Ošetření se souhlasem je pro život se psem naprosto zásadní!

Stříhání drápků, čištění zubů, návštěva veterináře… všichni tyto situace s našimi parťáky zažíváme a přemýšlíme, jak jim je zpříjemnit a udělat z nich běžnou součást života bez zbytečného stresu. Právě o tom jsme si povídaly s trenérkou Alžbětou Kímovou, která se o téma ošetření se souhlasem velice zajímá. Podělila se s námi o poznatky, které nasbírala a aplikuje je v tréninku jak se svými fenkami, tak s klienty v Hodném psovi, kde mají na tuto problematiku i cíleně zaměřené lekce. Přečtěte si její pohled na věc a praktické tipy.

Ing. Alžběta Klímová se kynologii věnuje přes deset let. Vystudovala ji na České zemědělské univerzitě v Praze, dále také zootechniku – profesionální chovatelství hospodářských zvířat a pedagogické minimum. Miluje sebevzdělávání i předávání znalostí a zkušeností ostatním zvídavým lidem. Neustále se vzdělává na kynologických seminářích a workshopech tuzemských i zahraničních. Se svými psy si vyzkoušela různé kynologické disciplíny, až se nakonec vydala směrem etického tréninku zaměřeného na úskalí běžného života. Při tom jí nejvíce pomáhají principy pozitivního tréninku a hersenwerk. Vede skupinové kurzy a individuální lekce v tréninkovém centru Hodný pes, kde koordinuje také vzdělávání canisterapeutických týmů. Dále je lektorkou v organizaci ISCA – Asociace pro mezidruhovou komunikaci. Žije a trénuje se svými psími holkami, fenkou chodského psa Ritou (Jocelyn Gaviro) a dlouhosrstou vipetkou Daisy (Amber Golden Jet Wings) a také kočičkami Bellinkou a Amálkou.

Manipulace a ošetření zvířete se souhlasem jsou pro mě srdeční záležitosti, myslím si, že jsou pro život se psem naprosto zásadní. Pes nemusí zažívat obrovský stres a strach o život, protože mu umožníme mít kontrolu nad danou situací. Dělá mi velkou radost, když jsou lidé to, co natrénovali, schopni přenést do běžného života. Nedávno jsem byla moc šťastná z toho, že moje fenka Rituška zvládla díky našemu tréninku vyšetření na veterině po dobrém, včetně vyšetření břicha sonem. Pomohlo i to, že jsem při ošetření hodně komunikovala s veterinářkou, která sama byla ráda, že má v ordinaci spolupracujícího psa. A nakonec téměř měsíc jsem jí musela dvakrát denně aplikovat injekční jehlou výplach a antibiotickou mastičku do abscesu na rameni. Tohle všechno Rituška absolvovala dobrovolně, i když jí to bylo častokrát hodně nepříjemné, možná i bolestivé.

Obnáší to hodně práce, postupné zvyšování kritérií a pilování po malých krůčcích. Jedním z kritérií je prostředí, ve kterém ošetření probíhá. To, co máme natrénováno doma, můžu přenášet do dalších prostředí, třeba do parku během procházky nebo při čekání na zastávce. Vezmu si s sebou ručník, na kterém trénujeme pokládání brady, rozložím si ho na klín a pejsek mi na něj položí hlavu. Trénujeme chvilinku v novém prostředí, pejsek si ty dovednosti generalizuje. Praktické je také naučit položit hlavičku na stoličku nebo vyvýšený povrch, abych mohla pejska obejít a ošetřovat mu i zadní části těla. Veterinární ordinace nebo čekárna bývá sama o sobě pro psa ohromně těžké prostředí. Aby zde pejsek mohl využít, co se naučil, měl by předtím projít všechny předchozí stupně. Pokud budu trénovat manipulaci s položenou bradičkou doma, občas na cvičáku a poté budu chtít po psovi, aby se v této pozici nechal vyšetřit u veterináře, je to, jako bych po člověku se znalostí učiva první třídy chtěla, aby šel na univerzitu. Je potřeba ty dovednosti nejprve upevnit co nejlépe v různých méně náročných prostředích, s různými lidmi, pomůckami, v různou denní dobu, udělat pejskovi výcvik co nejpestřejší.

