Vánoce tak trochu jinak

Vánoce mají být svátky klidu, pohody, dobrého jídla a lenošení u pohádek. My, pejskaři, to většinou máme ještě malinko jinak, než zbytek obyčejných smrtelníků. Ani na Štědrý den nemůžeme vynechat procházku, jakož i jiné náležitosti života s psím parťákem. A jak už se tak většina z nás těší na klidné a pohodové svátky, většinou se něco pokazí…

Netěš se, nebo se zas něco podělá…! Přesně tohle si říkám pokaždé, ale opravdu pokaždé, když má přijít nějaký skvělý koncert, dovolená, dlouho plánovaný výlet a podobně. Ano, většinou je z toho dokonalá katastrofa, pakliže se vůbec tato kratochvíle uskuteční. Kupodivu to má hodně podobně většina mých kamarádů a známých - vlastně pejskařů obecně. A když už k nám chce být osud nebo vesmír milostiv, hodí nám do takových akcí vidle alespoň náš milovaný hafánek.

Stromek je kámoš, ne žrádlo

foto ilustrační

Tedy, tohle jsme si dlouhou dobu mysleli. Všichni předchůdci Moire stromeček statečně ignorovali. Bylo jim fuk, zda na něm visí čokoládové figurky, perníčky, světýlka. Také stran vánočních ozdob nebyli rasisté a neřešili, zda jsou z plastu, skla, slámy nebo ze dřeva. Prostě stromek byl věcí, co se jednoho dne objevila a za pár dní zase zmizela. Zajímavý byl pouze v okamžiku, kdy se pod ním válely nějaké krabice a psí čuchometr oznámil, že v jedné z nich bude asi něco žvýkacího. A pak přišla ONA. V té době vládl v naší domácnosti stromeček umělohmotný a opravdu malý, postavený na konferenčním stolku. Můj muž jej vždy zdobí na Štědrý den společně s dětmi, a naplácají na něj kompilaci všech ozdob, které najdou. Takže takový trochu „kolotočář style”. Nejinak tomu bylo i vloni. Plastový trpaslík na stolku obtěžkán množstvím různorodých ozdob a ozdobiček, z nichž některé pamatovaly i mé dětství. K mnohým jsem měla silné citové pouto. Až do dne, kdy jsem odešla po Štědrém dni do práce. Drahý měl mít volno, takže jsem po ranním venčení uložila štěně k páníčkovi do postele, a odešla vydělávat. Netušila jsem však, že i muž bude odvolán za prací. Odpoledne, po návratu z práce, jsem byla velmi překvapená, že stromek už je odstrojený a uklizený. Obvykle nám stojí na stole klidně ještě v únoru. Byla jsem však vyvedena z omylu. Stromek nebyl odstrojen a uklizen. On byl prachsprostě zavražděn, částečně sežrán a, kromě dvou dřevěných, padly i všechny ozdoby a světýlka. Jak? Proč? Kdy? Jednoduše - při odchodu k zákazníkovi bylo mému muži líto budit sladce spinkající štěně. Nechal ji tedy v posteli, vždyť co se může stát? Teď už to víme! Stane se to, že jen co klapnou dveře, štěňátko jde makat na destrukci stromečku. Naštěstí se jí (jako obvykle) vůbec nic nestalo. Jen měla pár dní třpytivá hovínka, ozdobená sem tam diodou a plastovým jehličím….

Hospodáři štědrovku, kravám po výslužce. Jimmíkovi klobásky…

Tento příběh je poctivě ukradnut (s laskavým svolením anonymní autorky) z facebookové skupiny zaměřené na německé ovčáky

Toto je příběh o tom, proč není dobré se s pejskem nepodělit o sváteční klobásky. Nutno podotknout, že tchán se o své výrobky opravdu dělit nechtěl, proto je dává do místnosti (klubu) přístupné ze dvora. Na dvoře bydlí Jimm. A Jimm umí otevírat dveře (smích).

