Srdce Josefa Kučery tlouklo pro parsony a myslivost!

Pojďte si společně s námi připomenout život báječného člověka, zapáleného kynologa, neohroženého myslivce a obětavého chovatele Parson Russell teriérů pana Josefa Kučery, spoluzakladatele známé chovatelské stanice Kutcher-Chan. S láskou a pokorou na tatínka naším prostřednictvím vzpomíná jeho dcera Jiřina, která po všech stránkách pokračuje v jeho odkazu. A jestli se on sám na to odněkud z nebeské honitby dívá, jistě musí být moc spokojený…

Josef Kučera

*9. 10. 1956 - †24. 3. 2019

Josef Kučera (táta) se narodil v Turově u Vysokého Mýta a žil v Moravanech na Pardubicku. Růžové dětství opravdu neměl. Jeho otec sám nelovil, ale vzal ho na jeho první dva hony, kam sám chodil jako honec. Bohužel otec mu v roce 1968 zemřel ve svých pouhých 41 letech. Zůstal tu po něm dvanáctiletý Pepík (táta), čtrnáctiletá Jarča, desetiletá Dáša a nejmladší osmiletý Jirka. Na všechno pak byli s mámou sami a bez pomoci příbuzných by to tenkrát asi nedopadlo dobře.

O prázdninách v roce 1969 byli všichni sourozenci pozváni do malé velebné vesničky Jiříkovice u Nového Města na Moravě, ke strýci, aby si maminka trochu odpočinula. A tam vlastně začal celý tatínkův příběh.

„Za všechno mohl strýček“

Strýček měl zálibu v myslivosti a tak brával tátu na čekanou na srnce. Jednoho rána se mu lov zadařil a táta ho celý zažil takříkajíc na vlastní kůži. Byl neskutečně šťastný. Do toho všeho měl strýček fenu českého fouska, Belina se jmenovala a táta jí s oblibou schovával činky. Belina mu je poslušně nosila pořád dokola, až musel strýček zakročit a činky uklidit. V tomto okamžiku Pepík nasál myslivost do své hlavy a vracel se domů s úplně novými zážitky, které mu vlastně ukázaly směr života.

„Na jaře dalšího roku jsem od souseda z Turova dostal prvního loveckého psa – fenku Lesanu. Její matka byla český fousek, otec neznámý. Snažil jsem se ji cvičit sám, ale bez pomoci dospělého to nedopadlo dobře. Prakticky zůstalo jen u procházek, ze kterých jsem se čím dál častěji vracel sám. Polařila si, kde chtěla, a mě k tomu vůbec nepotřebovala, zůstala v revíru na věčné časy.“

Od koní není ke psům daleko

V tu dobu navštěvoval jezdecký oddíl v Moravanech a mezi koňáky patřil mezi ty lepší. Jezdil obstojně, jak o sobě říkal a zúčastňoval se různých parkurových závodů, dostihů i military Zlaté podkovy v Humpolci přímo ve finále. Mezi koňmi se táta seznámil se svojí ženou Jiřinkou, která také velmi slušně jezdila a navíc se věnovala služebnímu výcviku psů. V roce 1977 se vzali a po rozpadu jezdeckého oddílu spolu začali chovat hříbata. Celkem jich odchovali devět a k tomu měli doma všechna možná zvířata od slepic, krůt, prasat, koz, poníka dcer až po kobyly, které závodně jezdily parkury a drezury. V roce 1981 si Pepík ještě složil zkoušku k loveckému lístku a tehdy vlastnil svoji první oficiální loveckou papírovou fenu gordon setra (Gera – PZ „Obojek Vysočiny“). Dále měl po svém boku ještě velšteriérku (Cedra-ZN, ZV), bulteriéra Laryho (BZ) a mezi tím ještě nějakého toho jezevčíka a pár služebních plemen mámy (boxer Best, německý ovčák Egon, který nás hlídal v kočárku a rotvajlery). To byl jejich společný zvířecí a pejskařský život, který vlastně pokračuje příběhem o Parson Russell teriérech.

