Zapomenuté heslo
Vložte přihlašovací jméno (e-mail)
na který budou zaslány dočasné
přihlašovací údaje.
na který budou zaslány dočasné
přihlašovací údaje.
Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.
Dívali jste se někdy na noční oblohu a pozorovali hvězdy? Pokud patříte k tak „dobrým“ hvězdářům, jako jsme donedávna byli i my v redakci a poznáte jen malý a velký vůz, pak se to po dnešku možná trochu změní...
Na noční obloze máme několik zajímavých souhvězdí, které se psů vyloženě týkají. Přesněji řečeno jsou to tři souhvězdí a to Canis Maior a Canis Minor (Velký a Malý pes) a Canes Venatici (Honicí psi). Navíc byla nejjasnější hvězda noční oblohy, tedy Sírius pojmenována jako Canicula (Psí hvězda).
Canis Maior a Canis Minor jsou souhvězdími malého a velkého psa. Malý pes je malá konstelace v severní nebeské polokouli. Obě postavy jsou běžně zobrazovány jako sledující souhvězdí lovce Oriona. Canis Minor je souhvězdím na nebeském rovníku. Jeho nejjasnější hvězdou je Prokyon, která je sedmou nejjasnější na noční obloze.
Pro Egypťany byl Velký pes nejdůležitějším souhvězdím na celé obloze; to proto, že egyptský bůh Anubis měl psí hlavu!
Souhvězdí Canis Mainor představuje psa Lailapsa ležícího u nohou lovce Oriona. Už v trojských vykopávkách našli archeologové kotouček ze slonoviny, na němž bylo toto zimní souhvězdí znázorněno v podobě psa. Pes Lailapsos byl darem bohyně lovu Artemidy a byl proslulý tím, že mu žádná kořist neutekla. Král Amfitryon, nevlastní otec Heraklův, měl ve svém revíru nepolapitelnou lišku. Vzali proto při jednom lovu s sebou i psa Lailapsa, aby ji ulovil. Tím vznikla neřešitelná situace, a tak se obrátili na Dia. Ten problém vyřešil tak, že přenesl slavného psa a neméně slavnou lišku na oblohu. Od té doby Velký pes pozoruje jedním okem lovce Oriona a druhým blízkého Zajíce. Lišku umístil pro všechny případy na opačnou stranu oblohy. Pro Egypťany byl Velký pes nejdůležitějším souhvězdím na celé obloze; to proto, že egyptský bůh Anubis měl psí hlavu.
Toto malé severní souhvězdí pojmenoval poprvé Johannes Hevelius ve svém hvězdném atlase Uranographia roku 1690. Jméno se vztahuje k vedlejšímu souhvězdí Pastýře. Název souhvězdí je spojen se starou řeckou legendou – souhvězdím Honáka. Bývá znázorňováno jako dva psi, kteří honí dva medvědy (Velký a Malý medvěd) kolem pólu a na vodítku je vede Honák. Honicí psi zaujímají oblast pod Velkou medvědicí. Tvarem je podobné souhvězdí Kasiopea, jen je znatelně menší.
Zajímavostí tohoto souhvězdí je, že se na něj od nás díváme kolmo k Mléčné dráze, proto tím směrem pronikáme daleko za hranice naší galaxie, do nejvzdálenějších oblastí vesmíru. Dále je zajímavá hvězda Asterion (Chara), která je dvojníkem našeho Slunce.
Žádná jiná hvězda nepřitahovala ve starověku tolik pozornosti jako právě Sírius, perla zimní noční oblohy. Hvězda se na určitou dobu z oblohy ztrácí, abychom ji mohli po mnoho dnech opět spatřit nad obzorem, těsně před východem slunce. Tento prvý východ hvězdy byl významným okamžikem v mnoha starověkých kulturách. Sírius sloužil k odměřování času a korekcím kalendářů. Hvězda je hluboce zakotvena v mnoha mýtech, byla spojována s řadou bohů a dodnes se dochovaly legendy o Síriovi jako domovu jiných bytostí. Hvězda byla podivně spojována s psovitými šelmami.
V druhé části našeho článku se přesuneme z oblohy o dost níže a podíváme se na psy v mytologii. A vsadíme se, že to pro vás nebudou jména neznámá...
Psi jsou v mnohých kulturách spojeni se smrtí a duchovním světem. Například jedna stará řecké báje vypráví o trojhlavém psu Kerberovi, který hlídá vstup do podsvětí. Dovnitř pustí každého, ale ven nikdo živý nevyjde. Podle jiných představ střežil především podsvětí před vstupem živých.
Kerberos spatřil světlo světa jenom jednou, a to když ho vyvedl z podsvětí Héraklés při plnění dvanáctého úkolu. Mykénský král Eurystheus neuznal Héraklovi splnění dvou z deseti úkolů, protože je plnil s pomocníky. Uložil proto Héraklovi dva další úkoly, tím dvanáctým bylo chytit v podsvětí hlídače mrtvých, psa Kerbera a přivést ho. Hérakles se dostal do podsvětí s pomocí bohů, byl tam vlídně přijat samotným králem Hádem. Ten mu dovolil Kerbera chytit za podmínky, že to dokáže holýma rukama, beze zbraně. Kerberos se zuřivě bránil, když ho však Hérakles stiskl tak silně, že ho přidusil, slíbil poslušnost, dal se spoutat a následoval Hérakla do Mykén. Když král Eurystheus spatřil strašného strážce podsvětí Kerbera, vyděsil se a schoval do nádoby na obilí. Podle jiné verze padl před Héraklem na kolena a prosil, aby příšeru odvedl zpět.
Podle Vergilia (Aeneis, zpěv IV.) pronikl Aeneas, stejně jako Hérakles, do podsvětí díky uspávacímu účinku medového koláče, který Kerberovi hodila Sibyla. Orfeus očaroval Kerbera svým zpěvem.