To jsem tak sama doma a oknem, kterým vidím na dvůr, si všimnu, že dveře do klubu jsou otevřené. Jak už jsem podotkla v úvodu, dvůr obývá ovčák Jimm. V okamžiku, kdy vycházím v županu na dvorek, odbíhá od klubu s ocasem mezi nohama. Evidentně jsem mu přerušila záškodnickou výpravu za uzenými dobrotami mého tchána. Jimm je ještě nezkušený mladík. Cestu zvolil přes kaluže, takže podle otisků tlapek na dlažbě poznám, že se dostal jen do půli cesty. Trochu mu vyhubuji, zavřu dveře a jdu domů. Když se manželovi rodiče vrátí, jdu pobavit tchána historkou, jak málem přišel o své dobroty. Tchán, ve zběsilé obavě o své masité majetky, odmontuje kliku a schová ji do botníku. Teď už si pes neotevře, cha! Jimmovi však v hlavě uzrál plán pomsty. Druhý den, kdy si jde tchán uzmout klobásku ke snídani, se cpe samozřejmě dovnitř také. Co kdyby náhodou něco káplo. K Jimmově nelibosti je však vykázán, a musí čekat za dveřmi. A tak to zase prrrr... Hupsne na dveře a milého tchána uvězní v klubu za dveřmi bez kliky. Když nebude mít maso on, tak nikdo!

Sportem ku zdraví

Někdy se to tak sejde a člověk - pejskař, si na sebe uplete bič sám. Je tomu už drahně let, kdy jsem koupila svému synovi k Vánocům boby. Byl vždy dítko drobné, útlé, a vydrželo mu to dodnes. V té době s námi obývala domov i kříženka Nessie. Postavy poměrně robustní, avšak nátury náměsíčného lenochoda. Mně její pomalé tempo značně vyhovovalo, protože, jak se říká - jaký pán, takový pes. Ten rok, kdy potomek dostal od Ježíška boby, náhodou napadl sníh. V našem městě věc nevídaná. Rozhodl se tedy, že svůj nový dopravní prostředek vyzkouší. Tak proč by ne, vždyť přece na to ty boby jsou, a spojíme příjemné s užitečným. Vyrazíme na venčící vycházku do lesoparku, který je (když náhodou nasněží), hojně využíván běžkaři. Vize romantické procházky se psem a prckem na bobech v zasněženém lesíku se mi líbila. Do okamžiku, než mi došlo, že hnacím motorem budu především já. A žádný vhodný kopec se na zvolené trase nevyskytoval. Po slabé hodince, kdy jsem už měla vytahané ruce jak orangutan, se dítě začínalo nebezpečně nudit. Přepadl mě jeden z mých geniálních nápadů, že tedy zapřáhnu fenu, a chvilinku si odpočinu. Měla postroj, dítě nevážilo skoro nic, a sníh byl parádně uježděný. To půjde! Nessie se nechala vcelku spokojeně uvázat k bobům. A stála. Dobrá tedy, pomohla jsem jí k rozjezdu. Ušla asi pět metrů a dál ani hni. Dítko začalo kňourat, že chce jet, a pokud možno, tak i rychle. Vytasila jsem tedy z kapsy přemlouvací nástroj - sušené maso. To fungovalo do chvíle, dokud jsem šla před fenou a na masíčko ji lákala. Z bobů se ozývaly naštvané pobídky k větší rychlosti. V tomto místě bych ráda podotkla, že jsem postavy trošku… no, řekněme, že je jednodušší mě přeskočit než oběhnout. Navíc mám k běhu od raného dětství silný odpor. Ale co bych pro děťátko neudělala. Dodnes jsem šťastná, že lesopark byl liduprázdný, a nikdo mě neviděl (a nenatočil), jak s hlasitým „Nessie, jdemeeee, hop, hop, hop…” běhám po lese před psem zapřaženým v bobech. Závěrem bych chtěla říci, že jsme přišly domů zpěněné jak dostihové kobyly já i fena, a odstonala jsem tuto romantickou procházku silným zánětem průdušek.

