Testujeme za vás... aneb Výukový program ATA – Trenér psů I. stupeň ZAZVONIL ZVONEC A...

A je to tu! Konec! Výcviková škola Animal Training Academy je za námi a já v dnešním závěrečném díle zhodnotím a zopakuji, co se během toho celého půl roku vlastně událo. A hlavně jak nás škola připravila na roli trenérů...

Náš poslední víkend ve škole ATA je opravdu již minulostí. Ačkoliv jsem si krajem roku říkala, už aby to bylo, nyní jsem ve fázi, kdy mi to přijde spíš líto. A proč? Na to, myslím, přijdete ve zbytku následujícího článku.

V dnešním závěrečném díle našeho testování této ojedinělé školy začneme rovnou s tím, jaké změny nám to přineslo a zda jsme se změnili hlavně my jako trenéři. Všichni studenti, kteří sem v lednu dorazili, přišli s jistou vizí, možná i s nadějí na pomoc s výcvikem. Někteří jsou zkušení a ostřílení psovodi a závodníci, jiní jsou začátečníci se svým prvním psem. Každý měl ten svůj důvod! Mým důvodem bylo prověřit a otestovat tuto výjimečnou školu u nás a možná se i něco nového naučit.

Důvěřuj, ale prověřuj...

Ano, tohoto hesla bychom se měli v životě držet. A já věřila a nepochybovala v dobré jméno pana Ščučky. Stejně jsem si však nenápadně zjišťovala od lidí, které znám (a že jich není málo), jejich názory jak na tuto školu, tak i na Jiřího Ščučku jako trenéra. Názory zvenčí byly zajímavé, i když ne vždy zrovna objektivní. A tak jsem slyšela jak ty pozitivní, tak i negativní. Ovšem, nikdy není nic jen pozitivní, že? Byla jsem tedy teoreticky připravena snad na vše. Dávala jsem pořád bedlivý pozor na to, co přijde…

„To, s čím se pes nikdy nevyrovná, je – já nevím!“

Došlo snad na úplně vše... 

Ano, snad z každého názoru, který jsem slyšela, něco přišlo. Jak se říká: „Na každém šprochu pravdy trochu!“, a tak vás nyní trochu zasvětím do některých pravd, polopravd a nesmyslů, které tak porůznu tím naším kynologickým světem kolují. Pan Ščučka snad promine...

Názor první: Pan Ščučka zakazuje lidem skládat zkoušky!  Ne, opravdu v celé škole, ani mimo ni jsem nikdy z jeho úst něco takového neslyšela. Ba naopak nám bylo mnohdy i vysvětleno, jak z hlediska určité zkoušky k danému cviku přistoupit a podpora ze strany lektora byla v tomto směru velká. Ostatně několik z nás stále trénuje a připravuje.

Názor druhý: Jsou to sektaři, dej si na to pozor! Tak tento výplod něčí fantazie mě opravdu rozesmál již v okamžiku, když jsem jej uslyšela. Bože lidi, to snad nemůžete myslet vážně? Ten, kdo to vypustil z úst, snad ani neví, co to sekta je. Ale pomalu chápu, proč to asi padlo. Ono když začnete aplikovat na psa „moderní“ způsob výcviku, začnete při sportovní kynologii používat klikr a pozitivní posílení u psa, prostě se začnete nějak lišit, tak se logicky stáváte pro ostatní pomyslným trnem v oku. A tím pádem jste v sektě... Řekněte, no není to úsměvné?

Názor třetí: A velkým tématem, které se neustále opakuje, je přístup. Lidem velice vadí, že si pan Ščučka udržuje velký odstup, že si s každým hned netyká a nekamarádí se. No, na to mám také svůj názor. Pan Ščučka je velký profesionál a zachovává si jistý image. Každý jeho klient je pro něj důležitý, zajímají ho jeho pokroky a má vždy maximální snahu mu pomoci. A že si s lidmi netyká? Já si se svým učitelem, trenérem a nadřízeným také netykala…

Názor čtvrtý: On fakt umí a není lepšího člověka, který tě to naučí. Další velmi zajímavý postřeh. V tento ale opravdu věřím, protože jsem měla tu čest si všechno sama vyzkoušet a hlavně vidět na vlastní oči..

