Teta Růžena…

Máte rádi veselé příběhy se šťastným koncem? Ty přece k Vánocům neodmyslitelně patří! A my tu pro vás právě jeden takový máme, a to dokonce z minulého století. Tak se pohodlně usaďte a vraťte se s námi v čase o více jak třicet let zpátky…

Psal se rok 1988, byl Advent a já měla utkvělou představu, že na setkání s přáteli potřebuji nějakou skvělou pozvánku. Rozumějte, dnes by to bylo jednoduché – hezká fotka z mobilu, pozadí stažené z internetu, písmenka jakbysmet, ale tenkrát? Už jen sehnat fotografa vlastnícího nějaký ateliér, kam by mohli psi… Vlastně počkejte, já nenapsala, že to byl psí sraz, tedy sraz kamarádů pejskařů-kavalírářů. Takže tak.

Budeme se fotit

Usmyslela jsem si, že vezmu svého psa někam k profi fotografovi a nechám si udělat super snímky, které mi pak budou umělecky sestaveny do pozvánky… Případně posléze uděláme nějaké to PF, abych byla světová. Po docela perném hledání, kdy si mě fotografové předávali jako horkou bramboru, jsem se domluvila s panem „umělcem“, že tedy mohu se psem přijít, ale že neví, jak to dopadne, protože psy on nedělá, ale že uvidíme. Dnes bych prostě na tohle pozvání určitě neslyšela, ale v minulém století byl takový člověk vyvažován zlatem.

Kdo hledá, najde

Vykoupala jsem psa, navštívila kadeřníka a vyrazili jsme do akce. Dejvická adresa byla jasná, číslo baráku jsme našli skoro hned a dokonce byla v přízemí cedule „Fotografie 1. patro“. Vylezli jsme s Erolkem po sešlapaném schodišti do patra, tam byla šipka – FOFO ZDE a malinko pootevřené dveře. Tak jsme vešli. No, předsíň malinká, jako u nás doma, za dveřmi věšák s nějakými bundami a židle. Odložila jsem si, posadila se, a protože se nic nedělo, trochu jsem zakašlala. To bylo tenkrát znamení, že jsem tu, ne že mám COVID-19.

Došla mi řeč…

Na konci předsíně se pootevřely dveře a do chodby vklouzl kluk v tepláčkách a bačkůrkách. Chvíli si nás prohlížel, nakláněl hlavičku a pak se zářivě usmál, otočil se na patě a s hlášením: „Tatí, je tu teta Růžena!“ zase zmizel. To mně trochu vykolejilo, ale než jsem stačila jakkoliv zareagovat, ozvalo se: „Co tam sedíš, pojď dál!“ Tak jsem šla, ale napřed jsem si zula boty, abych v „ateliéru“ nenašlapala.

Vstoupila jsem… Do kuchyně. U stolu seděl ten skřítek v tepláčkách a u linky stál člověk jak hora a obaloval řízky. Málokdy mě v životě došla řeč, ale tady jsem nějak nevěděla, co dál. Stála jsem se psem, naondulovaná a bosá v cizí kuchyni a zírala na chlapa v zástěře umatlané od strouhanky.

S cizí ženou v cizím pokoji

Kavalírek naštěstí projevil přání jít očichat tu dobrotu, kterou cítil u sporáku, což mě probralo.

„Dobrý večer, já jdu na to focení.“ Chvíli bylo ticho a pak se ten člověk začal smát. „To jste jinde, pan fotograf bydlí naproti. Každou chvíli tu ceduli někdo otočí… Jo, a jste moc podobná mojí švagrové, tak si vás Honzík spletl.“ Byla jsem červená až na zádech. Po mnoha omluvách jsem vycouvala do předsíně, obula si boty a vypadla na chodbu. Dveře se za námi s cvaknutím zavřely... A v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem tam v tom zmatku na věšáku nechala kabát. Co jiného mi zbývalo, než zazvonit… Otevřel mi chlapeček v bačkůrkách. Chvíli na nás civěl a pak zavolal: „Tatí, už je tu zase teta Růžena!“

To už mi zůstane

Na focení toho dne už jaksi nedošlo. Pozvánku mi vytvořila kamarádka Jiřina, která se tenkrát královsky bavila a od té doby mi říká teta Růžena.

Foto: archiv Michaely Čermákové, Luďka Siegrová, Daniela Barbora Jugasová