Plemeno miluji a vždy bude součástí mého domova!

Těšíte se na další rozhovor o šarpejích? Tak je tady! Povíme si něco o atraktivních barvách u tohoto plemene, typických vráskách, ale také něco o tzv. šarpejí horečce. Přejeme příjemné čtení…

Hana Mašínová se plemeni šarpej věnuje spoustu let a příjmení její chovatelské stanice „z Dynastie Chan“ nese také celá řada jedinců v méně obvyklých barvách, jako je třeba černá, modrá, ale i další. Jak se tedy žije se čtyřčlennou šarpejí smečkou, biewry a několika čivavami se dozvíme z následujícího povídání.

Paní Mašínová, šarpeje chováte více než dvacet let, čím vám učarovali právě tito exotičtí krasavci?

Moje první setkání s plemenem proběhlo prostřednictvím fotografie v zahraničním katalogu, kde nějaká modelka v lososovém kompletu držela v ruce „cosi“ medvědího. Když jsem zjistila, že je to pes a dokonce konkrétní plemeno, začala jsem se poohlížet po štěněti. To se mi následně podařilo v roce 1993, kdy do naší domácnosti přibyla zlatá fenka Beimi Bloshado.

V současné době máte doma čtyři fenky toho plemene, prozraďte nám o nich něco více.

Ano, nyní bydlí s námi čtyři holky, Megan Antilo Gold Pei (13, 5 roku) – ta je zlatá brush coat, „Heduška“ Heather Blue z Dynastie Chan (12 let) – modrá horse coat, „Blackie“ Priscilla Presley z Dynastie Chan (10 let) je černá brush coat a „Bessy“ Qi Ming Xing Bless Your Little Heart (5, 5 roku) je modrá brush coat. Mám štěstí, ve smečce si sedly a nemají mezi sebou žádné šarvátky. Ráda bych se zmínila, že Megan se ze všech mých dosavadních šarpejů dožila nejvyššího věku. Je klidná, trpělivá a povahou velmi vhodná na výstavy. S nejmladší Bessy plánuji v dohledné době štěňátka.

Tři z nich jsou tedy už veteránky. Vyžaduje šarpej v tomto věku nějakou speciální péči, případně které neduhy mohou plemeno „na stará kolena“ nejčastěji trápit?

Moje šarpejky žijí celoročně venku, mají volnost po zahradě. Když chtějí dovnitř, mají svůj domeček s ústředním topením, když chtějí ležet venku a to třeba i v případě, že sněží, je to jejich volba. Holky jsou zdravé, nemáme žádné zdravotní problémy. Krmím běžně dostupnými granulemi, jejich značky však trochu střídám, ale žádné speciální přípravky nedáváme. Jako pamlsek je potěší jak piškotek, tak i třeba rohlík.

Vy chováte šarpeje i v tzv. atraktivních barvách, které to jsou, a dá se třeba říci, že je o ně větší zájem než o zlatá nebo červená štěňata? A liší se případně i cena takového jedince? 

První šarpeje dovezly do České republiky Eva Durasová a Ing. Hana Petrusová, tenkrát to byli psi v černé a zlaté barvě (a jejich odstínech). Prvního modrého jedince jsem naživo viděla až u pana Tibora Mátise, tenkrát to byl jako mimino pes Lobosan Blue Boy. Měla jsem to štěstí, že jsme s Blankou Rajtrovou měly pak také ve společném vlastnictví modrého Torra z Moskvy a lila Dydýnka z USA. Kluci zde zanechali spoustu krásných potomků. Mezi méně obvyklé barvy patří v současnosti určitě čokoládová, isabell, modrá a lila. Poptávka zejména po prvních třech jmenovaných je z důvodu atraktivity samozřejmě vysoká a taková štěňata jsou i dražší. Na výstavách jsou však k vidění spíše psi v klasické zlaté nebo červené barvě.

Koncem roku 1995 se vám jako jedné z prvních podařilo importovat do České republiky psa u USA. Určitě to ani po pádu železné opony nebylo nic jednoduchého, jak to tehdy celé probíhalo a čím jste si získala důvěru amerických chovatelů?