Ale dost...!!! Jdeme na opakování 

Naše první lednové setkání bylo o tom seznámit se s konceptem školy, s pozitivním neboli moderním výcvikem psů. A co to znamená? Dalo by se říci, že je to výcvik psů založený na jistých principech tréninku zvířat, etologii a oboustranné komunikaci mezi psem a psovodem. Hlavní pilíře tedy stojí na operativním podmiňování. Na tomto způsobu učení se mi nejvíce líbí, že je pes aktivní, motivovaný, posiluje se jeho sebevědomí, protože zažívá vlastní úspěch. Rovněž se zvyšuje jeho samostatnost, schopnost se učit a celkově se posiluje jeho osobnost. A věřte, že jsem toho od první návštěvy této školy byla svědkem každý den. O prvním víkendu samozřejmě vyšel samostatný článek, který naleznete ZDE.

„Existují pravidla, která platí pro všechna zvířata – ta musíme znát!“

Druhé setkání do mrazu vyhání…

Druhé setkání bylo v mrazivém únoru opravdu kruté. Ale vše, co jsme se naučili, stálo za to. Hlavním tématem byla komunikace a zdroje. Dvě věci, kterým jsem v minulosti nepřikládala velkou váhu. A to asi proto, že když je pes de..l, tak je to přeci de..l. Ale na to, že nám nefunguje komunikace, jsem nikdy ani nepomyslela. Myslím si, že toto mám nyní ujasněné, ostatně výsledek je vidět hlavně na mých psech. Od prvního setkání jsme doma poctivě klikali a připravovali psy na tento víkend, kdy se již s nimi začínalo více pracovat. A co vše se dělo, si opět přečtete v článku o druhém víkendu v ATA.

„Pes reaguje na základě zkušeností, jeho příští chování se odvíjí od předchozí situace.“

Do třetice operantně… 

Ano, jak správně tipujete, hlavním tématem třetího setkání bylo operantní podmiňování. A jak jsem se již maličko v úvodu zmínila, jedná se o asociativní učení, kdy dochází ke spojení podmětu, chování a důsledku. Je třeba si uvědomit, jak to v tom psím mozečku funguje, a že ke spojení dochází do tří sekund. Co je „po“ nebo „před“ si pes nespojí a naše úsilí v naučení cviku je tedy marné… Musím přiznat, že načíst o operantním způsobu učení se toho dá mraky. Internet je doslova zaplaven informacemi, není však nad dobrý výklad s konkrétními příklady. A přesně takový výklad nám lektor ATA – Jiří Ščučka dal. Za to jsem mu velmi vděčná. Celý článek z třetího víkendu si můžete přečíst ZDE.

Tvarovat je třeba…

Čtvrtý víkend byl opět zajímavý. Nejprve se probírala teorie podnětů a reflexu – věcí lidem tak známých a jasných. Dalším velkým tématem byly techniky tvarování, kterých je hned několik – scanning, modeling, baiting, targeting, environmental manipulation, mimicry. Musím přiznat, že je to naprosto skvělý způsob, jak psa učit. Sama jsem hned několik těchto technik ve výcviku využila. Co však bylo pro mne o tomto víkendu stěžejní? Vidět práci svých přátel ze školy. Vidět jejich pokroky při tréninku. Dívat se s jakým klidem pracují, a ať si říká, kdo chce, co chce. Toto je vizitka práce této školy. Nedalo mi to a musela jsem hned některým členům třídy položit pár otázek, a kdo z vás to ještě nečetl, má možnost ZDE.

„Žádoucí chování je třeba odměnit, aby pes pochopil, že se mu to vyplácí.“

Po páté hravě… 

O pátém víkendu jsme si trochu oddechli od běžných témat a vrhli se po hlavě do veterinární přípravy, kterou s námi vedla MVDr. Renata Kratochvílová, která je nejen skvělou veterinární lékařkou, ale věnuje se také výcviku psů tzv. moderním způsobem. Je až neuvěřitelné, co vše jsme za ty dva dny dokázali probrat a projít. Velice mě zaujaly i materiály, které pro nás paní doktorka zpracovala s velkou pečlivostí a dokonalou přehledností. Říkala jsem si, co práce jí to muselo asi dát. No, a velkou a pestrou „vsuvkou“ byla ukázka práce Luboše Adamce, který nám předvedl, jak se pes dá pozitivní motivací připravit třeba na veterinární prohlídku a potřebnou manipulaci. Ostatně to jsem vám již podrobně popsala ve svém článku z tohoto víkendu.

