Povídání opuštěných pejsků aneb Ronald

Příběhy psů z ústeckého útulku přímo jejich očima i slovy chytnou za srdíčko snad každého, kdo ho má na svém místě. A díky tomu opuštění chlupáči snáze nachází své nové domovy. Navíc zatím u všech pejsků, které jsme vám na našich stránkách představili, to tak bylo. Bude mít takové štěstí i Ronald?

Jaroslav Vaněk aneb facebookový psí táta Eddy Kolibřík dochází celé roky do Centra pro zvířata v nouzi v Ústí nad Labem, aby zpříjemnil tamějším pejskům čekání na nové páníčky. Během procházek si vytváří se svými svěřenci skvělý vztah, obnovuje jejich ztracenou důvěru v člověka a je-li třeba, učí je i slušnému chování, aby to měli v životě snazší. Aby to měli tihle huňáči v životě snazší, když se na ně štěstí obrátí. Když na ně jednoho dne nový příchozí namíří ukazovák: „Koukni, toho si vezmeme!” Když se ze všech těch smutných opuštěných chlupatých duší stanou těmi vyvolenými právě oni. Aby to měli snazší i jejich noví majitelé a mohli společně trávit čas bez starostí. 

Eddy má už svůj věk a přesto, než večer padne na divan, den co den sedne k malému stolku, spustí starý počítač a na chvíli se změní v psa, se kterým strávil společné odpoledne, aby ho představil světu. Teprve pak se může uložit ke spánku, aby načerpal sílu na den další a opět mohl zavítat do útulku, který se stal před lety jeho druhým domovem.

Ronald…

Ronald - 13 roků

Já se vám nejdřív představím. Jmenuju se Ronald, jsem křížencem boxera a je mi třináct psích let. A to je pro začátek až až! Co všechno já za těch třináct roků prožil, by se nevešlo ani do tlustý bichle. I ten internet by se tím dočista zahltil.

Léta letoucí jsem žil se svým milovaným páníčkem, o nic jsem se nemusel starat a nemusel ani moc poslouchat. Prostě to nebylo třeba a rozuměli jsme si i bez cvičáku. Měl jsem zábavu, procházky, hry, návštěvy, pamlsky, mazlení, hračky, vejlety, zážitky a náš společný čas nám krásně ubíhal. Byli jsme parťáci. Byli jsme sehraný pár. Byli jsme kámoši. Dva Mušketýři! Jeden za všechny, všichni za jednoho. Pořád spolu. A po letech, když už jsme se vůbec necítili jako Jura, courali jsme se na procházkách ruku v ruce, tlapu v tlapě lážo plážo, večer si ukuchtili skvělou baštu, sezobali naše prášky, sledovali televizi z kanape a u toho se přetahovali o plyšáka. A když jsem si dosyta užil drbání, zalez jsem si do pelíšku a můj pán do peří. A ráno jsme se z těch našich pelechů vyškrábali voba zase ven a vodvážně a hrdě se postavili artróze, osteoporóze, hypotyreóze, ischémii, kataraktě, diabetu i prostatě. Protože ve dvou se to všecko líp táhne.

Ronald čichá k tulipánu

Jednou mě zas můj páníček šimral za ušima a na hrudi a taky kolem koulí a povídá mi: „Víš Ronalde, co se stalo? Asi sis toho už dávno všim. Jsi chytrej, vnímavej a pozornej kluk. Jsem nemocnej. Víc než ty. A budu se muset jít léčit, víš. Nemám nikoho, kdo by tě pohlídal. A tak tě dám chvíli do útulku. Jako do hotelu s all inclusive. Víš, jak jsme na to spolu koukali v telce. Tam o tebe bude postaráno.  A až budu zase zdravej, tak si pro tebe přijdu. A odvedu si tě zas domů. A budem zase spolu hospodařit. A bude se nám zase dobře dařit. Až na věky! Rozumíš tomu, Ronalde?”