Pokud mám štěňátko, představuji mu manipulaci od začátku jako přirozenou součást života. Třeba když je příjemně unavené po procházce a už neočekává žádnou akci, můžu začít s jemnou manipulací. Například ho hladit na gauči a k tomu přidat občasné prohrábnutí srsti kartáčem. Může to být jiný kartáč, než který bude potřebovat pes na dospělou srst – cvičný, „zvykací“ kartáč, většinou bych doporučila jemný štětinový. Pozoruji jeho reakce, výsledek má být ten, že si toho zdánlivě ani nevšimne. Je ale nutné pamatovat vždy na to, aby člověk manipulací psa nerušil, a když chce opravdu spát, nechal ho spát. Na nácvik manipulace mám na mysli takový stav, kdy pejsek je v klidu, příjemně unavený, třeba i najedený – představte si sebe po nedělním obědě. Asi takový stav chceme i u pejska. Rozhodně není ideální nácvik manipulace trénovat s pejskem, který má energie na rozdávání a chvilinku neposedí. Na česání ho zpočátku zvykám na méně citlivých místech, jako je hřbet, boky nebo žebra. Hodně pejsků je citlivých na hlavu, břicho, krk, packy, zadek či ocas. Na tato místa se přesunu, až když máme zvládnuté méně citlivé části. I u pokročilejšího pejska jsem pak na jeho citlivých místech jemnější než tam, kde mu česání vůbec nevadí, nebo je mu dokonce příjemné. Obecně u manipulace hodně dávám pozor na řeč těla, přestože pes dává k manipulaci souhlas, nedává mi to právo být k němu zbytečně hrubá, nebo i jen netrpělivá.

Pokročilý trénink může vypadat třeba jako u nás, když jsem holky učila injekci. Nejdřív jsem simulovala situaci, ve které používám stříkačku bez jehly. Vzala jsem do ruky stříkačku, mezi prsty druhé ruky jsem uchopila kožní řasu, do které jsem píchla nejdříve prázdnou injekční stříkačkou. Ve chvíli, kdy toto bylo v pořádku, jsem přistoupila k píchání do kožní řasy párátkem. Samozřejmě jsem nepropíchla kůži, ale chtěla jsem, aby zažily i to píchnutí a nepříjemný tlak, který nějakou dobu trvá. Krásně to zvládly, protože už máme dlouhou historii dosavadního tréninku. U manipulace totiž platí „těžko na cvičišti, lehko na bojišti”.

Psa bychom měli samostatně navykat právě i na prostředí veteriny. Učit ho jako dovednost, aby se zde zvládl soustředit a měl vůbec možnost vybavit si, co už umí v lehčích podmínkách. Se psem můžeme třeba jen občas vejít do čekárny, i když nejsme objednaní. Většina uvědomělých veterinářů nemá s takovou návštěvou problém, někdy třeba i sestřičky dají nějaký mlsík pejskovi a tím mu pomáhají budovat s veterinou pozitivní spojení. Po domluvě s personálem můžeme psa vybídnout, aby si vylezl na váhu, zvážíme ho, chvilku pobudeme v čekárně, dáme pejskovi nějaké pamlsky, a i bez kontaktu s veterinářem jdeme pryč. Už čekárna je totiž pro psy často velice těžká. Doporučuji trénovat tam pobyt na klidové dečce. Nebo vzít s sebou čmuchací dečku a pokud se pejsek bude cítit natolik bezpečně, že to zvládne, nechat ho vyčmuchávat pamlsky. Pomůže mu to s uvolněním i soustředěním současně. Výrazným indikátorem stresu u hodně psů je neochota přijímat pamlsky. Pokud je to případ i vašeho pejska, na tyto cvičné návštěvy je vhodné s sebou vzít velmi hodnotné pamlsky, aby pejsek vůbec byl schopný a ochotný přijmout alespoň nějaké jídlo. Už samotný akt jedení ho začne uklidňovat, pomáhá s rozjedením pejska a tím i snížením stresu.