Jak to bylo s parsony…

„Když jsem svého předposledního ročka vezl na hříbárnu ve Smrčku na Chrudimsku, viděl jsem ve cvingru bílé bouďáky a prý to jsou papíroví psi od koní až z Anglie“. Táta tomu nevěnoval příliš pozornost, popovídali si s majitelem stáje Jardou Kadavým, poplácal svého ročka a odjel. Když se za pár měsíců vrátil, pejskové byli stále na stejném místě, zavření ve cvingru s tím, že mu Jarda, majitel hříbárny nabídl, ať si je vezme. „Vím, že jsi myslivec a tihle psi mi utíkají a honí zvěř v lese, takže jsem dostal výstražné upozornění, že pokud to tak bude dál, přijdu o ně.“ Táta sice nevěděl, do čeho jde, ale vzal si je, protože sám přišel o svou skvělou pracantku, fenku velšteriéra. To tenkrát ještě nevěděl, že si bere jedny z prvních Parson Russell teriérů v celé České republice. Byli to Aron (Tonda) a Arnold Parry Equicanis od chovatelky paní Prafantové z Heřmanova Městce. Původem přímo přes paní Ing. Arch. Zdenu Zábrodskou, která se postarala o celé plemeno v Čechách. Název plemene si táta musel napsat na papírek a schoval si ho do peněženky, protože Parson Jack Russell teriér (pozn. red. původní název plemene ještě před jeho rozdělením na jacky a parsony) se česky špatně pamatovalo. S kluky začal pomalu chodit do revíru a poznávali se všichni tři navzájem. Jenže bráchové se začali mezi sebou rubat jako správní teriéři, navíc byl Arnold z předchozího běhání po lese sražen autem a tím i jeho povaha nebyla pro loveckého psa taková, jako by měla být. Proto se táta rozhodl dát ho ke kamarádce ke koním do Pardubic.

Byla to „lovecká jízda“ se vším všudy

A Aron (Tonda) s tátou začali lovit. Chodili spolu na lišky a Tonda se jich vůbec nebál, naopak šel do umělé nory, jako by se tam narodil. Proto hned udělali norovací zkoušky. Jeho ostrost a odvaha byla nepopsatelná. Prase viděl v minulosti možná sám v lese, když se potuloval ještě u koní. Jenže na naháňce, jakoby věděl, co má dělat. A on opravdu naháněl prasata přímo na střelce. Byl to parťák do nepohody. Když spolu chodili na naháňky a hony, každý se mu smál, co prý to má za bouďáka, ale všem spadla brada, když Tondu viděli pracovat. Ne jeden „kolega v zeleném“ mu pak přišel říct svůj obdiv. Takhle vlastně táta přišel k parsonovi. Tonda byl navíc velmi uznávaným chovným psem a nakryl několik prvních fen v ČR. Z jednoho spojení si taťka vzal fenku Čímu, ale pro absenci zubů nemohla být nadále použita pro chov. Proto byla jen pracovní fenou. Doma přišla řeč na fenu z dobré chovatelské stanice. A protože jsem už tenkrát chovala středoasijské pastevecké psy, znala jsem díky inzerátům v Annonci, Fauně, Světě psů, Myslivosti a na počínajícím internetu prostředí chovatelů, vzala jsem vše do svých rukou. Projela jsem několik výstav psů, nafotila si všechny psy a feny a podle fotek si zapisovala do katalogů, který pes nebo fenka se mi líbili. Ve stejnou dobu mi přišel do rukou inzerát z Třebíče, že jsou k dispozici štěňátka PRT po německém psovi a rakouské feně, což bylo pro mě zásadní. Zavolala jsem paní chovatelce Alence Svobodové (Novotné), musím říct, že jsme si opravdu rozuměly a domluvily jsme pro tátu fenku. Když jsme se jeli podívat na štěňátka, táta si vybral tu nejméně barevnou holku. Složili jsme zálohu (o které táta nevěděl) a čekali, až jim bude osm týdnů. Když jsme přijeli pro štěňátko, bohužel nám Alenka oznámila, že bude mít jinou fenku, protože tu jeho si vzala německá chovatelka Sabine Beck. Byl zklamaný, ale malá Ajšulka mu oblízala nos a hned bylo lépe.

No a s Ajšou teprve začala lovecká jízda. Byla to fena, která dělala naprosto všechno, co ji táta naučil. Dokonce sama začala aportovat, takže ji připravil i na aportovací zkoušky.

Jak šel čas, a dařilo se…

AJŠA Mandylion   

Přiznán titul U – univerzálně lovecky upotřebitelný pes.

V kráse získala na KCHT výstavě – CAC, CC, 2 x r. CAC, KCHT speciální výstava – CAC, CC

Josef Kučera v číslech aneb Statistiky a zajímavosti

AJŠA Mandylion

Chovatelská stanice KUTCHER-CHAN je spojením jeho příjmení a z ruských zemí převzat název „VŮDCE“… tedy Kučera-Vůdce.

Odchovy – Celkem odchoval 12 vrhů Parson Russell teriérů na 4 fenách, v poměru 36 psů / 29 fen

Ponechání si vlastních psů a fen - Z těchto vrhů si sám nechal a vycvičil celkem 13 jedinců, které využíval při lovu.

