Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Severozápadní cestou...

Zamilovali jste si české horské psy? Máme tady další příběh od naší čtenářky a majitelky tohoto plemene. Tentokrát od mladé slečny, která tak propadla kouzlu mushingu, že si se psem „vyběhala“ svou první trojkolku a cesta k závodům psích spřežení jí tak byla otevřena. Nevěříte?


Severozápadní cestou...
Panýrková Iveta 26.1.2019 3848x MushingRozhovory o výcvikuDěti a junioři

Vydat se severozápadní cestou znamená jen jedno – dojet na návštěvu do jihlavské chovatelské stanice českých horských psů „Severozápadní cesta“ chovatele Kamila Hutaře. Ta se na toto plemeno specializuje od roku 2011. Její vznik se však datuje až do roku 1986, kdy se tamní chov psů zaměřoval na plemena novofundlandský pes, leonberger a akita-inu. My si ale nebudeme povídat s panem Hutařem, ale s jeho dcerou Sandrou. A že je to moc pěkné povídání, se můžete přesvědčit sami…

Než však pustíme Sandru ke slovu, zeptáme se přeci jenom tatínka, proč právě český horský pes?

K chovu tohoto plemene nás inspirovalo zhlédnutí závodu psích spřežení „Šediváčkův long“, který se každoročně od roku 1994 jezdí koncem ledna v Orlických horách. Mám tři děti a nejmladší dceři se velmi líbilo, jak se musheři vozí a chtěla, aby jí při „běžkování“ někdo pomáhal. Výběr padl na toto plemeno pro jeho univerzální využití. V roce 2015 se má dcera poprvé účastnila oficiálních závodů se svojí první fenkou Grace Hvězda Vysočiny. A ta se s vámi podělí o své zážitky ze závodu.

Sandro, tatínek to již „nakousl“, co nám tedy prozradíš o svých prvních závodech?

Na podzim roku 2015 jsme se vydali s taťkou a s Grace na závody v běhu do Abertam. Grace byla asi čtyři měsíce po porodu. Trať byla dlouhá pět kilometrů. V naší třídě nás bylo pět. Při startu jsem měla strašný strach, ale vše probíhalo úplně bez problémů. Grace byla moc šikovná a já jsem si připadala úplně úžasně, akorát bych řekla, že jsem na konci svou fenku zdržovala, protože jsem byla hodně unavená. Nakonec jsme ale nebyly poslední, jak jsem si původně myslela, ale skončily jsme čtvrté z pěti. Na to, že jsem byla nejmladší závodnicí a Grace nejméně zkušeným psem, tak jsme předvedly super výkon, což mě vedlo k tomu v tomto sportu pokračovat. Už z těchto závodů jsme si vezly trojkolku.

Pokud se nepletu, tak ti ta vyhraná trojkolka otevřela další možnosti?

Ano, mohla jsem začít trénovat tenkrát s naší druhou roční fenou, dcerou Grace, námi odchovanou Aischen Severozápadní cesta. K tomu se mi právě hodila ta trojkolka. Začala jsem mít další cíle. Nejbližší z nich byl podzimní závod ve Stochově a to už se psím spřežením. Trénovaly jsme zhruba dva dny v týdnu, ale i přes to mě jejich výkon velice mile překvapil.

Jaké byly tvé první závody s psím spřežením?

Nastal den, na který jsem čekala. Moje první závody s psím spřežením. S našimi fenkami Grace a Aischen. Byla jsem šťastná, ale i velice nervózní.  Závod byl dvoudenní, každý den se mělo jet sedm kilometrů. V sobotu jsme ráno trošku nakrmili psy vývarem, nasadili jim postroje a vydali se ku startu. Grace věděla, co ji čeká, Aischen byla trochu vykulená, ale brzy si zvykla. Obě byly plné elánu, odpočítal se start a jely jsme. Holky zvládly jízdu suprově. Odpoledne začalo pršet a pršelo až do neděle, tak kvůli dešti byla trať zkrácená zhruba na polovinu. Přijela jsem celá mokrá a zablácená. Ale i přes to jsme z celkového počtu sedmi soutěžících v naší kategorii dojely na krásném bramborovém místě. Byla jsem na nás velmi pyšná. Na těchto závodech jsem také poprvé potkala velice známou Vandu Kmochovou, s kterou jsem měla možnost se seznámit.

Máš nějaká přání do budoucna?

Ano, letos bych se ráda zúčastnila závodu Šediváčkův long a přála bych si vše zavládnout hlavně ve zdraví. Ostatně to zdraví přeji všem po celý rok.

Děkuji ti za rozhovor

Kam dál ...