Triky v psích filmech

Viděli jste tento týden záznam z vyhlášení amerických Oskarů? Jedna z hereček tam pronesla, že je doba mobilů, a že každý umí natáčet. „A tak natáčejte, my to potřebujeme – já to potřebuji.“ Přesně tato slova zazněla z úst této slavné americké ikony. A my pro vás máme připravený poutavý článek o tom, jak se točí triky v psích filmech.

Celý filmový svět současnosti stojí a padá s filmovými triky. Nakonec vy, kteří chodíte do kina nebo sledujete televizi, nebudete asi příliš překvapeni. Tak proč bychom toho tedy nevyužili? Triky nejsou nic neobvyklého. V tomto díle se zaměříme na takové, které umožní některé složitější scény se psy vůbec realizovat. Podotýkám, že nemám žádné extra vybavení a jsem pouhý hobby filmař. Vše jde určitě udělat lépe a triků existuje i mnohem víc. Tímhle článkem nechávám nahlédnout pouze pod svou pokličku…

Pes umře! Neznám film, ve kterém by aspoň jedna postava neumřela...

Umět „mrtvolku“ je jednou ze základních dovedností (nejen) psího herce. Ideálně na povel z dálky, bez váhání a vydržet „být mrtvý“ (a nevrtět u toho ocáskem). Ale to se pohybujeme ve světě ideálů. A ideální svět neexistuje. Takže musíme vymyslet, co s tím. Pokud se pejsek nechá navést do mrtvolky a tam chvilku vydrží, máme vyhráno. Stačí pak, aby psovod rychle poodstoupil mimo kameru, a poté na psa zavolá. Ten se zvedne a odběhne za ním. No a to stačí. V „počítači“ (dále budeme používat odbornější výraz „postprodukce“) se scéna pustí pozpátku (případně se i zpomalí nebo zrychlí) a výsledek může vypadat například takto: Výstřel (díky zvuku přidanému v postprodukci), hrdina udělá dva kroky dozadu, spadne na zem a zůstane ležet. Případné vrtění ocáskem u mrtvolky pak vyřešíme zpomalením až zmrazením záběru.

Míša uložila svoji fenku do polohy „mrtvolka“ a pak rychle pryč ze záběru kamery! Jakmile panička utekla, fenka vzápětí vstala. Což potřebujeme, protože při puštění pozpátku fenka udělá pár kroků dozadu a padne.

Pokus o hromadnou mrtvolku byl náročný, protože pokaždé aspoň jeden odbíhající psovod vyrušil nějakého jiného psa. Ale nakonec aspoň pár pejsků umřelo a to pro scénář stačilo.

Psí herci mají vedle sebe sedět v jedné scéně, ale nemají se v lásce.

Jak jsem se již dříve zmínila, u mne se uplatní každý pes a mým úkolem je najít pro něj roli a vymyslet, jak ji se svými schopnostmi zvládne. A hromadné scény bývají nejčastějším „oříškem“, zejména v případě, že se určití psi prostě zvlášť nemusí. Tak co teď? Jen proto, že se Alfík coby Goodman v Limonádovém Joeovi, a Henry, který představoval Horáce Hoga Foga, nemají rádi, přece nemůžu přijít o takové psí herecké talenty. Takže jsem se ve společných scénách uchýlila k docela jednoduchému triku, který pracovně nazývám „půlená scéna“. Je to snadné. Kamera je na stativu a nejprve natočí záběr s jedním psem na levé straně a až tento pes odehraje a odejde se schovat, přijde druhý pes a natočí svoji scénu na pravé straně. Žádný konflikt nehrozí a pejsci si v poklidu zahrají svoji epizodku každý sám. A v postprodukci se pak tyto dvě části spojí dohromady. Holt, svět chce být klamán. Tento trik je snadný a je i nenáročný na finální zpracování.  Teda v případě, že vám někdo nekopne do stativu. Scénu můžeme rozpůlit, rozčtvrtit či rozdělit na složitější tvary. Základní zásadou je, aby se psi nedostali jeden před druhého. Pokud se to omylem stane, tak ta postprodukční úprava už takovou srandou není. Ale o tom příště.

Na tomto příkladu vidíte dva záběry ze stejné pozice kamery. Z toho levého se vezme levá polovina a z toho pravého pravá polovina. Díky tomuto triku je na každém záběru pejsek sám a proti němu může být jeho psovod, který mu dává pokyny a oční kontakt.

Výsledný záběr spojených dvou polovin v postprodukci vypadá takto (zabarvení scény je schválně – dle předlohy původního filmu).