Odvedení PRT na zkouškách a soutěžích – Celkem odchodil přes 120 úspěšných loveckých zkoušek pouze s Parson Russell teriéry, nejsou zde vyčíslené ty, od kterých odstoupil a ty, které šel se psy ve vlastnictví jiných majitelů.

Vítězství – Memoriál Miloslava Říhy pod záštitou KCHT – 11x si odvezl titul KCHT CCT – Klubového vítěze. Poprvé se účastnil v roce 2007, naposledy 2017. Vedl i 2 psy na jedněch zkouškách. Několikrát se stall vítězem celého memoriálu.

Všestranné zkoušky – titul U, tedy Všestranně upotřebitelný pes získal se svou první fenkou Ajšou Mandylion.

Pracovní šampioni KCHT

Cedra Kutcher-Chan, Frony Kutcher-Chan, Hessy Kutcher-Chan, Don Kutcher-Chan

Český šampion práce – jsou za dobu historie PRT pouze dva jedinci – jeden pes a jedna fena

Fena tak byla historicky první v ČR, které se to v roce 2012 podařilo a je to Cedra Kutcher-Chan (dalším českým pracovním šampionem se stal až v roce 2019 pes z chovatelské stanice Ritakim).

Český šampion krásy

Beryl, Cedra, Cira, Fred

Když měl táta tak skvělou fenku, začali jsme s chovem. Nebyl to velký plán na dlouhou dobu, chtěli jsme odchovat vrh, nechat si fenku a pokračovat v práci. Také to tak bylo. Já se tátovi starala o papíry, stránky, inzerci, schvalovala jsem mu krycí psy, protože o těch jsme hlavně diskutovali spolu.

Vrh „A“ – ARYNA

Vrh „B“ – BERYL

Český šampion krásy, mezinárodní šampion krásy. Tohoto pejska táta vycvičil a nabídl k prodeji. Vzal si ho úžasný člověk Jaroušek Vodehnal a lovil s ním až skoro do jeho 17,5 roků v kopečkách u České Třebové.

Josef Kučera – milovník myslivosti a patron plemene Parson Russell teriér

Tentokrát vám nabízíme nejen zajímavý, ale vlastně nyní už i historický rozhovor s ...

25.3.2025Rozhovory o plemeni

Vrh „C“ byl krásný. Vzešli z něho dvě šampionky krásy – CIRA u paní Lenky Ciglerové a CEDRA Kutcher-Chan, česká šampionka práce i krásy a klubová šampionka práce, která opět zůstala doma.

Vrh „D“ –  DON

Pejsek neobyčejných kvalit. Byl to ten pes, který se narodí a přirozeně hlásí. Takový to má od pánaboha. Táta ho vycvičil, odchodil s ním zkoušky, zavedl ho do praxe a pak předal známému.

Vrh „E“ – pes ERY zůstal doma, fenka ETY (Ketty) chodí doposud po výstavách a cvičit s paní majitelkou Martou Skrejvalovou. Ery byl otrávený a odešel nám dva měsíce před odchodem táty.

Vrh „F“ (4/2012) – FRONY a FRED zůstávají doma a jsou cvičeni.

FRED

Pak prodán panu Michalovi Perničkovi, kde spolu aktivně chodili na naháňky a hony.

FRONY – fenka s obrovským loveckým srdcem. Táta mi vyprávěl, jak byli na zkouškách a spali v autě. Bylo teplo, léto, otevřený kufr u auta. Frony přišla v noci k němu a jemně mu sundávala spacák, kterým byl přikrytý. On se přikryl a spal dál. Ona to udělala znovu, což mu už nedalo spát a tak se šel podívat, co se děje. Vylezl potichu ven a pár metrů od nich byla prasata. S Frony zažil spousty dalších příhod, ale i jednu nešťastnou. Když s tátou cvičili s mladší fenkou Gerou na podzimní zkoušky, obě dvě chytly stopu zajíce a davaj za ním. Táta je neodvolal, prostě vášeň pro zajíce byla silnější. Jenže holky se nevrátily vůbec, což se nikdy před tím nestalo. Stmívalo se a táta prošel křížem krážem revír, kde se mu ztratily. Tenkrát ještě neměl žádnou termovizi, ani noční vidění... Šel domů. Byl bledý a nemluvil. Cítil, že něco není v pořádku. Proto nechal otevřenou branku, pokud se vrátí, mohou jít na dvůr. Byly asi dvě hodiny ráno a v noci nějaký pes sedí na silnici a vyje a štěká. Táta vyšel ven, byla to Frony. Byla divná, chtěla, aby s ní táta někam šel. Vzal ji do náruče, klepala se. Spolu šli domů, s brankou otevřenou do dvora. Ráno Gera stále nikde. Bál se nejhoršího, vzal kolo a jel směr, kam ho táhla Froncka. Bohužel, Gerince už nešlo pomoci. Holky běžely za zajícem přes trať Pardubice-Česká Třebová, Geru přejel vlak a Frony byla asi odhozená tlakovou vlnou. Jestli byla v tu chvíli nějak otřesená, to už se nedozvíme, jedině, že bychom se ji zeptali u mé sestry v Chrudimi, kde si Froncka užívá psího důchodu.