Ronald a alpaky

Nikdy jsem žádnej útulek neviděl, ale all inclusive to zase jo. To si z telky pamatuju. Měkký nadejchaný polštáře, anglickej trávník a všude žvanec. A tak jsem se zas tolik nebál. A když zanedlouho nastal ten den D a já se ocit u útulkový branky, tak se mi to už tak moc nelíbilo. Ale co jsem měl dělat. Co řekne můj pán, to je svatý. To já udělám. A tak jsem mu štěk: „Já tady na tebe v tom útulku teda počkám, když chceš! Jsem trpělivej. Poněvadž tys mě trpělivosti naučil, už když jsem byl štěně.”

Rony - Ronald

A čekal jsem! V útulkovým kotci. Za mřížema. Jako v tom filmu o věznici Shawshank nebo v Alcatrazu, u kterýho jsme valili s mým páníčkem zraky. Pozoroval jsem, jak to tady v útulku chodí. Každý vodpoledne se votevřela ta hlavní branka a dovnitř vešli lidi. Vybrali si vždycky nějakýho pejska a šli s ním na procházku. A pak ho zase vrátili do kotce. Chlupáči, co svůj domov nadobro ztratili a teď čekaj v útulku na novýho páníčka. Nebo na paničku. Nebo na voba. Já domov sice mám, ale teď koukám na svět přes mříže, jako oni. Fujtajbl. A stejně jako oni bych chtěl taky chodit na procházky. Jenže my dočaskoví útulkáčci máme prej jinej režim. My nemůžeme na procházky s běžnejma venčitelema, protože kdyby se nám na procházce něco stalo, to by byl průser a útulek by se nedoplatil! A tak nás můžou venčit jen vověření, zodpovědní náhradní páníčkové a paničky. S bohatejma zkušenostma.

Setkání s Eddym

Ronald pohled do očí

Ale po pár dnech jsem zaslech zpozarohu: „Eddy, vezměte na procházku dneska Ronalda. On už by to potřeboval. Jako sůl.” V útulku se totiž nedělá žádnej rozdíl mezi tim, jestli tady někdo čeká na páníčka, až si pro něj přijde, nebo se ho bejvalej páníček zbavil jako nechtěný věci! Eddy vlez tedy ke mně do kotce, usmál se, nasadil mi košík, připnul vodítko a jdem. A i když jsem ho zahlíd jenom přes mříže z dálky a pak párkrát ucejtil u branky a byl s ním venku úplně poprvý, měl jsem pocit, jako by to byl brácha mýho pána. Nějakej dvojník. Táta, strejda, děda nebo co. Prostě zaručeně někdo z rodiny. Ze smečky. Motal jsem se kolem Eddyho do kolečka, nechtěl se vod něj hnout a civěl na něj jak na svatý zjevení. Od prvního okamžiku mi to bylo jasný: „Tak tenhle chlápek to se mnou myslí dobře a nemusim se ho bát.“

Ronald a packa na kanálu

A když jsme poprvý dorazili na louku, fláknul jsem sebou na znak a zůstal na zádech ležet celou věčnost. Abych ukázal Eddymu mou oddanost. Abych zjistil, že mě můj instinct v odhadu dvounožců nezradil. A vono to předčilo mý vočekávání! Ruka Eddyho sjela na mou hruď a jemně čechrala můj kožich a po chvíli sjela i tam dolů. Tam! Jako ruka páníčkova. A Eddy mě podrbal na koulích a pak se mě zeptal: „Tak co, Ronalde, chtěl bys, abych s tebou chodil na procházky pravidelně, než si pro tebe zas přijede tvůj páníček, až se uzdraví? Než si tě zase odvede domů?” No, uznejte sami, co je tohle za votázku? Jo jo jo!!! Taková nabídka se nevodmítá. Taková nabídka dělá to all inclusive. Byl sem šťastnej jako blecha v psim kožichu, že mám vedle sebe někoho, o koho se můžu opřít, kdyby bylo potřeba. Vedle koho můžu zapomenout na to, že se mi po večerech stejská, když se zahledím do dálky přes mříže a vybavim si pach mýho pána.

