Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.
Všimli jste si, že jsme už delší čas „neotiskli“ žádné četnické historky? A protože jsme měli jeden takový krásný příběh od četníka Michala Dlouhého pro vás ještě schovaný, rozhodli jsme se ho právě dnes pustit „do světa“. Je to velmi poutavé povídání o historii plemene slovenský čuvač. Tak se pohodlně posaďte a vraťte se s námi v čase až do třicátých let minulého století.
Pro potřeby četnictva bylo v prvních letech existence samostatného československého státu využíváno čistokrevných psů plemen německý ovčák, dobrmannský pinč, a airedale-terrier. Postupem času byl výčet doporučovaných a využívaných plemen rozšířen o kníráče, boxery, rottweilery, karpatské ovčáky – komondory a tatranské ovčáky – čuvače.
Plukovník Josef Ježek byl v polovině dvacátých let upozorněn na masové vyvážení čuvačů ze Slovenska do Německa, ke kterému docházelo po celých vagónových zásilkách, a na jeho vývoz do Polska. Z tohoto důvodu začal hrozit zánik tohoto plemene psů.
Zhruba o deset let později se situace čuvačů stala doslova kritickou. Čuvač byl totiž jediným původním československým plemenem psa chovaným na našem území, opomineme-li českého fouska. I když z pohledu tehdejších evropských kynologů byl na III. světovém kynologickém kongresu v roce 1935 ve Frankfurtu nad Mohanem tatranský ovčácký pes čuvač považován za uherského kuvasze. Uherského kuvasze vzhledem k jeho vlastnostem začali pěstovat i v Německu.
S cílem nedopustit zánik tohoto našeho psího plemene vznikl Spolku chovatelů psů tatranských ovčáckých-čuvačů se sídlem v Brně, jehož členové se snažili převést chov čuvačů z jejich původní domoviny na Slovensku a Podkarpatské Rusi do Čech a na Moravu. Bylo totiž zjištěno, že ačkoliv byli čuvači chovaní na Slovensku podvyživení nebo vlivem nezájmu chovatelů zakrnělí, neztratili svoje duševní vlastnosti – bojovnost, bystrost a obezřelost při hlídání, pudovou schopnost rozlišit přítele od nepřítele, neškodného od záškodníka a přítulnost ke svému pánu a jeho rodině. Naproti tomu čuvač chovaný v Maďarsku se vyvíjel vlivem křížení s bardzoji a vlivem nížinných ekologických podmínek odlišně od slovenského čuvače. Spolek rovněž schválil plemenné znaky tatranského ovčáckého psa – čuvače a založil a vedl jeho plemennou knihu.
Snahou spolku chovatelů čuvačů bylo nalézt alespoň jeden pár standardního tatranského čuvače, který by na mezinárodních výstavách psů soutěžil s uherským a říšskoněmeckým kuvaszem.
Univerzitní profesor Antonín Hrůza se proto v polovině roku 1936 obrátil jménem Spolku chovatelů čuvačů na svého známého Josefa Ježka, který v té době zastával od 1. dubna 1936 s hodností generála funkci zemského velitele četnictva pro Slovensko se žádostí o pomoc při zjišťování chovu čuvačů na území Slovenska.
Pan generál Ježek vyřídil došlou žádost hezky po vojensku a rozkázal, aby všichni vůdci služebních psů ve slovenském četnictvu nahlásili informace o chovech čuvačů ve svém služebním obvodu. V případě zjištění zvlášť pěkného chovu mělo být zajištěno prostřednictvím fotografa příslušné četnické pátrací stanice vyfotografování mláďat a fotografie měly být odeslány spolu s hlášením.
Jedním z adresátů přípisu byl vůdce služebního psa na četnické pátrací stanici v Nitře strážmistr Rudolf Votruba.
Strážmistr Votruba se splnění uvedeného příkazu věnoval se vší pečlivostí. I na úkor času, který by rád trávil s Altem. Zpracoval a na cyklostylu rozmnožil přípis na všechny podřízené četnické stanice v obvodu četnického oddělení Nitra se žádostí o sdělení informací o chovu čuvačů v jednotlivých staničních obvodech. Pro usnadnění uvedl do přípisu i plemenné znaky čuvače, jejichž zaslání si osobně vyžádal od profesora Hrůzy. Pečlivý strážmistr si pro jistotu vyžádal i negativní hlášení.
Po několika týdnech začaly na nitranskou pátrací stanici docházet přípisy z šedesáti obeslaných četnických stanic. Většinou se jednalo o negativní odpovědi. V osmi případech však došlo hlášení pozitivní. Strážmistr Votruba však podle přiložených fotografií zjistil, že ve třech z nahlášených případů se ve skutečnosti nejedná o čuvače. Na přípis proto uvedl vlastnoruční poznámku: „Nejsou to čuvači, ale obyčejní psi všemožní kříženci“.
Ve stanoveném termínu četnická pátrací stanice v Nitře hlásila na zemské velitelství četnictva do Bratislavy ze svého obvodu pět psů plemene čuvač, jejichž majitelé však byli maďarské národnosti a rovněž tak všichni psi byli vrženi v Maďarsku. Jejich fotografie byly zaslány spolu s hlášením. Z uvedeného vyplývá, že akce ke zjištění chovu tatranského ovčáckého psa - čuvače se v obvodu nitranské pátrací stanice nesetkala s pozitivním výsledkem.
Přesto v létě roku 1937 štábní strážmistr Votruba na základě opětovného požadavku profesora Antonína Hrůzy obeslal všech pět četnických stanic, v jejichž obvodu byli chováni čuvači, se žádostí o nahlášení zda stav trvá, nebo zda došlo k nějakým změnám, prodej psa, jeho úhyn či přírůstky.
Zajímavá odpověď přišla z četnické stanice Dolný Ohaj. Velkostatkář Sergius Dola z Hulu v okrese Vráble od 4. prosince 1936 psa čuvače jménem Fičur nemá. Uvedeného dne se pes utrhl z řetězu a utekl do blízkého lesa, odkud byly krátce na to slyšet dva výstřely z pušky. Pravděpodobně byl pes zastřelen v lese hajným. Případ byl vyšetřován četnictvem, avšak výsledek pátrání tamní i sousední četnické stanice byl negativní. Vyslýchaní hajní, kteří psa dobře znali, popřeli, že by ho některý z nich zastřelil. Přesto se tamní četnická stanice domnívá, že některý z hajných psa zastřelil, a když poznal zastřeleného psa jako čuvače, tak jej zakopal a jeho zastřelení raději zatajil.
Spolek chovatelů psů tatranských ovčáckých – čuvačů ve své výroční zprávě poděkoval četnictvu na Slovensku v čele s panem generálem Ježkem za podporu svých snah o zjišťování chovu čuvače na Slovensku.
Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz. Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.
Se strážmistrem Votrubou jsme se v našem putování za četníky již setkali. Málokdo však ...
Četnické příběhy-->