Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.
Líbí se vám belgický ovčák tervueren nejen svým vzhledem, ale i povahou? A chtěli byste s ním i pracovat, jen nevíte, jak na to nebo kterým směrem se vydat? Pak možná ten správný recept a motivaci naleznete v tomto moc vydařeném rozhovoru!
Jitka Maroušková je mezi pejskaři známá nejenom jako majitelka a chovatelka belgických ovčáků variety tervueren, ale také jako uznávaná rozhodčí, trenérka a závodnice v agility. Její odchovy s „příjmením“ Novterpod dosahují pravidelně na mety nejvyšší v nejrůznějších kynologických disciplínách a mají na svém kontě i řadu titulů. Srdeční záležitostí pro Jitku je ale kromě milovaného plemene především agility, a tak si společně, ovšem nejen o něm, budeme nyní povídat…
Uaa to už je tak dávno…
Už jako dítě jsem doma stále žadonila o psíka. Ale protože jsem (jak s oblibou říkám) z nezvířecí rodiny, bydlící v Praze v bytě, cesta byla dlouhá. Od křečíka, morčete, králíka až po prvního vysněného PSA! To bylo někdy kolem mého dvanáctého roku. Byl to malý knírač pepř a sůl a už tehdy s PP. Zakoupen byl zcela náhodou a to ve vyhlášené pražské tržnici, kam jsem s maminkou jezdila pro čerstvou zeleninu. Bohužel byl s námi „jen“ něco přes rok, než se mu stala osudnou silnice. Ale již s ním jsem jezdila do ZKO a cvičila! Moc děkuji mé mamince, která ač situace nebyla ideální, jezdila se mnou v sobotu brzy ráno přes celou Prahu! Pak v patnácti letech jsem dostala svého prvního tervuerena a to teprve začala ta správná pejskařina. Do ZKO do Kolovrat jsem jezdila vlakem a pěšky. Věčně špinavá a zabahněná ze stop, unavená z obran, ale šťastná z práce s mým čtyřnohým parťákem. Do budoucna mne nejvíce ovlivnil pan Radko Loučka, který do ČR „přivedl“ agility, které mě zcela pohltilo. A pak to byl pan Antonín Grygar, který se stal mým prvním trenérem a také společně s KK Komořany velkým propagátorem agility, sám rovněž závodil s malinoisem.
Tervuereni nejsou na výcvik úplně jednoduší, ale ta práce stojí za to! Nehledě na fakt, že jsou krásní!
Úplnou náhodou. Po knírači jsem toužila po dalším psíkovi a chtěla být „připravena“, a tak jsem hltala všechny psí knížky, denně listovala v PPČ a vybírala… Výběr nebyl velký, ale už tehdy jsem věděla, že s ním budu chtít cvičit. Plemena jako NO, RTW a DOB byla doma zapovězena kvůli velikosti a „ostřejší“ povaze. Zcela náhodou jsem ve Velké knize psů od Taylora viděla psíka, který se mi líbil – takový kříženec ovčáka a kolie. Knihu jsem zapomněla na stole a tak obrázek viděla i moje mamka a prohlásila neslýchanou věc: „Jů, ten je hezký! Jak je velký?", tak jsem žhavila, dokud byl zájem! Nakonec (měla jsem před patnáctými narozeninami) pronesla, že pokud si nějakého takového do čtrnácti dnů seženu, bude můj! Jak já tehdy zavařila pevnou linku, pročítala inzeráty, poptávala chovatele… A světě div se, sehnala jsem jej! Můj první velký pes! Byl to Awar Ledenicky potok (*1992) od paní Matuškové, které v té době vyšla kniha o BO. Vůbec jsem netušila, že jich je v ČR tak málo a o jak velkou náhodu tenkrát šlo. A jak získali si mé srdíčko? Cokoliv jsem po nich chtěla – cvičit, běhat, tahat, hledat, kousat, poslouchat, tancovat, přinášet a hlavně agility (které jsem i díky nim objevila), do všeho šli „po hlavě s razancí sobě vlastní“ a v neposlední řadě disponují i úžasnou empatií k nemocným lidem, která mě přivedla ke canisterapii. Jako plemeno na výcvik nejsou úplně jednoduší, ale ta práce stojí za to! Nehledě na fakt, že se mi prostě líbí.
