Saharské ringo je tvrdé, ale bezpečné a na pohodu.

Navštívili jste letos Saharské ringo a obdivovali neskutečně krásné a razantní zákroky psů? Akce to byla fascinující, ale napadlo vás, jak se na takovou podívanou dívá například rozhodčí? Pokud vás zajímá právě toto, pak vám přinášíme velmi pěkný rozhovor s hlavním rozhodčím Saharského ringa Romanem Valou.

Nádherné počasí, špičkové obranářské zásahy soutěžních psů a až rodinná pohoda. Tak by se dal ve zkratce popsat čtvrtý ročník obranářského závodu Saharské ringo ve středočeském Podlešíně. Na něm se pravidelně potkávají psi sloužící u policie, celníků, či u armády. Ale i civilní závodníci. A eCanis jako mediální partner celé akce tu samozřejmě nemohl chybět. O závodě, obranářské přípravě i letošních účastnících jsme si povídali s hlavním rozhodčím Romanem Valou.

Romane, jaká byla vaše cesta k tomu stát se rozhodčím z výkonu?

V mém případě poměrně dlouhá, propracovával jsem se k pozici rozhodčího postupně. Prvotně jsem se  soutěží  samozřejmě ve velké míře zúčastňoval jako psovod, posléze jsem začal na vybraných akcích působit i jako figurant. A to zpravidla v období, kdy u mne probíhala generační obměna psů. No, a postupem času jsem plynule přešel z pozice figuranta do role rozhodčího. A myslím, že v současné době k tomu přispívá i má profese instruktora ve Výcvikovém zařízení služební kynologie Celní správy ČR, kdy jsem, jak se říká, neustále v „centru dění“. Takže v mém případě to určitě není tak, že bych se chtěl stát rozhodčím, ale spíše to vyplynulo tak nějak samo ze situace.

Předpokládám, že vás oslovili i v případě Saharského ringa. Nebo jste se k tomuto závodu dostal jinak?

Když Tomáš Matuna jako hlavní pořadatel začal uvažovat o pořádání obranářského závodu, tak se mnou na dálku konzultoval své nápady a myšlenky. A pak mě rovnou požádal o pískání tohoto závodu.

Takže jste se závodem pomáhal vlastně od začátku. Kolik z toho tady kolem je vaše práce?

De facto od prvního ročníku jsem tady fungoval jako rozhodčí. Dále jsme se společně snažili vykomunikovat disciplíny. Svým způsobem jsem si i vymínil, když někde posuzuji, tak na to chci mít vliv. Chci, aby byla dobře zajištěna bezpečnost psů při zákrocích a nebyly to extrémy, kde by mohlo docházet ke zranění zvířat. Disciplíny jsme nastavili tvrdě, ale nejsou předimenzované, jsou prostě férové. Nastavené tak, aby je bylo možné ze strany psů vyřešit. I proto mám rád, když si mě pozvou jako rozhodčího, abych do těchto věcí mohl zasahovat.

Jaké byly začátky v porovnání se současným závodem?

První ročník byl takový zahajovací. Byli jsme domluveni, že tomu uzpůsobíme i obtížnost disciplín. Abychom si sami otestovali, jak daleko jsme schopni zajít v náročnosti té které disciplíny. Například figuranti byli z řad domácích, úplně jsem je neznal a nevěděl, co od nich očekávat. I proto byl ten první ročník takový mírnější. U druhého a třetího ročníku byla náročnost vždycky s každým rokem vyšší.

Náročnost je tedy s každým rokem vyšší. Budete ji ještě dále zvyšovat?

 V loňském roce jsme se shodli s Tomášem na tom, že už jsme to vyhnali hodně vysoko a že náročnost je na odpovídající úrovni. Takže letos jsme náročnost již nezvyšovali. Spíš jsme se dohodli na nějakých lehkých úpravách, aby to bylo i pro ty závodníky, kteří jezdí opakovaně, zajímavé a nebylo to úplně stereotypní. Jsou tu i soutěžící, kteří jezdí od prvního ročníku.

Kdo se závodů účastní, jezdí jen zkušení psovodi nebo i nováčci?

Většina závodníků je u ozbrojených složek, takže ta úroveň psů by měla být na nějaké patřičné úrovni. Musím říci, že se i startovní pole třemi předešlými roky hodně vyprofilovalo. Lidé, kteří tady třeba v některých ročnících propadli, a viděli, že to není zrovna sranda závod, už ty další roky zase nepřijeli. Když tady ti psi nedosáhli dobrých výsledků, tak možná jejich psovodi zvážili, že jejich připravenost není na takové úrovni, aby mohli v tomto závodě obstát.

A jak hodnotíte letošní úroveň závodících psů? 

