Základy anatomie psa – 2. díl

Již druhý díl z cyklu „Základy anatomie psa“ z pera Bc. Vladimíry Tiché je tady! Věříme, že pro vás bude opravdu užitečný, a že si buď své dosavadní znalosti jen osvěžíte, nebo se zase posunete o kousek dál. Co jsme si pro vás tedy připravili tentokrát, se dozvíte na následujících řádcích.

Tentokrát se v poznávání psího těla posuneme zase o kousek dál a podrobněji si probereme jednotlivé smyslové orgány, mezi které podobně jako u lidí patří čich, sluch a zrak. A navíc se ještě blíže seznámíme s dýchací soustavou našich čtyřnohých přátel. Tak pojďme na to…

Smyslové orgány

Pes vnímá, stejně jako člověk, pomocí orgánů, které reagují na podněty vnějšího prostředí i projevy vlastního těla. Mluvíme o smyslech a smyslových orgánech. Z hlediska psů obecně a psů loveckých zvláště je nejdůležitější čich, sluch a zrak.

Čich

Jako zevní část čichového ústrojí by se dal označit čenich psa. Ten je zvlhčován výměšky nosní žlázy a uzpůsobený tak zachytit i nepatrné množství pachu. Za čenichem, v přední části nosní dutiny je umístěn tak zvaný větřící orgán. Obsahuje velký počet citlivých čichových buněk. Slouží mimo jiné i jako čichová paměť pomáhající rozlišovat jednotlivé pachy. Vlastní  čichové ústrojí je uloženo v horní části nosní dutiny. Je tvořeno sliznicí , která vystýlá  velmi členěné čichové bludiště. Důležitou částí této sliznice jsou tak zvané čichové buňky, které jsou citlivé na plynné látky. Informace z nich  je dále přenášena nervovými vlákny do u psa značně vyvinuté čichové oblasti v mozku.

Sluch

Sluchový orgán – ucho se skládá ze tří částí. Viditelná z nich je jen ta první, zevní ucho. To je tvořeno různě velkým velmi pohyblivým ušním boltcem. Jeho úkolem je zachytávat zvukové vlny a směrovat je do jemnou výstelkou a drobnými chloupky porostlého vnějšího zvukovodu. Druhá část sluchového orgánu se nazývá střední ucho a je tvořena čtyřmi malými kůstkami, které se podle tvaru nazývají kladívko, kovadlinka, třmínek a kůstka čočkovitá. Střední ucho je spojeno s hltanem tak zvanou Eustachovou trubicí. Toto spojení je schopno vyrovnat případný silný zvukový náraz tak, aby nedošlo k poškození jemné soustavy ucha. Přechod, mezi zevním a středním uchem tvoří pružná blána – ušní bubínek. Třetí část sluchového orgánu, vnitřní ucho, se skládá v kosti skalní uloženého spirálovitého kanálku, kterému dal jeho tvar název hlemýžď. Kanálkem prochází blanka, která je tvořena několika tisíci vlákny různé délky i síly. Zvukové vlny zachycené boltcem procházejí zevním zvukovodem, rozkmitají bubínek a soustavou středoušních kůstek jsou přenášeny do hlemýždě. Pomocí blanku tvořících vláken-strun, je pak impuls přenášen do sluchového centra v kůře mozkové, kde se vytvářejí příslušné zvukové vjemy.

Sluchový orgán má mimo předávání akustických informací ještě jeden důležitý úkol. Je v něm umístěno ústrojí rovnováhy.

Zrak

Zrakový orgán -oko, je uloženo v očnici Její hloubka se u jednotlivých plemen liší. Všestranný pohyb oka zabezpečují okohybné svaly. Před poraněním a vysycháním chrání oko spodní a horní víčko. Ve vnitřním koutku oka je umístěno ještě víčko třetí . Vzájemné postavení očních víček dokresluje to, co standardy nazývají tvarem oka. Pod víčky je  uložena oční koule, která je tvořena třemi vrstvami. Vnější vrstvu tvoří bělima, která  vpředu přechází v průhlednou rohovku. Pod bělimou je uložena cévnatka. Jak její název napovídá,  je protkána velkým množstvím cév a nervů. Je nejvíce zodpovědná za výživu oka. Asi v úrovni rohovky navazuje na cévnatku duhovka. Je bohatě pigmentovaná, protože chrání sítnici před přílišným působením světelných paprsků. Pokud se při posuzování exteriéru mluví o „barvě oka“, je tím myšlena právě barva v duhovce uloženého pigmentu. Duhovka má ve svém středu otvor, pod kterým je uložena čočka. Řasnaté tělísko, jehož podkladem je sval řasnatý, umožňuje její akomodaci (zploštění a vyklenutí). Vnitřní vrstvu oka tvoří sítnice. Celkově lze přirovnat oko k fotoaparátu. Rohovka a čočka jsou sběrné čočky, duhovka působí jako automatická clona a sítnice představuje velmi citlivý film.

Dýchací soustava

Dýchací cesty začínají dutinou nosní, která je členěna chrupavčitou přepážkou na dvě části a jako celek ohraničená obličejovými kostmi. Dělí se na oblast čichovou a dechovou. Dechová oblast je pokryta  prokrvenou vlhkou sliznicí. Dutina nosní je důležitá z několika hledisek. Zachycuje se v ní prach a mikroorganismy a také zvlhčuje a otepluje vdechovaný vzduch. Dýchací cesty dále pokračují hltanem, kde se kříží s cestami trávicími, pokračují přes krátký hrtan do chrupavčitými prstenci tvořené průdušnice. Ta se rozvětvuje v pravou a levou průdušku přivádějící vzduch do odpovídající pravé a levé plíce. V plících se průdušky rozvětvují na velké množství drobných plicními sklípky končících průdušinek. Plíce jsou uloženy v hrudní dutině a jsou obaleny tenkou blanou-poplicnicí. Jejich základním úkolem je odebírat ze vzduchu kyslík a naopak vylučovat kysličník uhličitý.

Příště se budeme věnovat oběhové a trávicí soustavě.

Bc. Vladimíra Tichá

Foto: Pixabay, Nikola Kolářová, Alena Vanžurová

Zdroj: www.cmku.cz