Vrh „G“ (5/2013) – GERA

Vrh „H“ (1/2015) – HESSY

Fenka, která se nebála absolutně ničeho. V norách hlásila lišky, takže jsme věděli, kde kopat, milovala práci na praseti a byla neskutečně mazlivá. Ve vodě honila dvě hodiny kachny tak, že si pro ni táta musel doplavat. Bylo to obrovské dědictví, převzít si po tátovi fenu takových kvalit. Pět let jí bylo, když mi ji kolega zastřelil na honu kachen. Vracela se po souši s kačerem v mordě... Odnesla jsem si ji v náručí. Doposud to nemohu rozdýchat.

Vrh „Ch“ – CHERRY

Tato fenka je miláčkem mojí mámy. Je to vášnivá vodařka a aportérka. Ona nám dala poslední tátovu fenku KORU Kutcher-Chan, tedy vlastně pokračovatelku Kučerovců v mém podání. Cherry si žije pohodový život vedle nás na dvoře. Chytá potkany, ježky a občas i nějakou tu slepičku.

Vrh „I“ – IRA

Opět je to fenka s vášní k vodě a aportování. Ona přinesla slepici v mordě úplně živou, s takovou opatrností, aby se jí nic nestalo. Byla rozptýlením mého táty, když chodil na těžké chemoterapie. Představte si to, pumpují do vás jedy, vznikne z toho bolestivý pásový opar na noze a on si stejně oddřel práci v poli, v lese i u vody. Nacvičil a odchodil všechny oranice, kapal barvy, tahal vlečky.  Vlohy a noru odchodil kamarád (s vítězstvím norovaček), to tátovi bylo nejhůř. Na svou první chemoterapii musel 4. 7. 2018 a v srpnu zvládl udělat vodní práce v I. ceně, pak podzimky v I. ceně, Podzimky retrieverů a slídičů, kde obsadil první místo, no a pak se nominoval svým výsledkem v BZ na hejtmana Pardubického kraje a celé zkoušky vyhrál s titulem CACT a k tomu ještě jako tým OMS Pardubice. Nikdo tenkrát ještě netušil, že to budou jeho skoro poslední zkoušky.

VRH „J“ se narodil v době, kdy bylo tátovi nejhůře a ještě jsme nevěděli, co mu je. Celý vrh je umístěný mezi myslivci.

Tohle byl jeho život...  

Tátův poslední vrh „K“. Z tohoto vrhu si vybral a nechal poslední fenku KORU, kterou mám nyní já a která mi vrhla pracovité a krásné šampiony. Dělala mu společnost v posteli, když byl nemocný, s oblibou mu olizovala nos, tváře a dělala ho jednoduše šťastným. Dědictví, které prostě musí žít dál. Jsem ráda, že jsem dokázala vzít veškerou odvahu, vzdát se manažerských funkcí u velké nadnárodní společnosti a jít tam, kde mi dovolí časově se starat o tohohle náročného koníčka. Víte, když jsem byla mladší, říkaly jsme si se ségrou: „Ty jo, zase seno, proč nejedeme k moři, proč musíme pořád kydat hnůj, zase se psem ven. Proč je táta zase pryč a nejedeme na výlet?“ V den mé svatby odjel, protože se mu rodil vrh „F“. Vždyť i na svoje 60. narozeniny přijel pozdě, v zeleném hábitu… No, byly to Podzimní zkoušky v I. ceně, co ho zdržely. Jenže takového jsme ho brali, takový on byl a vzít mu to? Byl by nešťastný. Na prvním místě to byla rodina, do které patřili pejskové a myslivost, kamarádi a na posledním místě, byl on sám. Nikdy si nestěžoval, nikdy jsem neslyšela „nemůžu“, nikdy jsem ho neviděla odpočívat, nikdy jsem ho neslyšela někoho odmítnout! Když měl jídlo, vždycky říkal: „královské dělení pejskové moji“ a s radostí jim rozdělil všechno, co měl. Takový byl můj táta Josef Kučera, člověk co se oddal Parson Russell teriérům, chovu a lovu s nimi.

Jiřina Pařízková

Foto: archiv Jiřiny Pařízkové a rodiny Kučerových

https://www.kutcherchan.com