Opakování je matkou moudrosti…

Dokonalá věta a svatá pravda. Během našeho posledního setkání jsme se věnovali přípravě na zkoušky, které nás teprve čekaly a opakování všeho, co jsme se naučili. Opět jedna z věcí, kterou má pan Ščučka ve své škole dokonale vymyšlenou. Jeden celý víkend věnovat jen opakovaní. Ač jsme všichni se psy denně, někteří z nás i mnoho let, tak přesto jsme se zde naučili mraky nových věcí, nebo ne možná úplně nových, ale naučili jsme se používat v tréninku jasné principy. Opakovací víkend nám pomohl „zaplácnout“ mezery v tom, co jsme ještě nepochopili.

A je to tu!!! Zkoušky! 

Ano, druhého června jsme se všichni sešli v Praze na Šancích, abychom se pokusili završit naše půlroční studium zkouškami. Nervozita byla vidět na každém z nás, avšak nálada panovala skvělá. Ráno jsme se ještě povzbuzovali navzájem a v půl deváté jsme se pustili do první části zkoušek. Na řadu přišel tedy test teoretických znalostí. Test složený ze sto dvaceti otázek, na jehož vypracování jsme měli hodinu a půl. Po testu byla nějaká hodinka volná a po obědě se přešlo k praxi. Zde jsme si losovali otázky – cviky a měli jsme prokázat své znalosti a ukázat na našem psím modelu, jak daný cvik naučíme. Největším kamenem úrazu, a nejen u mě, byly otázky pana Ščučky, který si s nimi ověřoval, zda problematice opravdu rozumíme nebo ji máme jen „slepě“ naučenou. Ač nerada, tak přiznávám, že nikdo to nedostal zadarmo. A každý úspěšný absolvent musel mít své dovednosti nejen naučené, ale musel je i pochopit. Určitě vás zajímá, jak to dopadlo… Za sebe říkám, že velice úspěšně, protože zkoušku nesplnily jen tři ženy z celé třídy, ne snad že by nepochopily, ale spíše pro obrovské nervové vypětí. A co čert nechtěl, i já patřím mezi ty neúspěšné. Nic se však neděje, život jde dál a já to zkusím příště.

Pár slov závěrem…

Co mi tato škola dala? Určitě chuť do práce. Již delší dobu jsem se potýkala s vnitřním problémem a úzkostí. Výcvik mě přestal bavit, protože žádný pes se nevyrovnal tomu mému nejlepšímu, který mne bohužel již opustil. Nebyla jsem se psem schopná natrénovat pořádně ani „sedni“. Ve škole jsem se naučila dívat se na psa jako zvíře jinak než doposud. Baví mě pozorovat, když moje holky (mé feny) pracují a samy vytvářejí cvik. Samy přijdou na to, co se po nich chce a samy mi to pak nabízejí. Naučila jsem se pochopit, že když mi něco nejde, znamená to, že tudy cesta nevede a musím najít jinou – plán B. Naučila jsem se trpělivosti a dát svým holkám čas, protože ony na to přijdou. Naučila jsem se pečlivě si vytvářet plán výcviku, který dodržuji a nespěchám vpřed. Naučila jsem se upevňovat cviky a nechvátat. Že si jednou sedne na povel, neznamená, že jej umí…

A co mi škola vzala? To si myslím, že se teprve ukáže. Všímám si, jak se někteří mí kamarádi ze ZKO na mě dívají jakoby přes prsty. Často přemýšlím nad větou, od jedné kolegyně ze cvičáku, které jsem se snažila poradit, že já jsem přeci dříve také tak cvičila. Ano, cvičila, ale nikam to moc nevedlo. Ano, možná, že používat klikr trénink u sportovní kynologie není zrovna „in“, ale kde je psáno, že to je špatně?

Až čas ukáže, kam jsem se dostala. A možná přesně za rok – a to bych ráda, napíši článek, ve kterém navštívím všechny své kolegy z této školy, a uvidíme, kdo vytrval a kam to se psem dotáhnul. Věřím, že pokud budeme trénovat s jasnou hlavou, vytvářet plán a používat principy tréninku zvířat – máme vyhráno.

foto: Jiří Ščučka - Animal Training Academy