S Daisinkou hodně řešíme stříhání drápků. Protože jí rostou rychle, musím jí je reálně stříhat velmi často. Když jí bylo asi půl roku, omylem jsem ji stříhla do krve, když cukla tlapkou, což je pro její citlivou povahu stále velký problém. Po tomto zážitku se zpočátku utíkala schovat do klece, když viděla nůžtičky. Stále pokračujeme v tréninku stříhání, nicméně pro ty reálné situace jsem udělala několik změn. Zaprvé drápky částečně pilujeme, což je pro ni snesitelnější. Zároveň hodně pomáhá, když pilování probíhá ve vhodnou dobu, kdy je příjemně unavená a spokojeně leží na gauči. Máme rituál, že k ní přijdu, ona si lehne na záda a tlapky si položí na hrudníček. V této poloze mě nechá úpravu drápků provést. Tuto polohu zaujímá sama velmi často a ráda, není to poloha, ve které mi ukazuje břicho jako konejšivé gesto. I v této situaci má pod hlavou ručník a platí stejná pravidla – pokud zvedne hlavu, veškerá manikúra končí. Samozřejmě to, stejně jako manipulaci obecně, bohatě odměňuji. Současně respektuji všechny náznaky, že už je to pro ni moc těžké nebo dlouhé. Vedle těchto reálných situací systematicky trénujeme se samotnými nůžkami, aby se jich nebála a věděla, že i tam má možnost manipulaci zastavit. Reálně trvalo dva roky, než jsem jí byla schopná znovu ostříhat drápky na všech tlapkách ve stoje, nůžkami a s jejím souhlasem. Dobu prodlužoval i fakt, že tím, že jí rostou drápky opravdu rychle, a pilníček nestačil, musela jsem občas přistoupit k tomu, že jí drápky přistřihnu i bez jejího souhlasu. To samozřejmě narušilo výcvikový proces, a trvalo déle, než jsme se dopracovaly k cíli, ale ze zdravotních důvodů to bylo nutné.

Nevím, jestli bych řekla nejcitlivější, ale velmi citliví určitě. Obecně bych do této kategorie zahrnula hlavu, oči, uši, zuby, tlapky a pro hodně psů by tam spadal i zadek a ocas. Psi jsou často hodně citliví na meziprstí, právě proto jim může vadit úprava drápků, ale třeba i tak základní věc, jako je utírání tlapek. U drápků je potřeba si také ohlídat, že mám kvalitní a dobře nabroušený nástroj. Nechci psovi pižlat drápky tupými nůžkami, chci mu celou situaci naopak co nejvíce usnadnit. Kromě drápků je velice důležitá manipulace se zuby a obecně s celou hlavou. Psi potřebují čistit zuby a velká část z nich také z různých důvodů vykapávat nebo i jen čistit oči nebo uši. Je ideální seznámit je s tím v rámci tréninku, ne až ve chvíli, kdy to skutečně potřebují ze zdravotních důvodů. Chápu, že se někdy člověk nevyhne tomu, že musí psa ošetřit, i když to ještě nemají natrénované. Ale napravování toho, z čeho už má pes strach nebo to nesnáší, je hodně těžké. Mnohem účinnější i příjemnější pro oba je prevence v podobě tréninku.

Pro psy je na tom nepříjemných více věcí a je opět potřeba při tréninku se všemi pracovat jako s jednotlivými kritérii. Například jim často vadí teplota roztoku do uší, proto ho můžu předem vyndat z ledničky nebo i mírně ohřát. Dráždivý může být také zvuk dopadajících kapek nebo pach roztoku. Já proto nejprve trénuji s vodou, poté s borovou vodou, do uší můžu nakapat fyziologický roztok. Psům většinou vadí, když jim kapete do zvukovodu, tam přirozeně voda nemá co dělat. Proto nejdřív kapu zvenku, tekutina psovi teče po uchu a učí se, že kontakt ucha s tekutinou je normální záležitostí. Nebo kapu na svoji ruku, aby viděl, že se neděje nic dramatického. Poté kývu lahvičkou a šplouchám tekutinou okolo něj, aby slyšel ten zvuk. U očí zase můžu kapat psovi různě po těle, třeba na záda, tlapky, čumák a až na závěr teprve do oka. Kapání do očí často brzdí reflex, kdy pes přirozeně mrká a je potřeba ho naučit, že mu na chvilku podržíme oko otevřené. Setkala jsem se s přesvědčením jednoho člověka, že mu při kapání pes mrká naschvál. To je opravdu nepochopení, tento reflex je naprosto přirozený, můžeme si to představit či vyzkoušet sami na sobě.

