Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

S kelpií za velkou louži a zase zpátky!

Dovedete si alespoň v hrubých obrysech představit cestování se psem v letadle? A kladete si třeba otázku, jak to zvládne v přepravce v nákladovém prostoru zcela sám? A je to vůbec dobrý nápad? Možná vás tedy budou zajímat zkušenosti majitelky jedné australské kelpie…


S kelpií za velkou louži a zase zpátky!
Kateřina Veinlichová 26.3.2020 8058x Výlety se psy

Létání a cestování mezi světadíly tam a zase zpět není v současné době ničím tak neobvyklým. Ale věřte, že let a pobyt v USA s kelpií po boku je něčím úplně jiným. Pojďte se tedy s námi společně za velkou louži podívat...

Vše začíná samotnou přípravou na let se psem…

S kelpií za velkou louži a zase zpátky!

Je  nutné nejprve vybrat leteckou společnost, která akceptuje přepravu psa.  Váš čtyřnohý kamarád musí být zvyklý na leteckou přepravku, která musí splňovat dané normy. Dále musí být zvyklý na pobyt o samotě (nedoporučuji létat se psy trpící tzv. separační úzkostí) a na to, že s ním budou manipulovat cizí osoby. Během letu z Prahy do New Yorku moji kelpii ve Frankfurtu nad Mohanem, kde přestupujeme, zaměstnanci letiště pokaždé vyvenčí a napojí.  Vždy když letím se psem, tak jsem na letišti zhruba dvě hodiny před odletem, abych si v klidu vše připravila. Na odbavení odevzdávám vyvenčeného psa, který je v pohodě a ví, co ho čeká. Moje australská kelpie vždy vzbuzuje pozornost letištního personálu i spolucestujících na letišti.

Létání rozhodně není pro každého psa!

S kelpií za velkou louži a zase zpátky!

Psa k odbavení odevzdáváte hodinku před samotným odletem. Pak se se svojí kelpií za několik hodin setkám až na Kennedyho letišti v New Yorku.  Mohu jen předpokládat, že několikahodinový let přes Atlantik prospí.  Létání rozhodně není pro každého psa. Vždy je to trochu stresující zážitek a je na zodpovědném uvážení každého majitele, zda svého psa tomuto druhu přepravy vystaví. Při našem prvním letu jsem po přistání v New Yorku málem brečela při pohledu na frontu tak na dvě hodiny. V duchu jsem se modlila, ať se stane zázrak

„Koncert“ hned po přistání

S kelpií za velkou louži a zase zpátky!

Stalo se tak téměř okamžitě. Kéž by Bůh všechny moje modlitby vyslechl tak rychle. Byla jsem vyslyšena, protože v té chvíli se halou nesou neidentifikovatelné zvuky, něco mezi vytím, jódlováním a pištěním (kelpiáři vědí). Všichni pasažéři ztuhnou a emigrační úředník drží razítko v ruce a nevěřícně zírá.  Váhám a pak se jdu přiznat zaměstnancům letiště a prosím je, zda mohu jít přednostně, že můj pes je přes dvanáct hodin zavřený v přepravce. Požádají mě, ať počkám a odejdou. Za chvíli přijde elegán v obleku a kravatě (asi ředitel letiště) a povídá mi, jak se jmenuji a odkud letíme. Pak mi pohlédne upřímně do očí a praví:  „Katherine, tady na letišti v Americe musí být klid. Je velmi nutné, aby tvůj pes opustil co nejdříve letiště, je to slyšet úplně všude a nahoře je panika, co se tady děje. V Americe chceme mít klid na letišti.“ Poté odsunul dvě překvapené Japonky a řekl mi, ať jdu do řady, kde je nejméně lidí. Takže emigrační mi dal razítko během dvou minut a ptal se: „Your dog?“ No, a pak ji chtěli všichni vidět. U přepravky čekala paní, která měla v podpalubí havaňáčka a já se obávám, že ho moje kelpice navždy narušila.

Neexistuje, aby v Americe někdo po svém psovi neuklízel nebo ho nechal obtěžovat lidi nebo jiné psy! 

Neuvěřitelně zodpovědní pejskaři

S kelpií za velkou louži a zase zpátky!

Cestou z letiště se Angie rozhlížela z okénka a sledovala dění v nočním v New Yorku na Manhattanu. Tato část NY se měla stát naším dočasným domovem. Angie byla hned suverénní, jako by se tu narodila. Skočila ke mně do postele a během minutky jsme spaly obě dvě. Druhý den byl našim cílem proslulý Central Park. Co se mi v USA velmi líbí, je to, že se každý majitel psa chová velmi zodpovědně. Neexistuje, aby po svém psovi neuklízel nebo ho nechal obtěžovat lidi nebo jiné psy.  Téměř všude musejí být psi na vodítku. Místa, kde se mohou volně proběhnout, se nazývají Dog run.  Já se řídila pravidlem, co oči strýčka Sama nevidí, to jeho srdce nebolí. Díky statusu cizince a turisty jsme se obě dvě dostaly na místa, kam nikdy předtím psí tlapka nevstoupila. 

Ach ty veverky!

S kelpií za velkou louži a zase zpátky!

Bohužel veverky v Central Parku jsou neskutečně drzé a psy velmi provokují. Moje Angie dlouho držela své emoce na uzdě, ale házet oříšky na svůj kelpií hřbet si opravdu líbit nenechala. Pokud se vypravíte se svým psem do města, které nikdy nespí, tak musím napsat, že je zde hodně podniků Dog friendly.  Já si kromě Central Parku oblíbila procházky podél Hudson a East River. Zavítaly jsme spolu také do Connecticutu a kelpice rovněž řádila ve vlnách Atlantského oceánu.  V místních zverimexech a pet shopech je k dostání úplně stejné zboží jako u nás.  A po psí řasence za padesát dolarů a laku na psí drápky se nám opravdu nestýská. Člověk musí mít čistou mysl a rozum, aby sám zhodnotil, co je pro jeho psího kamaráda k užitku. V parcích a na ulicích jsem potkávala typická americká plemena, například bostonské teriéry, americké krysí teriéry atd. Samozřejmostí byla i plemena z Evropy a také jsou v USA rozšířeni tzv. kříženci F1, kteří jsou kříženi například pro slepecké účely jako labradoodle, nebo vipeti s border koliemi pro flyball.  Znalost genetiky, chovatelské zkušenosti a konkrétní účely jsou při tomto účelovém křížení nutností.

S kelpií za velkou louži a zase zpátky!

Naše cesta byla o to víc stresující, že nás v USA čekalo několik ukázek dogdancingu, workshopy atd. ale o tom až někdy příště... Mohu jen napsat, že moje fenka vše zvládla a po letu se během dvou dnů krásně aklimatizovala.

Pokud je váš čtyřnohý parťák vychovaný a má rád cestování, tak mi věřte, že si New York užijete. Přeji  všem, aby se ze svých cest vrátili v pořádku domů.  Možná se nám v životě dějí špatné věci, aby nám připomněly, že si máme vážit všeho dobrého a prožívat každou minutu svého života naplno.

 

Foto: Kateřina Veinlichová

Kam dál ...



-->