Ronald s Eddym

Od tý doby se objevoval Eddy před mým kotcem častějc a já trávil vodpolední útulkový procházky po Eddyho boku. Den vode dne furt víc jsem si však vybavoval vůni mýho milovanýho páníčka. Myslel jsem na něj každou chvíli a každou noc se mi zjevoval ve snu. Čím dýl jsem byl bez něj, tím víc jsem se těšil, až se mi vrátí uzdravenej a vodvede si mě zas domů. A vo to víc jsem se těšil na Eddyho. Co my dva jsme spolu všechno prožili. Paráda.

Útulek se nachází v blízkosti nemocnice. Jednou vám jdem přes louku nad útulkem a z nemocnice vyjela sanitka. Byli sme kousek od silnice, kudy ta sanita projížděla a houkala: „Hů hůů, hů hůů”, aby ji vostatní auta uhly z cesty! A tak jsem si sednul do trávy, zvednul čenich nahóru a houkal jsem s tou sanitkou.

Na našich procházkách mi Eddy podstrojoval. Masový kapsičky. Piškoty. Hovězí plátky. Mňam! Učil mě psímu chování a taky se mnou opakoval cviky. Nebo mě učil nový povely, bez kterých jsme se s mym páníčkem vobešli, ať byli vobyčejný nebo důležitý, páč jsme je k ničemu spolu nepotřebovali. Ale prej by je měl znát každej domácí pes. Tak proč neukázat všem, že i starýho psa novým kouskům jde naučit. Na přivolání jsem k Eddymu přiběh vždycky, naučil mě sednout si a eště podat packu. A pak už jsem s nim chodil i na volno bez vodítka a přibíhal si s vrtícím ocasem k Eddymu pro drbání.

A pak se to stalo…

Ronald - s dětmi v parku

Jednou za mnou přišel Eddy takovej divnej, zasmušilej bez nálady. Kdo ví, kdo ho naštval. Nebo ho něco bolí. Jako mě. Taky už to neni Jura. Procházeli jsme se parkem a Eddy mě hladil po kožichu častějc, než jindy. A já jsem si před něj sed a upřel na něj pohled, abych se zeptal: „Ty jsi smutnej z toho, že si pro mě můj páníček už brzy přijde? Že už nebudem spolu chodit na procházky, viď?” A on si mě přitáh k sobě a uplně tichoučkým hlasem povídá: „Víš Ronalde, ono je to úplně jinak. Tvůj páníček je moc nemocnej, to ty víš. Ale on je víc nemocnej, než si myslel, než sis myslel ty a než si mysleli doktoři. A už by se o tebe nedokázal dál sám starat. A proto se pro tebe už nevrátí.” Do mě jak když uhodí hrom! Houby s voctem, že pes nerozumí lidský řeči. Přitisknul sem se k Eddymu, on si mě k sobě přitáhnul eště blíž a povídá: „Tak, Ronalde. Teď už se z tebe stal opravdovej útulkovej pes, kterej tady taky čeká na novej domov. A než se tak stane, tak budeme spolu chodit na útulkový procházky každej den! Slibuju. Tak co ty na to? Plácnem si?” A já, i když sem měl ještě před chvilkou psí slzy jako hrachy na krajíčku, tvář se mi rozjasnila, vyskočil jsem a tu Eddyho voblíz, že jsem na tom božím světě nezůstal úplně sám.

Nechám se překvapit…

A tak teď využívám služeb mýho náhradního páníčka a čekám! Čekám, jestli se najde někdo, kdo si uváže na krk TŘINÁCTILETÝHO PSA. Eddy je pravej kamarád a tak mi po pravdě řek, jak to chodí. Že takovejch páníčků po světě moc neběhá. A že by byla velká náhoda, kdyby takovej páníček běžel zrovna tady kolem. No, tak se nechám překvapit. Jestli budu mít to štěstí a budu moct na sklonku života prožít pěkný chvíle zase s někým doma.

Váš Ronald

Jaroslav Vaněk a Petra Baďurová

Foto: z archivu J. Vaňka

Všichni pejsci dosud u nás představení již našli svůj nový domov.

Eddy:

https://www.facebook.com/eddy.kolibrik 

Ústecký útulek:

www.utulek-ul.cz

https://www.facebook.com/groups/977939828931117