Musím říci, že letošní ročník, co se týče kvality startovního pole, je rozhodně na nejvyšší úrovni. Psi jsou na obtížnost závodu připraveni odpovídajícím způsobem. Letos tu nejsou takoví, kteří by si s danou disciplínou nevěděli rady. K nějakým chybám dochází, ale to už jsou chyby vyplývající z obtížnosti, ne ze selhání psů. Letošní ročník se mi jednoznačně posuzuje nejlépe.

Překvapili vás něčím také závodníci?

Drtivou většinu těch lidí znám. Potkáváme se, a tak jsem si už dokázal udělat nějaký obrázek o tom, jak to bude asi vypadat. Velmi mile mě letos překvapili startující, které jsem neznal. Jindy to bylo většinou tak, že závodníci, které jsem neznal, nepředvedli úplně nejlepší výkony. Ne sice všichni, ale většina z nich ano. Tentokrát jsem byl proto velmi mile překvapen, že i ti, které jsem neznal, podávali dobré výkony.

Mám pocit, že když startují samí dobří psi, musí to být pro rozhodčího těžká práce. Vyhrát přece nemůžou všichni...

Vždy se lépe posuzuje pes, který pracuje dobře, než ten, který dělá špatně. Pro každého rozhodčího je totiž snazší posuzovat, když to jde dobře, než když tam dochází k nějakým chybám a pak se s tím musí nějak vypořádat. Kvalitní pes usnadňuje rozhodčímu práci.

Dokážete z provedení zákroku poznat, jestli je pes dobrý nebo špatný, nebo jestli je dobrý či špatný psovod?

Na základě jednoho zákroku nepoznáte, jestli je to dobrý, či špatný pes. Nebo dobrý, či špatný psovod. To já se můžu domnívat. Zvlášť, když toho psa nebo člověka vyloženě neznám. Mám nějaké oko, leccos už jsem viděl a dovedu si udělat nějaký obrázek, ale abych jednoznačně řekl špatný psovod, dobrý pes, nebo dobrý psovod, špatný pes, to bych určitě nebyl schopen. Jsem schopen ohodnotit připravenost daného psa a psovoda na tento závod, a od toho tu jsem. Ale striktně říct špatný-dobrý to si netroufám.

Říkáte, že i sám soutěžíte. Kde je vám lépe, mezi účastníky na startovní listině, nebo v rozhodcovské komisi? Neperou se ve vás tyto dva světy?

Vždycky ve mně převládá víc ten psovod. Takže když můžu, tak jdu radši soutěžit. Pak vznikají humorné situace, kdy mě pořadatel přemlouvá, abych šel posuzovat, ale já bych radši závodil. Takže se snažím najít vždy nějaký konsenzus. Mám pár závodů do roka, které mám takové „topové“, a které mám rád. Mám to nastavené tak, že prostě když nemám psa dobře připraveného, jdu tam rád posuzovat. A Saharské ringo patří k jednomu z nich.

Pozorovala jsem vás tady s vaším vlastním psem. Viděla jsem, že bleskově pouští na první pokyn. Vyžadujete to i u závodníků?

Myslím, že jsem hodně známý tím, že kladu velký důraz na ovladatelnost. Moje filosofie je jednoduchá. U služebního psa chci, aby z něho létaly jiskry, aby to byl „brusič“, opravdu tvrdý pes, ale zároveň, aby byl plně ovladatelný. Takže mi nestačí jedna stránka věci, že ten pes je dobrý kousač, tvrdý obranář, ale je nezvladatelný. Já to mám na stejné úrovni, a od svého psa vyžaduji jednak perfektní důraz na tvrdé razantní zákroky, ale zároveň prostě nesmírně kvalitní ovladatelnost a spolupráci se mnou. Takže si to tvořím vlastně souběžně. Už když začínám se psem kousat, začínám pracovat také na té ovladatelnosti.

Jaká je královská disciplína Saharského Ringa? Co je tu pro závodníky nejtěžší a pro rozhodčí nejdůležitější?

Já myslím, že ten závod je právě o tom prověřit psy komplexně. Vypíchnout jednu disciplínu asi úplně nejde. Nedá se tedy říct, že je nějaká nejhorší, nebo nejtěžší. A to lze vidět i z výsledkové listiny. Pes na jedné disciplíně získá 90 % bodů, na druhé třeba 50 % bodů, a jiný pes to má třeba opačně. Je to opravdu o připravenosti psa na konkrétní disciplínu. A myslím si, že v globálu jsou tady ty disciplíny připraveny opravdu velmi těžce. Všech pět. A tak si myslím, že je to opravdu celková prověrka. Psovodi, kteří tady uspějí, si mohou říct, že mají v ruce dobře připravené zvíře.

Plánujete posuzovat i další ročník Saharského ringa? 

Já teď pořadatelům říkám, že mám generační obměnu psů. Pes, se kterým jsem soutěžil, zestárl, a proto si připravuji dalšího. Ten je zatím mladý, a není dostatečně tréninkově připravený, abych mohl soutěžit. Takže mám teď období, kdy se rád těchto akcí účastním jako rozhodčí.

Foto: Adéla Polónyiová