K dnešnímu dni mám teprve sedmého belgického ovčáka. Z toho bylo pět tervíků (dva psi a tři feny) dvě maliňačky, z nichž každý byl něčím výjimečný!
Můj první BOT byl již zmíněný Awar (1992 – 2002) byl panem psem svou velikostí i sebevědomím. Udělali jsme spolu spoustu výchovných i výcvikových chyb, ale s mým druhým tervíkem (Carby Bonatom, 1994 – 2010), který byl naopak nejistý pes fenčího vzhledu, mě nejvíc naučili. Jsem jim vděčná za to, že mě donutili najít si „vlastní cestu“ výcvikem, protože tehdy zažité způsoby v ZKO pro ně i pro mě nebyly tím pravým. Carby byl již pořizován s vidinou agilitní kariéry, která se, myslím, i vydařila. Byl dvakrát účastníkem MS (v roce 1996 v pouhých dvou letech a pak ještě v roce 2002), Mistrem ČR jednotlivců i družstev, prvním A3Ch a měl na svém kontě spoustu vyhraných, ale i prohraných závodů. Současně to byl můj první canisterapeutický pes. V těsném závěsu jsem se nachomýtla k výcviku první „maliny“ (fenky). Po těch dvou psech (samcích) to byl naprostý relax.
Hazel Bohemia Alke (1996 – 2006) byla paní úžasná, nádherná, pracovitá a zároveň se stala i „zakladatelkou mého chovu“. Po ní jsem si nechala fenečku Aktij (1999 – 2012), která byla výjimečná ve své citlivosti až hujerství. To ona mi ukázala situaci, kterou jsem do té doby neznala. Úžasně ráda pracovala, ale neunesla „chybu“, a tak aby se tomu vyhnula, raději neudělala nic a postupně se hroutila. Trvalo mi skoro rok, než jsem zjistila, jak s ní pracovat, a to nejen na zvednutí sebevědomí. Musím říci, že to pro mě bylo velkou školou a velkým odbočením ze zajetých „výcvikových kolejí“. Vyplatilo se. I když mi řada lidí doporučovala, ať ji prodám, že to není „zvíře na vrchol“, vydržela jsem a vyplatilo se, nakonec si na své konto připsala trojnásobnou účast na MS a titul Mistr ČR BO, a také ona mi dopřála ten pocit stát poprvé na stupni nejvyšším na vrcholové akci – zvítězily jsme spolu na IMCA. Všechny výsledky jsou samozřejmě z agility, ale i ty nějaké základní zkoušky měla. Aktijka za svůj život odchovala dva vrhy štěňátek a z druhého vrhu jsem si pak po ní nechala vyštěpenou tervuerenku a vrátila se tak k „chlupatejm“. Jmenovala se Czech „Čeký“ (2007 – 2019) a byla také výjimečná, hlavně svou vitálností a houževnatostí, se kterou se vrhala do jakéhokoliv výcviku.
A protože se mi brzy poté narodila dcerka Aníí a cesty za agility byly problematické, vyzkoušela jsem si kouzlo obedience, ve kterém pak i aktivně soutěžila. Bohužel v agility jsem pár základů zanedbala a její zbrklost a má opojenost její rychlostí nám žádné kloudné výsledky na poli závodním nepřinesly. Zato to byl zatím můj nejcitlivější canisterapeut. Její práce s klienty byla dokonalá, nenaučená a hodně přirozená… Další v naší smečce zůstala dcerka Čekynky – Ejhle (*30. 11. 2012). Tak trochu v ní vidím její babičku Aktij, také je citlivá a jemnější fenečka, ale u ní už jsem věděla „jak na to“, takže je to úžasná společnice, současně je racovitá a tvárná a nyní mi dala zatím nejmladší členku smečky – fenku Fajn (*10. 2. 2018), která mi vrací pracovní srdíčko a hujerství od své babičky Čeký. A já doufám, že toho máme ještě spoustu před sebou. Ejhle a Fajn stále závodí v agility a nebýt „corona sezóny“, navštěvovaly bychom klienty a rozdávaly radost.
