Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Pojďme jinam!

Po menší pauze se opět vracíme k oblíbené canisterapii. Tentokrát nás autorka zavede opět do praxe a povypráví chvílemi i o až děsivých zážitcích z jistého zařízení, které je naštěstí dnes již dávnou historií…


Pojďme jinam!
29.6.2018 5172x Canisterapie

V minulém díle našeho terapeutického povídání jsme se vydali na první návštěvu k seniorům. Pro dobrého terapeuta je ale důležité rozšířit si obzory a vybrat si svou skupinu klientů opravdu zodpovědně. Tak, aby vyhovovala nejen jemu, ale i jeho zvířeti. Znám hned několik týmů, kde museli pán a pes dojít k nějakému konsensu. Tedy, ono moc o konsensus nešlo, protože v tomto případě by měl vyhrát vždy pes a pán se mu přizpůsobit. Se psem, kterého daná skupina klientů nezajímá, je totiž podstatně těžší pořízení.

Abychom se tedy mohli rozhodnout, která skupina klientů je nám nejbližší, je dobré navštívit jich víc. Proto dnes pojďte se mnou za ženami se zdravotním postižením. Tento příběh je dnes již historií, protože zařízení v tomto složení již neexistuje. V rámci restrukturalizace sociálních služeb totiž došlo k výraznému zlepšení životního standardu klientek a věřte mi, že to bylo víc než nutné.

Jak z hrůzného filmu…

canisterapie Ve staré budově byla dvě patra. Bez výtahu. V přízemí bydlely v jednotlivých pokojích chodící klientky s mírným stupněm postižení. Byly schopné sebeobsluhy, některé občas dojížděly do chráněné dílny. V prvním patře byly klientky, které potřebovaly větší míru podpory, některé byly pohyblivé pouze s dopomocí. Všechny klientky měly snížený intelekt. Řada z nich byla s nadváhou, takže pokud bylo potřeba je dopravit do přízemí, k lékařům či kamkoli jinam, bylo potřeba několika zaměstnanců, kteří nepohyblivou ženu snesli po schodech dolů.

Pobyt v zařízení byl organizován režimově.

Byť v posledních letech byla snaha ze strany vedení jednat s klientkami individuálně a poskytnout jim možnost volby, praxe byla taková, že staré zvyky se v hlavách zaměstnanců těžko mění a někteří svou práci jeli režimově nadále. Co si pod tím představit? Hromadný budíček, hromadná snídaně, která má být sice formou švédských stolů, ale ke klientkám se stejně dostane jen namazaný chléb se sýrem, hromadné koupání ve sprchách, kde patnáct nahých žen čeká, až zaměstnankyně vykoupe jednu, kterou druhá zaměstnankyně osuší… jako stádo. Nutno podotknout, že takto nepracovali všichni a snaha o změnu byla ze strany některých zaměstnankyň obrovská. Ostatně to zaměstnanci nás požádali o pravidelné návštěvy terapeutických týmů. Přesto ta stará budova se starými zvyky působila velice tísnivě.

Zooterapii jsme zahájili v celém zařízení, tedy zhruba u třiceti klientek.

Terapeutický tým se pohyboval nejprve u klientek v přízemí, kde jsme se věnovali skupinové zooterapii. Následně jsme přešli do patra, kde šlo také o terapii skupinovou. Pokud bylo třeba, zašli jsme za klientkami individuálně, ale to se příliš často nepraktikovalo. Po celou dobu naší návštěvy jsme trvali na přítomnosti zaměstnance zařízení, který klientky znal a byl nám při zooterapii nápomocen.

Pro jednotlivá patra byli vybíráni různí psi.canisterapie 

Psi dole mohli být aktivnější, mohla jich být větší skupina a mohli se volně pohybovat po místnosti. Klientky se postupně učily překonávat ostych k velkým psům, učily se podávat bezpečně pamlsky, byly podporovány jejich intelektové dovednosti společným trénováním paměti, motorické dovednosti při hrách a hygieně psů. Se zástupci zařízení byla výborná spolupráce, jednotlivé pokroky a potřeby jsme po každé canisterapii společně konzultovali a hledali nejvhodnější způsoby práce. Pro nás coby dobrovolníky pak bylo velmi povzbuzující, že personál vnímal pozitivní účinky zooterapie na klientky a sděloval nám je. Takto jsme se dozvěděli, že klientka s cyklicky se opakujícími depresemi má fáze bez depresí díky našim návštěvám mnohem delší a průběh depresí podstatně mírnější. Jiná klientka s výrazným motorickým hendikepem byla schopna jednotlivými prsty hladit malého potkaního terapeuta, byť při stolování musela kvůli problémům s jemnou motorikou používat speciální lžíci.

« Incidenty je třeba nebrat na lehkou váhu a při každém kroku si uvědomovat možná rizika. »

Do prvního patra byli vybíráni psychicky mimořádně odolní psi.

canisterapie Vždy jsme je drželi ve své blízkosti, případně na vodítku. Psi zde nedostali volnost k samostatné práci s klienty, protože to ohrožovalo jejich zdraví. Stalo se nám opakovaně, že došlo k napadení klientek mezi sebou, kopnutí klientky do psa, agresivním projevům vůči terapeutům a dalším incidentům, které mohly být nebezpečné nejen pro nás, naše zvířata, ale i pro klientky samotné či přítomný personál. Nebyly to incidenty zaměřené proti nám, byly to běžné projevy klientek, které byly reakcí na okolnosti a styl života a režimu v zařízení. Přesto bylo třeba je nebrat na lehkou váhu a při každém kroku si uvědomovat možná rizika. Proto bylo nutné, aby mezi tyto klientky chodili psy s absolutně vyrovnanou psychikou, psi s odolnou nervovou soustavou a výborným vztahem k psovodovi. Totéž můžeme říct o lidských členech terapeutického týmu. Právě zde se totiž projevovala kvalitní příprava terapeutů dvou i čtyřnohých, kteří i ve stresu z nepříjemných pachů, křiků, skřeků, neobvyklých pohybů od dvacítky klientek, nečekaných ran a úderů do stolů i zdí, nečekaných pádů a útoků dokázali potěšit duši klientek i pomoci jejich tělu chvilku se uvolnit. Projevovat náklonnost dětem je snadné. Projevit náklonnost, zájem a něhu dospělé ženě s hendikepem, která ke všemu třeba ne zrovna libě voní, sliní a vzhledově oku nelahodí, je výrazně těžší. Je mi ctí se osobně znát s týmy, které to umí.

Foto: Zdenka Prošková
předsedkyně spolku Pes A Člověk
www.pac.mypage.cz

 

Kam dál ...



-->