Plemeno se mi opravdu moc líbilo, podařilo se mi v době bez internetu předplatit si v USA časopis „The Barker“, který mi pak pravidelně chodil do schránky. V něm bylo mnoho informací o výstavách, nemocech a o všem dalším okolo šarpejů. No, a také občas inzerce. Chovatelka Lori Holcomb v té době nakryla svou fenku velmi úspěšným a krásným psem a z tohoto spojení se narodila tři štěňata a ona je v inzerci nabídla k prodeji. Měla jsem opravdu štěstí, že mi na odeslaný dopis vůbec odpověděla, a pak chodil vždy dopis ode mne do USA a dopis od paní Holcomb pro mne zpět. Důvěra za důvěru. Poněkud náročné to bylo s fotkami, které mi posílala. Byly dělané polaroidem. Ani s videem našeho Kukyho to nebylo příliš jednoduché, přišlo sice na kazetě, nicméně v americké stopáži. A my u nás sháněli někoho, kdo by nám to přetipoval na český videorekordér.

Štěstí nastalo v den, kdy jsme s kamarádkou Blankou a našimi tenkrát malými dětmi na ruzyňském letišti vyndávaly z přepravky náš malý poklad jménem Kuky. Pejsek bydlel u Blanky, měl u ní k dispozici nádhernou zahradu.

Možná ještě zmíním zajímavost, která se vlastně propojuje s vlastnictvím našeho modrého Torečka. Oslovila nás chovatelka z Moskvy a chtěla svou fenku nechat nakrýt právě Kukynkem. Vše probíhalo velmi narychlo, fenka již hárala a náročná administrativa související s vyřízením víza nakonec rozhodla, že ruská chovatelka si tak velmi cenila této krve, že zaplatila veškeré náklady a Blanka s Kukym odletěli do Moskvy nakrýt. A tam pak právě dohodla koupi modrého Torečka.

Kromě šarpejů chováte ještě čivavy a zatím neuznané biewer teriéry, funguje dohromady taková různorodá smečka bez problémů nebo je musíte hlídat, či případně oddělovat, aby nevznikaly konflikty?

Moje velké holky jsou sice hodné, ale jak dnes můžeme vidět v televizi, i takový pes někdy pokouše. Takže z bezpečnostních důvodů jsou od sebe raději odděleni.

Typickým znakem tohoto plemene jsou vrásky. Udává nějak standard, jak „hluboké“ by měly být (nebo jak by měly vypadat), a na kterých partiích těla jsou žádoucí a eventuálně kde se vyskytovat nesmí? 

Na začátku chovu se vrásky objevovaly u psů téměř všude. Hodně jedinců jich mělo i plné nohy a vypadalo to jako shrnuté tepláky. Vrásky po celém těle může mít jen štěně. Standard udává, že dospělý jedinec je má mít správně jen na čele a v oblasti kohoutku.

Je podle vás potřeba o tento typ kůže nějak speciálně pečovat?

Já jsem ve svém chovu nikdy neměla zvíře nemocné s kůží, neřešila jsem tedy tento problém. V době, kdy naše Megan bydlela v bytě, jsem ji občas vykoupala ve vaně, ale od té doby, co psi bydlí venku, nekoupu je vůbec. V létě mají napuštěný bazének, ale šarpej vodu příliš nevyhledává.

Zajímalo by mne, zda je šarpej odolný vůči nepřízni počasí. Doporučujete třeba psy v chladnějších dnech oblékat? Proč ano, nebo proč ne, případně kdy?

Můj osobní názor, který však nikomu nevnucuji, je ano. Ale… Pokud psi žijí v bytě u ústředního topení, kde mají klidně i dvacet čtyři stupňů, vyjdou ven třeba do nuly nebo mínus deseti, by měli dostat něco přes záda. Není-li teplotní rozdíl tak velký, není nutné je oblékat. Moje holky nosí venku v zimě občas bundy, ale stará Megan pro jistotu pořád.

Ne zcela neznámým pojmem vztahujícím se k plemeni je i tzv. „šarpejí horečka“, mohla byste nám blíže specifikovat, o jaké jde onemocnění, jak se projevuje a zda se mu dá nějak předcházet?