Může pomoci zvolit jedno místo, kde se budeme manipulaci vždycky věnovat. Místo hodně odměňuji, buduji jeho hodnotu. U manipulace používám takovou odměnu, která je pro psa motivační. Aby mu trénink skutečně stál za to, ale aby stále zvládal přemýšlet, neběželo mu hlavou pouze „odměna, odměna…” a nezvládal se soustředit na to, co děláme. I proto doporučuji udělat si hierarchii odměn. Můžete pejskovi doma nabídnout několik druhů odměn a zjistit, která je pro něj hodnotnější. Preference je fajn zjišťovat opakovaně, jelikož se můžou měnit v průběhu života, v závislosti na prostředí, ve kterém se nachází, denní době, míře únavy a dalších faktorech. Můžete být kreativní a namísto klasických pamlsků mu dát třeba tvaroh, paštiku v tubě, vajíčka nebo mu z pár ingrediencí, které má rád, pamlsky upéct.

U manipulace učíme psa princip: já ti něco dělám a ty mi řekneš, až to už nebudeš chtít, a to způsobem, který není pro nikoho ohrožující, a já to budu respektovat. Pes se učí, že má možnost ovlivňovat svoje prostředí, což je jedna ze základních potřeb. Mnoho psů, když se naučí, že tu možnost mají, ji pak nepotřebují použít právě proto, že o ní vědí. Věří, že až to opravdu dál nepůjde, můžou to zastavit. Tím spíše jsou ochotni vydržet i v nepohodlí, se kterým se již dříve setkali. Psům může také hodně zvýšit sebevědomí, když zjišťují, že jsou schopni ovlivňovat okolní svět. Je však potřeba odlišit trénink od reálného ošetření, dokud ho nemáme natrénované. Nechceme psa, kterého učíme, aby si sám reguloval, co ještě zvládne, zradit tím, že mu najednou nedáme šanci to ukončit. V tu chvíli je podle mě lepší s tréninkem se souhlasem vůbec nezačínat a spíš pejska umět přidržet či zafixovat bez zbytečného stresu pro něho samotného, majitele i veterináře a personál veteriny.

Takových věcí je více. Musíme zde být citliví při práci s tlakem. Také se často při tréninku i reálné manipulaci stává, že psa něčím natolik zaujmeme, až si neuvědomuje, co se zrovna děje. Když si toho všimne, může se leknout, což nám trénink, a potažmo život, značně zkomplikuje. Stává se to třeba, když někdo učí pejska na náhubek tak, že mu do něj dá jídlo. Pes si jde vzít jídlo a teprve když dojí, všimne si, že má na sobě něco divného, má omezenou tlamu, což je pro něj ohrožující. Mně se zase stalo, že jsem přecenila, jak dobře Daisy zvládá umývání tlapek ve sprchovém koutě. Myslela jsem si, že už s tím nemá problém, dala jsem jí tam lízací podložku na zpestření a pro zábavu, a umyla jí tři nohy. Až při té poslední si všimla, co dělám, uvědomila si, že se jí to vlastně tolik nelíbí, vyskočila ze sprcháče a dlouho jsme pak pracovaly na tom, aby se vůbec nebála tam vstoupit. Šly jsme od přibližování ke sprše, přes vstupování jednou tlapkou, až po finální pobyt ve sprchovém koutě s umýváním. Daisy to stálo hodně úsilí a mě vyplacených odměn. Naučení na pobyt ve sprše v pohodě trvalo tak dva měsíce, které bych jí i sobě mohla ušetřit, kdybych se jí nesnažila přebít pobyt ve sprše lízací podložkou. Právě proto, že pracujeme s potřebou psa cítit se bezpečně, je moc důležité učit ho dělat ty věci vědomě.

Děkuji Ti za rozhovor plný přínosných informací a přeji Tobě i Tvým psím a kočičím holkám krásný nový rok.

Simona Šimíčková

Foto: archiv Ing. Alžběty Klímové

https://www.hodnypes.cz/

https://www.isca.cz/