A jak si myslíte, že vznikla tato scéna? Že by peruánec, papillonka a bernardýn zvládli takto uvolněně spolu ležet?  No, to by asi nevyšlo. Je to točeno natřikrát a složeno jako puzzle v postprodukci.

Mám se s tebou objímat, hrát si, ale nesnáším tě!

U lidských herců je to poměrně obvyklým požadavkem a herci to musí v rámci svých honorářů zvládnout. Psovi nevysvětlíte, že sice Alíka nesnáší, ale kvůli roli by si s ním mohl pohrát. A žádný „půlený“ záběr tady nepomůže. Jedinou metodou je klíčování aneb využití klíčovacího plátna. To už je trošku složitější varinata, ale nabízí nekonečné možnosti.  Tam, kde nám nestačí „půlená“ scéna, je klíčování v podstatě jedinou možností, jak záměr scénáře realizovat.

Klíčovací plátno – v mých filmech používám hlavně zelené – funguje tak, že ho dáme za psa, který hraje svoji roli, a v postprodukci se následně zelená barva změní na průhlednou. Takže výsledný efekt vypadá tak, že pes se pohybuje na průhledném pozadí, které se pak dá vyměnit za jakékoli jiné – foto krajiny, video s jinými psy a podobně. Tak se dá navrstvit film z mnoha obrazů natočených zvlášť do výsledné „složité“ scény.

Keiře jsme dali pevný postroj, který panička používá pro manipulaci (např. schody do vlaku). Takže Keira je zvyklá, že na něm občas i visí. Za ní jsme natáhli zelené plátno, které bylo v postprodukci zprůhledněno a nahrazeno dřevěnou stěnou s parohy. Bernardýn a naháč jsou také natočeni před zeleným plátnem.

A takto vypadá výsledný „složený“ záběr:

Pes má střílet z pistole, případně zvednout ruce vzhůru. Jak na to?

Když jsme vloni měli natáčet Limonádového Joea, přemýšlela jsem, jak to vlastně udělat se střílením a jak dát ruce vzhůru. Ten film na takovýchto scénách stojí, a pokud bychom je vynechali, ztratí se hodně z kouzla Limonádníka. Napadlo mne, že to vyřešíme umělými packami. Prostě každý účastník si vyrobí kopii packy svého psa. Naštěstí máme trenérku Moniku, která kromě psů zvládá i ruční práce. Monča ve spolupráci s dalšími „Hujery“ v týmu připravila postup, zakoupila plstící jehly a podložky, rouno, dráty, modurit a černý a bílý lak na nehty, a svolali jsme kreativní plstící víkend. Některým to šlo lépe, jiným hůře, ale nakonec každý pejsek měl jednu svoji pacičku. Dokonce i peruánští naháči (kobercová páska a trochu kreativity)!

Krátký dokument z víkendu, kde se vyráběli packy:

Hotové packy schnou, aby byly připraveny pro další použití.

No a pak přišlo na řadu opět zelené plátno a následná kouzla v postprodukci.

Příklad použití – Horác Hogo Fogo střílí:

Grimpo střílí varovně do vzduchu.

Haló, chybí nám komparz!

Občas potřebujeme zahustit scénu a ne vždy jsou po ruce další volní pejsci do komparzu. Nezbývá, než si pomoci umístěním jednoho psa vícekrát na různé pozice. Dělá se to běžně v komerčních filmech. Nemyslete si, že pro plné náměstí zaplatí produkce 1000 komparzistů. Koupí si jich tak desetkrát méně a pomocí klíčovacího plátna je zopakují vícekrát.

Tento trik jsme využili například pro záběry kovbojů v Limonádovém Joeovi nebo mamutů v Cestě do pravěku.

Alfík a Issulka zvládli přijít spolu, ale koukající kovboje zezadu bychom tam v reálné scéně nezvládli. Proto byli natočeni před zeleným plátnem a posléze do scény přidáni.

Tady máme kovboje, kteří by to takhle natěsno natočit nezvládli.  Opět zelené plátno.

Zde je kombinace více různých záběrů: Limonádník (borderák) vlevo a Badman (peruánec) za pultem jsou natočeni jako „půlený“ záběr. Kovbojové a Goodman jsou natočeni zvlášť před zeleným plátnem.

Stejně tak v „Cestě do pravěku“ antilopy nebo plameňáci.

Klíčování bylo jedinou cestou i pro scénu barových tanečnic v témže filmu, kde se tanečnice na barovém pultu pohybují synchronně. Je to udělané tak, že je to vlastně jeden pes natočený před klíčovacím plátnem a použitý vícekrát vedle sebe.

