Prasečí ouška za všechny prachy!

Zažili jste to jistě také. Váš pes se tvářil tak nějak divně a vy jste věděli, že mu něco schází, ale za boha jste nemohli přijít na to, co to vlastně je. Jo, jo, to se tak někdy prostě přihodí a nejinak je to i v tomto případě…

Kdo to sakra brzdí?

Po odkrytí deky nalézám osm rozespalých Smradů, co se tváří, že je právě tím „čerstvým vzduchem“ chci asi zabít! Nedám na jejich pohledy a trvám si na tom, že jdeme ven!!! Obléknu se, nasadím roušku, vezmu vodítka a obojky a postupně volám, neochotně přicházející... Vyjdeme ven z bytu, do výtahu, ven a šup na venčící louku... Někdo mi dělá ruční brzdu, ale přes roušku nevidím kdo a proč!?! Dojdeme tedy na louku, s brzdnou dráhou za sebou. Od včerejška se tu střídá jedna Tatra za druhou a naváží opět na venčící místa hlínu z blízkých výkopů a tak mám oči jak chameleon a hlavou kroutím jako sova, abych vše a všechny ohlídala!!! Vypouštím nejdříve známé firmy, abych zjistila, kdo z nich a proč brzdil. Ale nikdo z nich to nebyl... Celi sice mhouří očíčko, ale běhá jako drak a hned prohání hrdličky. Jako poslední pustím Vui, kterou vůbec nepodezřívám, a ta si okamžitě lehne a zůstane ležet!!!

Honem na veterinu!

Konec!!! Srdeční zástava - moje!!! Rouška mi letí z huby takovou rychlostí, že to pochopí snad jen pejskaři!!! Padám na kolena a prohlížím Vui ze všech stran! Snažím se ji postavit a donutit chodit, ale nechce! Popojde sice kousek, kdy je vidět, že s nožičkami nic nemá, ale hned si zas lehne a leží!!! Studená je jak led!!!

Během chvíle u ní nejsem jen já, ale jsme u ní všichni! Všichni vidíme, že jí není dobře! I Celi s jedním zavřeným okem... Hned všechny dávám zpět na vodítka a všichni jsou najednou vzorní a úžasní... Beru Vui do náručí a utíkáme domů! Obléknout, vzít kabelku, přepravku, do ní dát Vui, rychle vzít i Celi a honem do auta a na veterinu! Je mi úplně jedno, jak vypadám, je mi úplně jedno, kolik pokut přijde, ale rychle na veterinu!!!

Co se vlastně děje?

V Poříčí parkuji smykem, vyskakuji tak rychle, že i policejní komanda bych mohla učit a pak opatrně a jemně vyndávám Vui z přepravky. Teplotu už má lepší, ale výraz stále dobrý nemá. Pustím ji, ať se zkusí projít... Vui nahodí ocasovou anténu a začne po parkovišti vesele běhat a dokonce se i vyčůrá!

Jako... Haló?!? To budeme jezdit čůrat až do Poříčí??? Sice se nám to trochu prodraží, ale proč ne, že jo!!! Otevřu kufr, abych z klece vyndala i Celi a ta na mě kouká oběma očima, jako by nic!!! Aha... Takže já jedu na veterinu s úplně zdravými psy, ale u sebe s infarktem!?! Tak proč ne, že jo! V tom Celi přimhouří očíčko a Vui si lehne – HA!!! Nejsou zdravý!!! Rychle beru obě v podpaží a rozrážím dveře čekárny, než jim zas začne být dobře!!!

Výsledek včerejších prasečích oušek: Jedna zbraň hromadného ničení – už v odpadních vodách pražských. Jedna lakomá Barka Vui, co kradla ouška i ostatním – ucpaná. A jedna (nečekaně dcera Vui) Celi – podrážděné oko.

Moje nervy!!!

A k tomu jsem zjistila, že nutně, akutně potřebuji specialistu na rovnátka!!! Nevím, zda je to tím, že ty moje zuby přes tu roušku nevidí ven nebo tím, že se snažili dostat k té zubní pastě, co jsem si v noci napatlala na pupínky kvůli hojení a ráno ani nestihla smýt, ale začínají se dostávat do takové polohy, že ještě chvíli a můžu s nimi dělat ježka v kleci... Chytíte mě za nejdelší, vyčnívající zub a budete otáčet, až mě dostanete ven...

Sááákra už taky!!!

Foto: archiv Marie Krejčové, Lucie Bruchanová