Mým cílem bylo ukázat všem, že i „tervík“ může chodit na zkoušky a závody!
V kynologii se pohybují nějakou dobu. Začínala jsem klasickou „sportovkou“. A když jsem kamkoliv přišla dok ZKO, pokaždé stejná reakce: „Jé, to je BO a ještě chlupatej, vždyť to nekouše a nemaká!“ Co na tom, že Awar kousal lépe než většina těch jejich pracovních NO apod. Mým cílem bylo ukázat jim, že i „tervík“ může chodit na zkoušky a závody. Poslušnost jsem u něj měla tak trochu „zadara“ díky jeho snaživosti mi vyhovět, což mi hodně lidí od (v té době) pracovních plemen závidělo. Už tehdy jsem zkoušela i agility (zpočátku jen jako doplněk a zpestření ke sportovce), ale náhoda tomu chtěla a z důvodu získané reakce na střelbu jsem hledala jinou „zábavu“ pro Awara. Koketovala jsem i se záchranářinou, ale ta nebyla to pravé pro tvrdého dominantního psa, který měl problém pracovat se svou výbušností. Obedience, dogdancing a podobné sporty tu ještě nebyly, tak jsem se začala věnovat hlavně agility.
Ze „sportovky“ mě s prvním psem tak trochu vyloučila získaná reakce na střelbu. Dnes jsem za to vděčná a na agility miluji hlavně tu pestrost, variabilitu, pohyb a společné souznění bez mechanického ovlivňování. Když jsem začínala, bylo v něm zastoupeno mnohem více plemen a i mé psy to bavilo. Agility mě okouzlilo a velmi citelně mě ovlivnilo. Až tak, že když se objevily zdravotní komplikace a já nemůžu už tak dobře běhat, rozhodla jsem se pro kariéru rozhodčího. Je to můj způsob, jak u agility zůstat a částečně se i podílet na jeho směrování.
Na agility miluji hlavně tu pestrost, variabilitu, pohyb a společné souznění bez mechanického ovlivňování!
Trénuješ se svými tervíky agility v současné době třeba úplně jinak, než když jsi s tímto sportem začínala?
To asi my všichni a nejen s tervíčky. Agility je velmi dynamickým sportem, který se rychle vyvíjí. Dříve se pes naučil jednotlivé překážky a hurá na závody. Dnešní agility už si zaslouží mnohem větší pozornost, co se nácviku jednotlivých překážek týče. A u tervíků tomu není jinak. Mnohem více se věnuji základům, které později na parkúru jako bych našla. Je to samozřejmě na povaze konkrétního jedince, ale celkově si dovolím tvrdit, že tervík umí být neskutečným dříčem a je potřeba jeho aktivitu směřovat. Pokud něčemu nerozumí, rád se přetáčí, je takový nedočkavý. Proto je dobré, když se mu vše správně vysvětlí. Pokud se něco uspěchá, o to déle to pak trvá, protože je potřeba se k tomu stále a stále vracet.
Práce je baví a často je jim odměnou i jen to, že zrovna mohou pracovat se mnou. Motivace používám různé, nejčastěji hračky – přetahovadla, míčky na házení, v podstatě cokoliv, co je zrovna po ruce. Na pamlsky také nejsou nijak extrémně vybíravé, takže od průmyslově vyráběných pamlsků, přes obyčejné granule až po párek, sýr a často běhají i na syrovou zeleninu. Je pravda, že mnohdy, když jsou zaujatí „prací“, tak považují pamlsek za zbytečné zdržování a to až tak, že je plivou. A pokud bych dala mým psům vybrat jako odměnu jídlo, nebo hračku – v devadesáti procentech to bude hračka. Přesto jídlo hodně používám, hlavně na klidové cviky (např. na obedience).
Tervueren potřebuje majitele, který ví, co chce a není příliš výbušný!
Myslím, že tervík se dokáže hodně přizpůsobit svému majiteli a jako většina ovčáckých plemen má „v genech“ spolupráci s člověkem. Na druhou stranu, jak tervuereny miluji, stále si myslím, že to není plemeno „pro každého“. Potřebují majitele, který ví, co chce a není příliš výbušný. Ale asi mohu říci, že je schopen odpouštět začátečnické chyby.