A pokud se ptáte, jak se asi natáčel pes v tomto postavení a pohybu, tak to bylo takto:

Potřebujeme scénu u moře. Tak jedem? No nic, zůstaneme doma…

Pomocí klíčování také můžeme snadno přenést děj do vzdálených destinací bez cestování (no, škoda, aspoň do Chorvatska jsme zajet mohli). Stačí, když scénu natočíme před plátnem a jako pozadí použijeme záběr moře, hor či paláce.

Scénář říká, že veliký mamut spadne do díry, umře a lovci okolo něj tancují. Chtělo by to bernardýna a čivavy, ale ty nemáme. Musíme na to jinak.

Plátno využíváme dále v případě, je-li potřeba různých velikostí výsledných postav.

Například scéna uloveného mamuta a lovců v „Cestě do Pravěku“.

Nebo v témže filmu obrovský pták Phorusracos hlídá svoje miminka. Nikdo by neřekl, že pták borderka je o tolik větší než miminka v podání čínských naháčů.

A tady je můj papillonek  Ferísek v roli trilobita. Ve skutečnosti je o hodně větší než oblázek na mořské pláži.

Cesta do pravěku očekává, že malí objevitelé najdou obrovského mrtvého stegosaura a prochází se mu po hřbetě. Jak na to?

Vypadá to nereálně, ale nakonec je to docela snadné. Zaprvé potřebujeme vyfotit mrtvého stegosaura před klíčovacím plátnem. Za druhé potřebujeme pozadí, kam zvětšeného stegosaura v postprodukci umístíme. A nakonec potřebujeme nějaký terén nebo konstrukci, která kopíruje tvar těla stegosaura, po které budou naši cestovatelé chodit. No a pak se to všechno spojí dohromady.

Tady máme konstrukci, kde se naši hrdinové učili chodit „po hřbetu stegosaura“. Povšimněte si armády ochotných držičů plátna.

 A takto to vypadá ve filmu.

K předchozím trikům s plátnem a packou stačí přidat malinko chemie a „supercloumák“ je dokonalý.

Umělá packa přilepená ke skleničce s „kyselinou sírovou“ nalije supercloumáka do skleničky a ten následně vypění.

V postprodukci se už jen vymění zelené plátno za bar a barmana.

Pracujeme s iluzí

V běžných filmech se často pracuje s iluzí – kouzlo střihu a odvádění pozornosti. Je to podobné jako triky kouzelníků a iluzionistů. Pěkným příkladem je hod nožem ve filmu Sedm statečných. Scénář říká: „Britt (entlebuch Wizzi) hodí nůž a ten se trefí přesně mezi oči Calvery na plakátě.“ Co s tím?? Že se dá záběr pustit pozpátku, jsme si už řekli. Teď musíme přidat to zabodnutí nože do plakátu. A tady nastoupí iluze. Nebudete věřit, ale stačí ručně zabodnout nůž a rozkmitat ho. Když pak spojíte záběr letícího nože a střihnete na kmitající se zabodnutý nůž, tak nikdo neuvěří, že ten nůž neletěl až do cíle. Fakt se kamarádi hádali a nevěřili. Musela jsem jim to ukázat „naživo“.

Brit běží s nožem (Stačí dva tři kroky, které se zpomalí.)

Střih a Brit hází nůž (pes chytil hozený plastový nůž – puštěno pozpátku a zpomaleno)

Zabodnutý nůž. Člověk prstem nůž rozkmital a tento záběr se spojil v postprodukci s předchozími. Dokonalá iluze.

Krásná scéna a moje malinko noční můra – kovbojové sedí u baru, barman posílá flašky jednu po druhé a kovbojové si je odebírají.

 Co s tím? Když máte kamarádky ochotné propůjčit se k čemukoli, tak se to dá zvládnout. Stačí jeden dirigent a orchestr pomocníků… A víc už dneska neprozradím! Berte to jako upoutávku na další díl, kde si budeme povídat o složitějších tricích, malinko o tom, jak psi mluví, a také o kouzlech v postprodukci.

A přidávám bonus – dva filmy o filmu. Natočili je a sestříhali účastníci filmové školy. Autorkou filmu o natáčení Cesty do pravěku je Áďa Felcmanová. Film o natáčení Limonádníka spáchal Luki Kuliha. Hezké podívání přeji a těším se u příštího dílu.

Cesta do pravěku - film o filmu

Limonádový Joe - film o filmu