

Chlap jak hora se slzami v očích přistoupil k velkému autu, vystoupila z něj jemná a krásná slečna. Muž před ní poklekl a znovu opakoval své přání, tentokrát s nalezeným prstýnkem a se mnou a mou psí smečkou jako svědky. Odpověď zněla: „ANO“. Opravdu nezapomenutelný zážitek, pán mi stále děkoval a nyní se k němu připojila i budoucí paní. „Jsem vaším dlužníkem!“ „To určitě nejste, vždyť mi teď díky vám máme parádně natrénováno“, odpovídám s úsměvem na tváři a slzami dojetí v očích. „Tady máte, vezměte si.“ Nabízí mi peníze a já je zděšeně odmítám: „Né, to opravdu ne, děkuji, neberu!“ To už na mě bylo opravdu moc. Rozcházíme se se stálým děkováním a odmítáním.

Lidi, jeďte na hory!

Po příjezdu domů pak v autě pod pootevřeným zadním okénkem na  sedačkách a v kennelu nacházím peníze. Pokud tam dal vše, co mi nabízel, pak mohu jen s úsměvem říci: „Lidi, jeďte na hory a možná budete mít stejnou výplatu jako já!“ A co dělali na té louce, že tam pobíhali, to jsem se nedozvěděla a už se to asi ani nedozvím.

Mirka Štárková

smečka Lukasdog

Foto: Mirka Štárková