Socializace na psy začíná u chovatele stejně jako ta na lidi… - 10. díl

Určitě se shodneme na tom, že náš čtyřnohý parťák by měl být skvěle socializovaný na všechno, s čím se může v životě potkat. A mezi základní dovednosti patří i správná komunikace a pohodové chování vůči příslušníkům svého druhu. Ovšem, hádáte správně! Tentokrát to totiž celé bude o socializaci na psy, tak směle do toho!

Ano, socializace je proces, v němž si tvor zvyká na různé podněty z prostředí, v němž se pohybuje a žije a výsledkem správně socializovaného zvířete je takový tvor, který těmto podnětům nevěnuje zbytečnou pozornost a zkrátka je nijak extra neřeší, nechávají ho chladným, jsou pro něj přirozenou součástí světa a nejsou hodna zvýšeného znepokojení nebo naopak přehnané pozitivní excitace.

V článku, kde jsme se zabývali socializací na lidi, jsme si řekli, že je nezbytné, aby si pes vtiskl v prvních týdnech života člověka jako tvora, se kterým se bude pak hodně ve svém životě potkávat. Úplně stejně je důležité, aby v období prvních pár týdnů života byl pes u své matky se svými sourozenci. Psi z množíren a neodborných chovů jsou mimo jiné pro účely peněz rychle odstaveni od mámy, což přináší kromě zdravotních i psychosociální problémy do budoucna, které zkrátka nejde příliš napravit. Taktéž je velmi důležité, v jaké pohodě je matka zvířete. Je faktem, že bojácná a vystrašená matka nepředá v prvních týdnech života svým štěňatům o nic veselejší obraz světa, než že je potřeba se ho bát a být z něj nejistý a nervózní. Stejně tak kontakt se sourozenci a základní komunikační návyky mezi mámou a štěňaty není možno vynechat, a tak období prvních minimálně dvou měsíců je pro malé štěně u maminky skutečně klíčové. Brát si psa z neúplných podmínek znamená brát si potenciální problémy a podporovat tak množitele, kteří nezodpovědně chovají více pro peníze než pro dobrý základ vlastních odchovanců.

Socializace na psy

Stejně, jako u socializace na zvířata, je i u socializace na psy cílem neřešit okolní psy. Navíc sem spadá i schopnost umět komunikovat, chovat se slušně, neprovokovat a umět odcházet z potenciálně nebezpečných situací dřív, než tyto vzniknou. Je to kapitola skutečně nelehká, protože k ní je potřeba najít vyrovnané psí parťáky, ideálně dospělé, kteří mají již zažitá pravidla a umí komunikovat. Souběžně je to velmi obtížná kapitola i proto, protože socializace psa na psy není o vypuštění psů v parku, o vylítání se pejsků spolu a jejich fixování se na adrenalin ze hry nebo jiné adrenalinové interakce spolu, ale o řízeném kontaktu s vybranými jedinci, kde se pes učí, že se nic neděje, nic nehrozí, ale souběžně, že druzí psi nejsou matrace na vlastní výlevy nebo objekty pro zábavu.

Socializací na psy není očuchávání se každého kolemjdoucího psa, stejně jako neřízené lítání psů, mezi něž tu a tam vletí balón od některého z majitelů nebo jiný pes plný adrenalinu a rozrušení. Stejně tak není socializací psa na psy nechat svého miláčka volně letět po ulici k dalším psům, to naopak vede povětšinou k senzitivizaci psa na vodítku, jemuž je tak velmi neslušně narušen osobní prostor, a k nevýchově volně pobíhajícího psa, který nemá žádné mantinely a naopak považuje další psy jako zdroj vhodný ke kontaktu, zábavě anebo obecně vlastním zájmům, i když tento o to nestojí. To není socializace, ale senzitivizace a v konečném důsledku výchova k drzému chování na jedné straně a k afektivnosti a přecitlivělosti na té druhé.

Kvantita není kvalita aneb postávání v parku anebo lítání psů není socializace

Z výše uvedeného plyne, že základem dobré socializace na psy, je dobrá volba socializačních partnerů. Tito by měli být vyrovnaní, dobře komunikující, ve většině případů si zejména hledící svého a tolerující přítomnost jiných psů. Věkově jsou vhodní pro štěňata zejména dospělé vzory různých velikostí a barev. Velmi častou chybou socializace je výběr partnerů stejně velkých, kdy se pak pes neumí chovat k malým nebo naopak velkým psům. Taktéž velký nešvar, kromě pletení si socializace s „vyběháním pejska“ nebo „lítáním chumlu psů v parku“, je snaha chodit se stejně starými psy. Stejně stará štěňata si spolu jen většinou neřízeně hrají a nemají kde se naučit hranice svého neřízeného adrenalinu s dospělými jedinci, tudíž záhy v pubertě velmi rychle narazí, protože jsou zkrátka nevychovaní, což už se v dospělosti netoleruje. Mnohdy majitelé takových psů používají různá zaklínadla, aby omluvili nevychovanost svých svěřenců. Jako příklad lze uvést hlášky typu „adhd“, „trochu hrr“, „pacičkuje jiné psy“, „miluje lítání“, „má specifický styl hry“, a podobně.