V nordických mýtech najdeme jeho jednohlavou obdobu pod názvem Garm. Garm je pekelný pes strážící vchod do Helheimu (v severské mytologii říše mrtvých). Má čtyři oči a hruď promočenou krví. Živí se totiž krví všech mrtvých lidí. Žije v jeskyni Gnippahellir, která se nachází u vstupu do říše mrtvých. Spěchá naproti každému, kdo sem putuje a tak se s ním setkal i Ódin. Až nadejde Ragnarök (den „osudu bohů“ či „soudný den“), Garm se připojí k obrům v jejich boji proti bohům. Jeho protivníkem bude severský bůh války Týr, který jej zabije, ale sám také podlehne zraněním, jež mu Garm způsobí. Garm je často zaměňován s Fenrirem. V řecké mytologii jej lze pak považovat za ekvivalent Kerbera.
V aztécké mytologii byl Xolotl bohem ohně a blesku. Běžně byl zobrazován jako muž se psí hlavou a byl průvodcem duší pro mrtvé. Byl také bohem dvojčat, příšer, neštěstí, nemocí a deformací. Je temnou personifikací Venuše, večerní hvězdy, a byl spojován s nebeským ohněm. Psí věrnost Aztékové velmi uctívali. Psi byli při skonu svých pánů zabíjeni, aby mohli své pány doprovázet na dlouhé čtyři roky trvající cestě do nového světa.
U prostých lidí funkci doprovodného psa nahrazovala hliněná nádoba v podobě psa. Nehledě na spojitost se smrtí byl pes považován za příznivé kalendářní znamení předznamenávající úspěch v konání, hojnost a plodnost. V aztéckém dvaceti denním cyklu znamení zastupoval pes číslo deset.
Aztécká figurka psů poukazuje na fakt, jak dobře byli krmeni. Místnímu obyvatelstvu však náboženská úcta nepřekážela v tom, aby psy též sami jedli. Pro tento účel v oblasti vznikl druh bezsrstého psa tzv. „itzcuintli“ příbuzný čivavě, známý též jako mexický bezsrstý pes, Perro sin Pelo Mexicano (dnes mexický naháč).
Také v antickém Egyptě se se psem v souvislosti se smrtí a zásvětní existencí setkáváme velmi často. Například bohem zemřelých, mumifikace a pohřebišť byl všeobecně Anup se šakalí hlavou. Vítal zesnulé v záhrobí a doprovázel je k Usirovi. Při soudu mrtvých vážil srdce zesnulých s tzv. pírkem Maat (symbolizující pravdu a řád) na druhé misce vah. Kromě Anupa a Usira byl u soudu ještě bůh Thovt. Anubis byl díky těmto funkcím nazýván pánem západu. Byl bezpochyby mistrem všech mumifikačních rituálů a technik. Byl bohem balzamování. Kněží, kteří vedli mumifikaci, si nasazovali jeho masku, aby se tak bohu přiblížili. Anubis byl rovněž bohem naděje, protože mohl vrátit život mrtvým; byl strůjcem znovuzrození člověka.
Víte, že...?
Staří Egypťané své oblíbené psy mumifikovali, jak dokládá i jménem známý chrt Abuwtiyuwa, velký oblíbenec faraóna Antefa II. (2300 let př. n. l), a proto je jeho hrobka zvlášť pečlivě vyzdobena nejen nápisy a kresbami, ale i drahocennými dary jeho pána.
Největší ochránkyní faraonských psů byla bezesporu královna Hatšepsovet, což také dokládá existence sbírky dřevěných, kamenných a hliněných sošek těchto psů v jejím chrámu poblíž Dér el- Bahrí ve skalách nad západním břehem Nilu. Dnes již převažuje dokonce názor, že prapředkem faraóna, tedy faraónského psa, je šakal. Dle jedné egyptské legendy nechala královna Kleopatra po svém příchodu k moci tyto psy vyhubit a jejich místo nahradily její oblíbené kočky.
Také u nás máme bytost s psí hlavou. Je to psohlavec, který ve slovanské kultuře včetně folklóru nese označení pro člověka s psí hlavou. Je však možná i souvislost s kulturami staršími. Již antičtí autoři jako Ktésias, Strabón a Plinius starší se zmiňují o lidech, známých řecky jako kynokephalos, respektive latinsky jako cynocephalus. V pravoslavných oblastech je se psí hlavou také někdy zobrazován svatý Kryštof.
V češtině je psohlavec poprvé doložen v díle mistra Klareta z druhé poloviny 14. století jako překlad latinského cynocephalus. Ve staročeském prvotisku Lucidáře z roku 1498 jsou psohlavci zmiňováni jako lidé žijící v Indii, s nohami obrácenými patami napřed, s osmnácti prsty na nohou a sedmnácti na rukou, kteří mají hlavu psa a místo mluvení štěkají. Dále jsou zmiňováni v Lactiferu Jana Vodňanského z roku 1508 a ve vydání Alexandreidy z roku 1513. Od 16. století se stalo slovo psohlavec nadávkou, označující především nepřátele křesťanů, typicky Turky. V první polovině 17. století jsou v díle Respublica Bohemiae Pavla Stránského jako psohlavci označeni domažličtí Chodové, nejspíše ve významu pejorativa či nadávky, odkazující na jejich vzpurnost. Hanlivý význam slova v tomto kontextu začal mizet až na konci 18. století. Ještě Jungmannův slovník z počátku 19. století však toto slovo uvádí jako hanlivé pojmenování Turků a Tatarů.
Iveta Panýrková
Foto: google.com, wikipedie.cz
Zdroj informací: wikipedia.cz, seasky.org
