Všichni psi z celé vsi - Pytláci

Nacházeli jsme v našem malém podhorském a nepříliš zazvěřeném revíru zadávenou a roztrhanou zvěř. Tu bažantí slepici vedle vypleněného hnízda, tam zaječku od mláďat se struky plnými mléka, ale nejvíce nás zabolelo srdce při nálezu krutě zahubené srnky, která měla v blízké době položit někde do rozkvetlé louky dvě něžná kropenatá kůzlátka.

Podle stop i způsobu usmrcení obětí bez větší patrné konzultace jsme nabyli přesvědčení, že škody na zvěři působí dvojice středně velkých psů, která loví organizovaně jako smečka, nikoliv však z potřeby a hladu, ale jen pro potěšení z lovu a zabíjení. O to byla pochopitelně její činnost pro stavy zvěře našeho revíru nebezpečnější. Rozdělili jsme si proto hlídkové a pátrací služby na den i měsíční noci, každý podle svých možností a pracovního vytížení, bohužel bez valného výsledku. Psi byli sice několikrát v revíru spatřeni, ale vždy se včas jako duchové vytratili z dosahu střelných zbraní. Asi po měsíci řádění psích zabijáků utichlo a v revíru nastal potřebný klid. Snad byli oba pytláci při činu někde přistiženi a po zásluze potrestáni, nebo vycítili narůstající nebezpečí a změnili své loviště.

Ale jak se říká: „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu až se ucho utrhne“ …

Bylo horké srpnové odpoledne. Šoulal jsem pomalu podél Studeného potoka a pátral po divokých holubech hřadujících s oblibou v tuto dobu v hustých olšových porostech kolem vody. Psa, vlastně fenu, Zuzku jsem s sebou neměl, neboť se musela věnovat mateřským povinnostem, ale lovecké štěstí přálo i bez ní. Holubi „ drželi“ do poslední chvíle v příjemném chládku a vyletovali na malou vzdálenost a tak jsem v poměrně krátké době,  zavěšoval na řemínku k pasu třetího uloveného hřivnáče. Ano, pro radost i užitek dost, dopřeji holubům i sobě klidné nedělní odpoledne, řekl jsem si a  otočil se k domovu. Se zajištěnou puškou, tentokráte na rameni, postupoval jsem po opačné straně potoka a směřoval vyšlapanou cestičkou pod hráz malé předehřívací nádrže pro nedaleké koupaliště. Nádržka byla přilehlá stráni nevelkého borového lesíka a byla oblíbeným napajedlem zvěře. Piů, piů, ozvalo se náhle odněkud nade mnou. Srnčí volání! Zůstal jsem stát a pozorně naslouchal. Že by opožděná srnčí říje? Ne to není toužebné vábení srny, ale volání o pomoc. A znovu, piů, piů. Znělo to ze stejného místa zoufale a prosebně, nikdy před tím jsem nic podobného neslyšel a již asi neuslyším. Vystoupil jsem obezřetně strmou hrází až na okraj vody a mým očím se naskytl obraz, na který nikdy nezapomenu. Uprostřed rybníčku stálo do půli těla ve vodě odrostlé srnče a na protějším břehu divoce pobíhali dva středně velcí psi neurčitého plemene. Oči jim svítily loveckou vášní, ale voda je zřejmě zaskočila, bylo však jen otázkou času, kdy se některý z nich osmělí a nadežene druhému srnčátko na břeh. Konečně vás mám pytláci. Bleskem jsem strhl pušku z ramene  a neučeným pohybem rychle odjistil k výstřelu. Psi však byli rychlejší a jedním skokem zmizeli pod hrází. Popoběhl jsem tedy několik kroků ve směru útěku a už je mám na mušce. Bohužel nemohu střílet. Oba hříšníci totiž ubíhají po lesní cestě proti horizontu, za kterým by mohla být náhodná osoba, turista či houbař. Taková smůla! Náhle však pytláci odbočují z cesty dolů, do malé rokliny, zřejmě před sebou někoho ucítili a při svých zkušenostech ví, o co by mohlo jít. Ještě, že jsem nestřílel. Mám je zase nyní oba na mušce, ale vzdálenost na smrtící účinnost broků, používaných na holuby, je příliš velká. Alespoň tedy na pamětnou řeknu si a vystřelím oba náboje na prchající „démony“ našeho revíru. Broky dopadly tam kam měly, neboť oba hříšníci se v běhu přikrčili, ale záhy mizí ve vysoké trávě. Neúspěch mě velice mrzí, ale jinak to nešlo. Vracím se nazpět k srnčeti, abych ho vyhnal ze studené vody. Stojí dosud na místě a otevřená tlamka i vzdouvající se boky nasvědčují o minulé štvanici, kterou díky rybníčku a mé přítomnosti vyhrálo. Rychle však z vody malé, nebo dostaneš zápal plic, mluvím k němu a házím po něm borové šišky. Bohužel jsou lehké a nedolétnou. Svlékám se tedy do trenýrek a brodím se nehlubokou vodou k srnčeti. Popošlo  asi o dvě délky, ale z vody se mu příliš nechce. Potleskávám do dlaní a mluvím k němu laskavým tónem, abych neprohluboval stres, ve kterém ještě zřejmě je. Už jsem skoro u něho, mohl bych se ho snad i dotknout, to však nechci. Sehnu se rychle, ke hladině a plácnu oběma rukama do vody. Výborně, probudilo se a dere se ke břehu. Už je na suchu a při mém přiblížení odskakuje do blízké houštiny. Je po dobrodružství, usedám na příhodné místo, čekám až oschnu a prožívám všechno znovu a najednou jsem rád, že všechno dopadlo tak, jak dopadlo a zřejmě dopadnout i mělo. Srnčeti jsem zachránil život, pokud nebudou ze studené vody zdravotní komplikace a pytlákům byť nechtěně, změnil trest nejvyšší na podmíněný. Byl jsem přesvědčený, že si jej budou dlouho pamatovat. A věřte, nebo nevěřte pamatovali, protože od těch dob nebylo o nich v širém okolí ani vidu ani slechu.