Svátky mohou být dokonalé, i když je cukroví okoralé – hlavně že jsme spolu u jednoho stolu!

První svátek vánoční trávíme každý jinak – rodinnými návštěvami, užíváním si nových dárků, prací… V každém případě doufáme, že jste Štědrý den prožili podle svých představ. Pravděpodobně vám zůstaly zážitky, na které budete vzpomínat. Jelikož vánoční zážitky bývají nezapomenutelné, oslovili jsme několik přátel, kynologů a trenérů, s nimiž jsme dělali letos nebo v předchozích letech rozhovory, aby s námi ty své sdíleli. Podělte se s námi v komentářích také o ty vaše.

K Vánocům a závěru roku patří příběhy, bilancování, vzpomínání… v této atmosféře jsme si povídali s přáteli, kynology a trenéry zvířat z našeho okolí a několik jejich vánočních historek chceme sdílet i s vámi.

Není nad slušné vychování

Začněme odzadu, posledním dnem v roce, na který zavzpomínala Alžběta Klímová, trenérka z pražského výcvikového centra Hodný pes. Jeden Silvestr z jejího dětství je pro ni totiž nezapomenutelný. Jak už tomu často bývá, byl plný dobrého jídla, a jedlo se až do dlouho očekávané půlnoci. Alžbětka trávila Silvestr u babičky, která pro ni a ostatní děti položila na zem misku plnou řízků, aby si z ní mohly pohodlně odebírat. Těsně před půlnocí celá rodina vyrazila ven podívat se na ohňostroj. Když se vrátili, nad miskou s řízky ležel babiččin ohař Rexík a na netknuté řízky vydatně slintal. Bylo zřejmé, že si nedovolil ani jeden vzít! Díky tomuto sebeovládání (a také kvůli mokrému přídavku, kterým řízky obohatil), si pak za odměnu pochutnal na plné míse a slintal ještě při tom, jak se olizoval až za ušima.

Psí čumáček není radno podceňovat

Druhá historka také souvisí s jídlem, tentokrát s talířem plným chlebíčků, který byl součástí hostiny na Štědrý den u Petry Šatopletové, Alžbětčiny kolegyně z Hodného psa. Ta tehdy ujišťovala svoji maminku, že si její milovaná Lolinka nikdy nebere jídlo ze stolu, a to ani konferenčního, který je v úrovni jejího čumáčku. Maminka na něm tudíž nechala ležet právě talíř s chlebíčky, který však přesahoval okraj stolu. V této situaci Lolinka vycítila příležitost a udělala přímo kaskadérský kousek, kterým si jeden chlebíček zespoda nadhodila. Ojedla z něj systematicky všechny suroviny včetně kyselé okurky, potom si labužnicky lehla k vece, obejmula ji tlapičkami a slizovala z ní pomazánku. Někdy nám zkrátka naši pejsci mají potřebu ukázat, jak jsou šikovní, že si dokáží zajistit potravu sami. A hlavně, že si taky zaslouží na Vánoce své oblíbené dobrůtky.

Kdo mi to tu loupe perníček

Do třetice se s námi o zážitek související s jídlem podělila Barbora Pospíšilová, která se angažuje v Kynologickém spolku sportu Dog Puller. Ta kdysi udělala stejnou chybu jako Péťa, i když to prý už dneska nehodnotí jako chybu, jelikož alespoň má na co vzpomínat. Tvrdila totiž svojí mamince, že její stafbullinka Mařenka si nikdy nebere jídlo ze stolu. Barči mamka tudíž v dobré víře nechala přes noc na stole adventní věnec, který byl dekorovaný precizně ozdobenými perníčky. Když ráno přišly k věnci, byl na svém místě, téměř netknutý, s výjimkou právě těch lákavých perníčků. Mařenka na ně zřejmě v noci dostala chuť a užila si štědrou noc již 23.12. Věnec zůstal na stole i při štědrovečerní večeři a díky Mařence, která perníčky oloupala po vzoru tradiční pohádky, se rodina na její účet dobře pobavila.

Na to krásné v životě se vyplatí počkat

Poslední příběh je o Rozárce. Ne o sově z typicky vánoční pohádky Tři oříšky pro Popelku, ale o fence, na kterou s láskou vzpomíná trenér František Šusta. Doprovázela ho životem krásných sedmnáct a půl roku, absolvovala s ním stovky vystoupení ve školách i jinde pro více než dvacet tisíc dětí. Franta o ní říká, že byla jejich prvním dítětem. Dodnes si pamatuje dlouhé čekání na moment, kdy přijde na svět. To se stalo krátce po půlnoci 25.12.2006. Rozárka byla pro Šustovy opožděným vánočním dárkem. Následující roky s nimi na Vánoce rozbalovala dárky a na první svátek vánoční vždy našla pod stromečkem dort. Se vzpomínkou na Rozárku nám všem přeji, abychom nepřestávali věřit, že zázraky se skutečně dějí, a to nejen o Vánocích.

Simona Šimíčková

Foto: archiv Alžběty Klímové, archiv Petry Šatopletové, archiv Barbory Pospíšilové, archiv Františka Šusty