Šarpejí horečka (Shar Pei fever) neboli FSF (familial Shar Pei fever) se v chovu bohužel pořád vyskytuje a jedná se o dědičnou záležitost. Chovatelé o ní již dnes naštěstí více vědí a snaží se postižené jedince z chovu vyloučit. Já sama jsem se s tímto onemocněním setkala naprosto nepřipravená, neinformovná, a to bohužel hned u své první fenky. Netušila jsem, o co se jedná a jak závažné to je. Horečka totiž přichází nečekaně, fenka jí dostala například po procházce, kdy během patnácti minut v pelíšku začala vibrovat horečkou, otekly jí klouby na nožkách a teplota 41°C nebyla výjimkou. Léčbu tehdy prováděl pan doktor Herčík. Po záchvatu horečky (dva – tři dny) následovalo období totálního splasknutí čumáku, byl to pak úplně jiný pes. Já sama jsem pak informace o nemoci získala u amerického veterinárního lékaře, specialisty na plemeno – Dr. Jeffa Vidta.

V současné době můžeme s nemocí účinně bojovat a držet ji pod kontrolou. Jsou totiž nově k dispozici genetické testy, které odhalí, zda je daný pes čistý, přenašeč nebo postižený. Je tedy možné vyvarovat se spojení dvou nemocných jedinců nebo dvou přenašečů.

Se svými psy jste se hodně věnovala výstavám, máte i psí salon, jak tedy nejlépe toto plemeno na výstavu připravit?

Šarpej je na rozdíl od chlupáčků na výstavu připraven prakticky kdykoliv. V období línání je jen třeba srst vyčesat, občasné vykoupání není na škodu. Drápky si díky své váze většinou obrousí sám, majitel pak řeší jen paspárky na předních nožkách.

Lidé často ani nevědí, jak svého psa správně prezentovat. Prozradíte nám, jak by měl vypadat ideální výstavní postoj šarpeje a čeho se při předvádění naopak vyvarovat? 

Šarpej je pes jako každý jiný. Některý se bojí, některý je agresivní a některého výstavy baví. I když byl můj mahagonový Natan nádherný, výstavy vysloveně nesnášel a ani cvičák, kam jsme docházeli. Bylo to tak prostě dané a svou povahu v tomto ohledu nezměnil.  Ve výstavním kruhu chodí pes u levé nohy vystavovatele v protisměru hodinových ručiček, nejlépe na výstavním vodítku. Musí se nechat prohlédnout od rozhodčího, ukázat zuby, nesmí mu vadit dotek cizího člověka. Je žádoucí, aby sledoval svého pána a ne ostatní psí kamarády.

Jaký by měl podle vás být ideální majitel nebo zájemce o štěně šarpeje?

Šarpejí rodina – to jsou všichni kolem tohoto plemene. Jako chovatelé a majitelé se za celá ta léta samozřejmě známe a podporujeme. Nikdo z nás neodmítne poskytnout radu začínajícímu majiteli, byť to třeba není ani jeho odchov. Plemeno miluji a vždy bude součástí mého domova. Zájemce prostě musí uzpůsobit svůj život tak, aby vládla spokojenost na obou stranách vodítka.

A co byste tomuto čínskému pokladu popřála do budoucna?

V začátcích chovu u nás bylo na výstavách vidět padesát až šedesát jedinců jako naprostá samozřejmost. Boom plemene však klesl, ale je nás pořád ještě dost, držíme pospolu, plemeno milujeme a nikdy bychom ho nevyměnili za jiné. Vrh nových štěňátek je nyní více vzácností, ví se o něm a celá naše šarpejí rodina vždy sleduje, jak miminka rostou a kdo se stane novým majitelem.

Dovolím si zde zmínit i práci paní Kristiny Wurstové, která založila spolek „Šarpej v nouzi, z. s.“ (https://www.sarpejvnouzi.cz/, https://www.facebook.com/sarpejvnouzi.cz/), protože ne všichni šarpíci mají štěstí na dobré páníčky, a tak těm, kteří mají smůlu, pomáhá právě  tento spolek. Kristina mu věnuje veškerý svůj čas a své celé své srdce Děkuji jí za to! A plemeni bych možná popřála, aby paní Kristina měla co nejméně práce!

Foto: archiv Hany Mašínové