Všechno toto je shodná definice stavu, kdy pes neměl dostatek dospělých vzorů ve svém životě a dostatek korekce a vedení ze strany člověka, která by mu jasně vymezila, jak se má v té které situaci chovat. Místo toho se naučil používat druhé psy jako adrenalinový generátor zábavy, kde nedbá signálů protistrany a zkrátka furt si jede svoje. Proto je „hrr“, „adhd“, apod. Zkrátka je nesocializovaný, ale zcitlivělý na psy a neschopný se ovládat. Není divu, že pak takovýto jedinec narazí v kontaktu s jiným stejně rozmachaným a nekorigovaným psem a servou se. Anebo jiným dospělým, který na podobné drzé rozjívence opravdu není zvědavý a tento ho pošle k šípku, bohužel však takový rozmachanec podobný výchovný zásah neumí unést a spustí rvačku sám. Pokud chcete svého psa socializovat, tedy habituovat na existenci jiných psů, je třeba je učit stejně jako v případě čehokoliv jiného, existovat vedle jiných psů, a to zejména v klidu. To zajistí nikoliv postávání v parku a vylítání psů, ale dlouhé procházky v klidovém módu, řízený kontakt a rozmanitost psích plemen i věku.

Pro fajn vývoj je dobré mít několik vybraných kontaktů, k nimž se vracíme opakovaně a kde se psi už znají a mohou tak rozvíjet v bezpečném prostředí plejádu komunikace a zážitků. Socializace není o tom, že potkáváme a kontaktujeme se s každým dalším novým cizím psem na ulici.

Umění ignorace a tolerance           

Ne každý pes má zájem o kontakt s druhým psem, naopak čím starší psi, tím méně mají zájmu o kontakt. Je důležité umět svého psa vést v rámci výchovy a socializace k ignoraci druhých psů, aneb umění si jich nevšímat a nepotřebovat je. Zejména ve městě, kde je psů opravdu hodně, je nanejvýš vhodné mít psa, který si druhých nevšímá a v klidu je schopen je minout a neřešit. K tomu mimochodem slouží vodítko, je absolutně nevhodné nechat svého psa nabíhat volně na ulici na jiné psy, kteří o to nestojí a mnohdy toto neslušné chování vyhodnotí jako hrozbu, protože čelní nabíhání a otravování hrozbou je. Těm majitelům, kteří se takto nezodpovědně chovají jak ke svým psům, tak ke svému okolí a nechají své svěřence lítat volně po ulicích, zatímco si kontrolují zprávy na Facebooku v mobilu (o přivolání nelze ani hovořit), lze popřát jen hodně štěstí, protože většina psů na takto nevhodné chování není zvědavá. Mimo jiné je to vizitkou nevychovaného nejen psa, ale i majitele. Kontakt dvou cizích psů je věcí, kterou je vhodné a slušné zároveň si předem domluvit, ne jít do kontaktu bez souhlasu protistrany a blbě sledovat, jak to asi dopadne nebo si mylně myslet, že pejsek si bude přece hezky hrát. Vodítko a komunikace lidí fakt není ostuda, lidská ignorace okolí fakt ano.

Pasti náhodných neřízených setkání vs. možnost dlouhodobé správně řízené interakce

nejsou ani žádaná, jsou z hlediska socializace úplně nesmyslná. Zopakujme si, co je cílem socializace. Neřešit. Habituovat se na svět kolem sebe. A to se stane tehdy, kdy podnět působí dostatečně dlouho a neohrožuje. Vše ostatní vede naopak ke zcitlivění. Pokud tedy nabíhá na jednoho psa druhý, tak se pouze potkají a situace končí. Za předpokladu, že situací, kdy se to „povede“, je hodně a psa neohrozí, tedy nebude v kontaktu zbytečný adrenalin nebo špatná zkušenost, budiž. Ale u nabíhačů a nevychovanců tomu tak není a nikdy nebude, tam je totiž adrenalin vždy a bohužel setkání pak již končí. Pes nemá šanci zažít, že toho protinabíhače, co potkal a kde cákal okolo adrenalin, lze zažít i třeba klidněji v paralelní chůzi, kdy nic nehrozí.

Jediný zážitek, který pes pak má a odnáší si, je vzrušení a adrenalin ve vzduchu, když se potká cizí pes, nikoliv zklidnění. A to je základní úskalí náhodných letmých setkání, pes se naopak zcitlivuje a nemá šanci habituovat, protože k tomu prostě není dostatek času. Situaci nepomáhá ani to, že 90 % pejskařů bohužel neumí číst své psy, a tak situace, která je zjevná od prvopočátku, že kontakt je nevhodný, kontakt nechá stejně proběhnout v domnění, jak si pejsci hezky pohrají a přitom pes si opět odnáší z kontaktu s jiným psem zbytečný adrenalin a napětí.

Závěrem tedy lze doporučit zamyslet se nad tím, jak svého psa vedete v kontaktu s ostatními psy. Socializace na psy je stejně časově i obsahově náročná na provedení jako na cokoliv jiného a je skutečné kruciální chybou myslet si, že práci psovoda nahradí nějaké zběsilé vylítání pejsků v parku nebo na louce. Naopak.

Veronika Chramostová

Foto: archiv Veroniky Chramostové, Alena Vanžurová, Pixabay

https://www.socializacepsu.cz