Je libo přivítat?

Také se rádi bavíte tak trochu na „cizí účet“? A víte, že nejlepší historky píše sám život? Tohle byste totiž rozhodně jen tak nevymysleli! Příjemnou zábavu, přátelé…

Považuji se za docela zkušenou výcvikářku... No, tak tedy jinak – psi se mnou bydlí už přes padesát let a docela jim i rozumím... Někdy…

Něco mezi nebem a zemí…

Před pár lety jsem poznala Frantu Šustu a jeho „pozitivka“ mě posunula nejméně o jeden level výš. Dědeček Alfík si téhle legrace na stará kolena užil vrchovatě, ale přece jen jsem se moc těšila, až se mi pod ruce dostane něco mladého, výcvikem „cukr-bič“ nepoznamenaného. Ono občas stačí si dobře přát a vesmír už, takříkajíc, zařídí všechno potřebné, že ano.

Miluje lidi! Co s tím?

Ruby kavalírka Chelsea (LADY THAT LUNCHES  Pennygown) do Prahy přiletěla jakýmkoliv výcvikem nepoznamenaná a já se moc těšila, jak si to spolu užijeme; tedy ten trénink založený na ochotě pejska spolupracovat. A přátelé, šlo nám to náramně. Přivolání má ukázkové, výstavní předvedení zvládla za pár lekcí, naučit ji podávat packu nebo nějaké otočky bylo otázkou několika minut, ale na něčem jsme se fakt nemohly dohodnout. To štěně miluje lidi a na důkaz své lásky na ně pořád skáče. Na zadních jako klokan, hubu od ucha k uchu a jediné, co jsem zatím dokázala, je hlídat ji jako ostříž a když to vypadá na další pokus o seznámení s předníma nahoru, přivolání to jistí. Docela otrava, stále být ve střehu, na koho zase „padne láskou“ a když prší, tak ji mít raději na vodítku, protože čistírny jsou dnes zatraceně drahé. Navíc mi moje úsilí kazí pejskaři, kteří jí to skákání nejen tolerují, ale i jí k němu vybízejí. Marně hulákám: „Prosím, nenechte ji na sebe skákat!“ Je to marné, je to marné, je to marné. 

Jedna dobře mířená…

Před pár týdny jsme zase vyrazili na prochajdu směr Vyšehrad a od metra nám šla vstříc elegantně vystajlovaná čtyřicátnice... No dobrá, tak padesátnice na jehlových podpatcích, ve světlém kostýmku a s kabelkou od Vuitona. Moje čúza okamžitě nabrala směr manekýna a já už naprosto přesně věděla, kolik vteřin mi zbývá k odvolání, jenže jsem měla plnou pusu jablka a než jsem polkla a zařvala, bylo pozdě. Dáma, zjevně psí obdivovatelka, se naklonila ke štěněti a Chelsea vyskočila k přátelskému přivítání... No, srazily se někde na půl cesty a dáma dostala jednu dobře mířenou do brady... A bylo sklizeno. Madam z pootevřených úst vyletěla zubní náhrada (rozuměj – klapačky) jak ve známé scéně z filmu „Účastníci zájezdu“ a já nevěděla, jestli mám polykat jablko, volat na čubinu nebo řvát smíchy. Paní to vyřešila spěšným odchodem; zuby si nesla v hrsti, Chelsea byla zklamaná, že se jí nepodařilo důkladněji poznat novou známou a já jsem stála na cestičce a dusila se jablkem. Tak trochu jako normální procházka s psíčkem, že ano... 

Foto: archiv Michaely Čermákové