Výborně! Samozřejmě uznávám, že se najde vhodnější a (z mého pohledu) jednodušší plemeno do kategorie large, ale tervueren je velikou konkurencí.
Belgický ovčájk není psem vhodným pro dítě (do cca 12 – 15 let) už jen pro svou velikost a razantnost. Ostatně ano i má dcera začínala s mou již cvičenou tervuerenkou Čeký, ale pohyb po parkúru byl zběsilý od obou. Navíc jsem viděla, jak se v řadě pasáží dcerka vysloveně bojí střetu. Čeký by jí nikdy úmyslně neublížila, přesto se párkrát na parkúru bolestivě potkaly, až to hrozilo závažným úrazem. A když jsem viděla zájem mé dcery o „pejskařinu“, pořídila jsem jí raději malého papillona. Neumím si představit, že by si tervuerena dítě vycvičilo úplně samo. Záleží na jedinci, ale dítě má nějaké fyzické možnosti, omezení a velikost, a rychlost tervuerena je v tom případě spíše na škodu. Pozor, prosím nezaměňovat s tím „nepořídit si BO k dětem“!!! To je trochu jiné, tam bych zas tak velký problém neviděla. Tervueren je velmi empatický a dokáže se vcítit do situace, takže při správné výchově tervíka určitě doporučuji.
Povinných vyšetření není tolik, ale rozhodně doporučuji provést kompletní kontrolu pohybového aparátu. Od povinného vyšetření DKK, DKL si nechat zkontrolovat i spondylózu páteře (kterou je doporučeno zopakovat i ve vyšším věku). Nechat zkontrolovat oči (PRA) a ve vyšším věku i častěji objevovaný šedý zákal. Pak tu máme ještě několik testů, které jsou důležité pro další chov, ale myslím, že sportovní výkon to neovlivní (např. ataxie). Celkově bych BO hodnotila jako zdravé plemeno. A v případě DKK je výhodou relativně lehká stavba těla, která umožňuje cvičit, i když je pes mírně postižen (sama jsem aktivně závodila v agility se psem DKK 0/3).
Asi to, že jsou to pro mě ideálními parťáky pro rodinný život. A co se sportů týče? To, že se zatím z každého mého odchovu, alespoň jeden můj jedinec zúčastnil MS FMBB (mistrovství světa belgických ovčáků v různých sportech – IPO, agility, obedience, mondioring a nově i canicross), někteří i dost úspěšně v agility a obedience. Jmenovitě Aralia, Aktij, Achaia, Busy, Ejhle reprezentovaly v agility a Čeký (Czech) s Dargem v obedience. MS FMBB je pro nás milovníky BO takovým velkým svátkem, kde je možné často vidět „to nejlepší ze světa“. A dalším mým asi největším úspěchem je vítěz IMCA s Aktij (dříve velmi prestižní závod, takové MS bez rozdílu původu – konkurence MS FCI, před vznikem EO FCI) a několikrát start na MS právě v té obrovské záplavě BOC.
Myslím, že snaha Klubu chovatelů BO a AUO je velká. Podporuje různé zdravotní programy. Snaží se podporovat nejen chov (výstavy, popisné přehlídky – bonitace), ale i sportující BO, od pořádání klubových šampionátů, přes pořádání MR až po výběr reprezentace na MS v různých sportech. Proto bych asi popřála nejen tervíčkům, ale i ostatním BO fungující silný klub, který se o plemeno „fakt stará“. A jak to tak bývá, hlavně si přeji pro plemeno hodně zdraví a dlouhověkost, plus milující majitele, kteří pochopí náturu tohoto plemene a zamilují si jej tak jako já.
Děkuji za moc pěkný rozhovor.
Foto: archiv Jitky Marouškové
http://m.dog-center-aktij.webnode.cz/
Další zajímavosti o argentinských dogách jsou zde! Tentokrát se více zaměříme na chov ...
Rozhovory o plemeniMěli byste chuť vstoupit společně s námi do fascinujícího světa mexického naháče? Právě ...
Chov psů-->