Vánoce bez průjmu by nebyly Vánoce

autorka si přeje zůstat v anonymitě

To jsme tak byli s milým nakupovat před svátky, a ve městě se naše cesty rozdělily. Já si šla spokojeně na vánoční nehtíky, a můj se těšil domů na chálku, co si koupil v Kauflandu. Vyložil nákup, na kuchyňskou linku si nachystal celé grilované kuře, dvě česnekové bagety, takovou tu mega velkou tabulku čokolády Milka, a šel se naložit do vany. Když se vrátil, našel jen důkladně vyčištěný obal od kuřete, jakoby ho vytáhl z myčky, v pelechu rozcupovaný papírový sáček od baget, a v posteli prázdný obal od čokolády. Když už si myslel, že stopy zahladil, začal nacházet různě po zemi třísky. Tak pátral... Stopy ho dovedly až ke zbytkům adventního věnce, který ale zřejmě až tak dobře nechutnal, jak to kuřátko.

Rozhodl se ho přede mnou schovat ve skříni, že si třeba nevšimnu.

No, nevšimla. Vůbec mi nechyběl (smích). Večer jsme zalehli k filmu, madam paničce klasicky do noh, a tak divně na mě koukala... Z ničeho nic si prdla. Bohužel to bylo i s nádivkou, a doslova mi ohodila kompletně nohy. No, bylo mi jasné, že zase něco sežrala, a že v tom má prsty můj přítel. Tak to začal neochotně klopit. Já mezitím v nasranosti převlékala postel. Když už jsem byla přesvědčená, že vyjmenoval vše, co čuba sežrala, tak se odmlčel. Odešel, a vrátil se s tím polosežraným věncem. To už mi naběhl tik do oka. Tak jsme se 23. prosince večer vydali s fenou na pohotovost, pobavili celou veterinu, nasraní, a o dva tisíce chudší jeli zase domů.

S hvězdou celou noc běhal kakat můj přítel. Dobře mu tak!

Příklady táhnou

autorka Ina Breznická - foto ilustrační

Stejně jako mnoho dalších dítek kynologů, ne-li dokonce všechna, jsem i já trávila víkendy převážně na cvičáku. Bylo mi asi sedm let, když můj tatínek přesedlal z německých ovčáků na rotvajlery, a já dostala jeho černou ovčandu Lanu darem. Hodně mě štvalo, že Lana poslouchala tátu víc než mě. Běžně se tedy stávalo, že jsem milou fenku uplácela salámem a sama večeřela jen rohlík. Pozitivní motivace prostě. Nadešel den, kdy jsem se vydala za doprovodu tatínka na cvičák. I s Lanou samozřejmě. Na kroužku pro mladé kynology, kam jsem rovněž docházela, nám předchozí víkend kladli na srdce, že je nutné při výcviku pejskovi vše ukázat a dobře vysvětlit, aby chápal, co se po něm chce. Prostě taková ta klasika. Posadila jsem tedy Lanu a jala se jí názorně předvádět, jak se zdolává kladina. Po chvíli konsternovaného civění, se mě tatínek zeptal, co na té kladině blbnu…? Tak jsem ho poučila, že jí názorně ukazuju, jak má chodit kladinu, že se to tak má dělat. Se stoickým klidem mi řekl, že čuba kladinu zná, jelikož už v té době byla v přípravě na dvojkové zkoušky. Pobavila jsem tátu, zbylé osazenstvo cvičáku a jsem dodnes přesvědčená, že v tu chvíli se smála v duchu i Lana.

Jménem celé redakce si vám, milí čtenáři, dovoluji popřát klidné a veselé svátky vánoční, a bohatou nadílku pod stromečkem.

Kateřina Smětáková

Foto: autorky příběhů, pixabay, pexels